Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Rozloučení s planetou Pluto

Rozloučení s planetou Pluto

Nová Sluneční soustava
Nová Sluneční soustava
Na Valném shromáždění Mezinárodní astronomické unie IAU (International Astronomical Union), které se uskutečnilo v Praze ve dnech 14. až 25. 8. 2006, bylo mj. rozhodnuto, že naše Sluneční soustava obsahuje pouze 8 planet. Stalo se tak po bouřlivém jednání, kdy byly brány v úvahu nejrůznější argumenty i protiargumenty. Přestože původní návrh počítal s 12 planetami (další by v budoucnu přibývaly), zvítězila nakonec varianta s počtem 8 planet.

Titius-Bodeova řada

Vraťme se ale do historie, a to do roku 1766. V té době bylo známo pouze 6 planet (Merkur, Venuše, Země, Mars, Jupiter a Saturn), tedy planety viditelné pouhým okem, které bylo možné na obloze pozorovat odpradávna. V této době se vzdálenostmi planet od Slunce zabýval profesor astronomie na univerzitě ve Wittenbergu Johann Daniel Titius (1729-1796), první autor tzv. Titius-Bodeovy řady. Jedná se o empiricky odvozené pravidlo, popisující vzdálenosti tehdy známých planet. Již na první pohled byla patrná zvlášť velká mezera mezi planetami Mars a Jupiter. V roce 1772 o tomto pravidlu uvažuje také Johann Elert Bode (1747-1826) a nápadnou mezeru mezi planetami vysvětluje tím, že se zde nalézá dosud neobjevená planeta.

Objev planety Uran

Další planetu Sluneční soustavy - Uran - objevil německý astronom Frederick William Herschel (1738-1822), který se mj. zabýval broušením zrcadel pro dalekohledy. Byl i velmi dobrým pozorovatelem. Objevil, pozoroval a popsal několik set dvojhvězd, velké množství mlhovin a galaxií a publikoval několik katalogů těchto objektů. Objevil rovněž Saturnovy měsíce Mimas a Enceladus, několik komet a především planetu Uran a její dva měsíce - Titanii a Oberon.

K objevu planety však došlo náhodou. Při systematické přehlídce oblohy 13. 3. 1781 si všiml poměrně jasného objektu v souhvězdí Blíženců poblíž hvězdy H Geminorum. Herschel jej pokládal za kometu bez vyvinutého chvostu. Teprve později byly určeny parametry oběžné dráhy objektu kolem Slunce. Zjistilo se, že obíhá ve vzdálenosti 19,2 AU jednou za 84 roky a že se tedy jedná o planetu.Poznámka: 1 AU (astronomická jednotka) se rovná vzdálenosti Země od Slunce, což je přibližně 150 miliónů km.

Objev první planetky

Velká mezera mezi drahami Marsu a Jupiteru byla astronomům nápadná dlouho. Již Johannes Kepler (1571-1630) se domníval, že zde obíhá ještě jedna neobjevená planeta, jež pro své malé rozměry není viditelná. Immanuel Kant (1724-1804) si vysvětloval tuto mezeru tím, že obrovský Jupiter spotřeboval veškerou hmotu ze svého okolí a na stavbu další planety nic nezbylo.

V roce 1784 dokončil Johann Bode svoji monografii o nově objevené planetě Uran. Velmi dobrá shoda mezi vypočtenou a skutečnou vzdáleností planety od Slunce podnítila řadu astronomů k pátrání po planetě mezi Marsem a Jupiterem, tj. ve vypočtené vzdálenosti 2,8 AU. Astronom Franz Xaver von Zach (1754-1832) zorganizoval v roce 1800 setkání astronomů v německém Lillienthalu, na kterém měl být prodiskutován nejlepší způsob hledání neznámé planety. Bylo navrženo, aby se "pátrací" akce zúčastnilo 24 astronomů, kteří by si rozdělili oblohu podél ekliptiky a každý v určené části by pak hledal onu chybějící planetu.

Než však byl tento projekt zahájen, předpokládané těleso bylo objeveno. V noci z 31. 12. 1800 na 1. 1. 1801 si italský astronom z Palerma Giuseppe Piazzi (1746-1826) povšiml v souhvězdí Býka slabé hvězdičky 8. magnitudy, která nebyla zakreslena na jeho mapě a která měnila svoji polohu mezi ostatními hvězdami. Domníval se, že objevil hledanou planetu.

Brzy poté vypočítal Karl Friedrich Gauss (1677-1855) vzdálenost nového objektu od Slunce. Její střední hodnota (2,77 AU) byla v dobré shodě s předpovědí podle Titius-Bodeova zákona (2,8 AU). Chybějící planeta byla na světě a Piazzi ji pojmenoval Ceres.

Jenže 28. 3. 1802 objevil Wilhelm Olbers další těleso, které dostalo jméno Pallas. Jeho objevem nastal mezi astronomy rozruch. Místo jednoho tělesa obíhají mezi Marsem a Jupiterem objekty dva. Olbersovi se však podařilo vymyslet teorii, která alespoň načas astronomy uklidnila. Vzhledem k tomu, že se dráhy obou těles kříží, předpokládal, že vznikla rozpadem většího objektu, který byl výbuchem roztržen na několik částí. Nově objevených těles v prostoru mezi drahami Marsu a Jupiteru přibývalo a pozice tělesa s názvem Ceres jako planety byla neudržitelná. V současné době je jasné, že v tomto prostoru kolem Slunce existuje jakýsi prstenec, který označujeme jako pás asteroidů (správněji pás planetek), z nichž Ceres je největší. Jeho průměr je 952 km. Připomínám, že v současné době obsahuje katalog hlavního pásu planetek celkem 134 339 těles s přesně určenými parametry jejich drah.

Tady astronomové přiznali svůj omyl, když Ceres pokládali za planetu. V důsledku přesného určení jeho průměru a zjištění, že je jen jedním z bezpočtu těles v této časti Sluneční soustavy, se z planety stala planetka. Můžeme to brát jako jakýsi precedens pro pozdější úvahy o Plutu.

Nesrovnalosti v pohybu Urana

Vraťme se ale k planetě Uran. Rozdíly mezi vypočtenými a pozorovanými polohami planety na obloze neustále rostly. Otázka vlivu neznámého tělesa, kterou vyslovil Bouvard a po něm Bessel, zajímala astronomy čím dál tím více. V roce 1834 tvrdil například Hansen, že za drahou planety Uran musí obíhat ještě dvě planety. Nakonec novou planetu - Neptun - objevil Johann Gottfried Galle (1812-1910) na základě výpočtů, které provedl Jean Joseph Leverrier (1811-1877). Stalo se tak 23. 9. 1846.

Ještě jedna planeta?

Avšak ani další objevená planeta se nechovala podle propočtů, projevovaly se u ní odchylky od vypočtené polohy. Rozboru odchylek Urana a Neptuna od vypočtené dráhy se od roku 1904 věnoval zakladatel hvězdárny v Arizoně (USA) Percival Lowell (1855-1916). Aby vysvětlil tyto odchylky, předpokládal existenci další planety za drahou Neptuna.

Pátrání po neznámé planetě se věnoval na hvězdárně ve Flagstaffu Clyde W. Tombaugh. Jednalo se o fotografická pozorování, při kterých se porovnávaly dva snímky téže oblasti, pořízené v různých dnech. Přitom se vyhledávaly objekty, které změnily svoji polohu.

Výše zmíněným způsobem Tombaugh objevil 18. 2. 1930 nové těleso poblíž vypočteného místa, v blízkosti hvězdy delta Geminorum. Těleso bylo považováno za další planetu a pojmenováno Pluto. Z vypočtených odchylek drah Urana a Neptuna astronomové vypočítali, že "neviditelná" planeta musí mít hmotnost více než 6krát převyšující hmotnost Země a průměr 25 000 km (Lowell, 1890) - podle těchto parametrů to nutně musela být planeta. V roce 1949 uváděl Kuiper průměr Pluta 10 000 km a jeho hmotnost 0,7 hmotnosti Země. Podle současných informací má Pluto průměr 2390 km a hmotnost pouze 0,0022 hmotnosti Země.

Dnes můžeme říci, že objev Pluta byl zcela náhodný. Jeho hmotnost je prakticky zanedbatelná a v žádném případě nemohla způsobovat pozorované odchylky v polohách planet Uran a Neptun. Navíc od roku 1992 se astronomům daří objevovat další tělesa za drahou planety Neptun, která označujeme jako transneptunické objekty a která patří do předpokládaného Kuiperova-Edgeworthova pásu (což je jakási obdoba hlavního pásu planetek). Do současné doby bylo v této vzdálené oblasti objeveno více než 1000 těles, z nichž některá se svým průměrem blíží průměru Pluta (a některá jej možná i překračují). Pokud bychom je považovali za planety, pak by jejich seznam mohl být v budoucnu "příšerně" dlouhý. Opakuje se tak situace po objevu prvních planetek mezi Marsem a Jupiterem. Bylo by jen správné přiznat, že Pluto není "plnokrevná" planeta, ale pouze jedno z největších těles Kuiperova pásu. Navíc takovýchto velkých objektů (zatím neobjevených) se může za drahou Neptuna nacházet ještě několik.

Pluto není planeta

A tak se také stalo. Astronomové, kteří se sešli v první polovině srpna 2006 v Praze, přesunuli Pluto z kategorie planet do nově vytvořené kategorie trpasličích planet. Kromě Pluta zde zatím patří největší těleso hlavního pásu asteroidů - Ceres a objekt, obíhající za drahou Neptuna, s předběžným označením 2003 UB313. Definici planety a trpasličí planety najdete například v článku Rozhodnutí IAU: Definice planety Sluneční soustavy.

Americký astronom Clyde Tombaugh, který v roce 1930 objevil Pluto, by se s dnešním vyřazením tělesa ze seznamu planet ve Sluneční soustavě smířil, protože to byl správný vědec. Po rozhodnutí Valného shromáždění Mezinárodní astronomické unie (IAU) v Praze to agentuře Reuters řekla vdova po vědci, čtyřiadevadesátiletá Patricia Tombaughová.

"Po objevu Clyde řekl: Jo, je tam. Můžete si s ním dělat, co chcete," prohlásila žena ze svého domu v Las Cruces v americkém státě Nové Mexiko.

New Horizons - sonda k Plutu

Poněkud pikantní je situace s americkou sondou New Horizons, která po startu 19. 1. 2006 zamířila "k poslední planetě Sluneční soustavy". Spoustu let astronomové bojovali za to, aby byla vyslána kosmická sonda k "doposud poslední z blízka neprozkoumané planetě". Sedm měsíců po startu již putuje New Horizons vesmírem jako první kosmická sonda, vypuštěná k první trpasličí planetě - k Plutu. Avšak ani to nemusí být definitivní. Kolem Pluta sonda prolétne v červenci 2015. Pokud se podaří realizovat projekt americké sondy DAWN k planetkám Ceres a Vesta, stane se první sondou, která zkoumala trpasličí planetu Ceres (kam byla mezitím novou definicí planetka přeřazena), neboť kolem ní prolétne v únoru 2015, pět měsíců před průletem sondy New Horizons kolem Pluta.

Ale to není podstatné. Důležité je to, že pokračuje (a doufejme, že bude i nadále pokračovat) výzkum početných těles Sluneční soustavy kosmickými sondami, ať už je nazýváme planetami, trpasličími planetami či malými tělesy Sluneční soustavy.


Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.



45. vesmírný týden 2024

45. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 4. 11. do 10. 11. 2024. Měsíc dorůstající do první čtvrti je na večerní obloze. Kometa C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS) je stále viditelná alespoň triedrem nebo větším dalekohledem. Venuše je krátce po západu vidět velmi nízko nad jihozápadem, Saturn brzy vrcholí nad jihem, Jupiter je výše až kolem půlnoci a Mars zůstává nejlépe viditelný nad ránem. Slunce zdobí několik větších skvrn. Na čínské stanici došlo k výměně posádek a po rekordně dlouhém pobytu přistála loď Šen-čou 18. Každý týden probíhá několik startů Falconu 9 se Starlinky, což se na obloze projevuje viditelností vláčků teček. Devadesát let uplynulo od narození významného amerického astrofyzika a popularizátora Carla Sagana.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Čiastočné zatmenie Mesiaca nad Dómom Sv. Alžbety

Titul Česká astrofotografie měsíce za září 2024 obdržel snímek „Čiastočné zatmenie Mesiaca nad Dómom Sv. Alžbety“, jehož autorem je Robert Barsa.     18. září 2024 v ranních hodinách se nad jednou z nejvýznamnějších památek východního Slovenska, Dómem svaté Alžběty v

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Snímek komety C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS).

Snímek komety C/2023 A3 (Tsuchinshan-ATLAS). Měřítko 22 obloukových vteřin na pixel, sever je nahoře, východ vlevo.

Další informace »