Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Rover Curiosity objevil na Marsu dávnou oázu

Rover Curiosity objevil na Marsu dávnou oázu

Jezera v oblasti Altiplano v Jižní Americe – takto mohlo vypadat v dávných dobách dno kráteru Gale
Autor: Maksym Bocharov

Pokud bychom se vrátili zpět v čase do doby před 3,5 miliardami roků, jak by asi mohla vypadat planeta Mars? Astronomové NASA využívající data z roveru Curiosity publikovali na základě jeho pozorování vizualizovanou představu, jak to asi kdysi dávno vypadalo na Marsu v oblasti přistání tohoto dlouhodobě fungujícího robota. Dno kráteru Gale připomínalo solná jezera v oblasti Altiplano v Jižní Americe.

Představte si jezera roztroušená na dně kráteru Gale, který má průměr 150 kilometrů, v podobě pradávných vodních nádrží objevených roverem Curiosity. Řeky stékající dolů na dno kráteru mohly narušovat okolní valy. Při sledování historie postupující s časem zcela jistě naleznete rozlévající se vodní toky, které následně vysychaly během cyklů, jež se pravděpodobně opakovaly nesčetněkrát během několika miliónů roků.

Takto vypadala zdejší krajina na základě zjištění roveru Curiosity, popsaná astronomy v článku publikovaném v časopise Nature Geoscience. Astronomové tak interpretují horniny obohacené o minerální soli objevené roverem jako důkaz mělkých slaných jezer, která prošla epizodami záplav a vysychání. Depozity posloužily jako čára ponoru vytvořená klimatickými výkyvy, jak se prostředí na Marsu přeměnilo z vlhkého na dnešní zmrzlou poušť.

Vědci by chtěli zjistit, jak dlouho toto přechodné stadium trvalo a kdy přesně nastalo. Toto nejnovější zjištění může znamenat, že rover Curiosity směřuje k místu nazvanému „ložisko sulfátů“, o kterém se předpokládá, že vzniklo v sušším prostředí. To představuje velké rozdíly v porovnání se spodní oblastí vyvýšeniny, kde Curiosity objevil důkazy přítomnosti trvalých sladkovodních jezer.

Kráter Gale je pradávným pozůstatkem obřího impaktu. Sedimenty přenášené vodou a větrem nakonec vyplnily dno kráteru množstvím jednotlivých vrstev. Po ztvrdnutí sedimentů vítr vytvaroval navrstvenou horninu do podoby vyvýšeniny Mount Sharp tyčící se vysoko nad dno kráteru, jejímž úbočím rover Curiosity pomalu stoupá vzhůru. Nyní se nachází na horském svahu, kde jsou odkryty jednotlivé vrstvy usazené v různých etapách historie planety Mars a představují klíč k odhalení převládajících podmínek na rudé planetě v té době.

Depozity na Marsu pojmenované Old Soaker – foto rover Curiosity Autor: NASA/JPL-Caltech/MSSS
Depozity na Marsu pojmenované Old Soaker – foto rover Curiosity
Autor: NASA/JPL-Caltech/MSSS
Přistáli jsme do kráteru Gale, kde jsou uchovány unikátní záznamy klimatických změn na Marsu,“ říká William Rapin z California Institute of Technology (Caltech), hlavní autor článku. „Pochopení toho, kdy a jak se planetární klima začalo vyvíjet, je střípkem další záhady: kdy a jak dlouho byl Mars schopen podporovat mikrobiální život na svém povrchu?

William Rapin se svými spolupracovníky popsal soli objevené napříč oblastí v délce 150 metrů tvořené sedimentárními horninami pojmenovanou „Sutton Island“, kterou rover Curiosity navštívil v roce 2017. Na základě sledu popraskaných usazenin v místě pojmenovaném „Old Soaker“ vědecký tým již věděl, že se v oblasti střídaly sušší periody. Avšak nalezení soli v oblasti Sutton Island vede k závěru, že se zde voda soustřeďovala v podobě solného roztoku.

Když jezero zcela vyschne, zanechá po sobě hromady čisté krystalické soli. Avšak soli nalezené v oblasti Sutton Island jsou odlišné: na jednu stranu zde jsou minerály solí, nikoliv stolní sůl. Rovněž jsou smíchány se sedimenty, což napovídá, že krystalizovaly v mokrém prostředí – pravděpodobně na dně odpařujícího se ne příliš hlubokého jezera zaplněného velmi slanou vodou.

Vzhledem k tomu, že Země a Mars si byly v raném období podobné, William Rapin předpokládá, že Sutton Island se mohl podobat solným jezerům v oblasti Altiplano v Jižní Americe. Řeky tekoucí z horských oblastí do těchto suchých vysokohorských náhorních plošin směřovaly do uzavřených kotlin, které se podobaly prastarému kráteru Gale. Jezera v oblasti Altiplano jsou intenzivně ovlivňována klimatickými podmínkami podobně jako kráter Gale.

Během suchých period se jezera v oblasti Altiplano stávala mělčími a některá mohla zcela vyschnout,“ říká William Rapin. „Skutečnost, že zde neexistuje vegetace, dokonce vede k závěru, že se zdejší krajina podobá oblastem na Marsu.“

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] nasa.gov
[2] universetoday.com
[3] festwish diwali images

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Voda na Marsu, Rover Curiosity, Planeta Mars


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »