Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Sluneční skvrny dosahují tisíciletého maxima

Sluneční skvrny dosahují tisíciletého maxima

midi281003.jpg
Sluneční skvrny jsou nyní docela běžnou ozdobou tváře Slunce a v hojném počtu se na ní objevují i v "klidové" části slunečního cyklu. Názorným příkladem může být loňský konec října nebo třeba minulý týden. Podle nové analýzy provedené Institutem pro astronomii v Curychu, se dokonce zdá, že Slunce je nyní nejaktivnější, za uplynulých 1.100 let.

Vědci z Curyšského institutu vyhodnocovali historickou aktivitu Slunce na základě studia ledových jader z vrtů do grónských ledovců. Na podkladě z nich získaných informací tvrdí, že za posledních několik století počet slunečních skvrn vzrůstá a zároveň, že se zemské klima stává stále teplejším. Tento, bezpochyby přírodní trend, je navíc ještě zesilován skleníkovými plyny ze spalovaného fosilního paliva.

Sluneční skvrny začaly být člověkem sledovány od roku 1610, krátce po vynálezu dalekohledu. Poskytují tak nejdelší průběžné a přímé měření aktivity naší mateřské hvězdy. Změna relativních čísel slunečních skvrn odhalila jedenáctiletý sluneční cyklus, stejně jako další, časově delší změny. Zaznamenáno bylo také to, že mezi roky 1645 až 1715, se na povrchu Slunce pozorovalo jen velmi málo slunečních skvrn. Toto období bylo zároveň chladnější a je známo jako "malá doba ledová" nebo také Maunderovo minimum, pojmenované po anglickém astronomovi, který jej studoval.

V hloubce ledu trvalého zalednění jsou zaznamenány klimatické trendy v průběhu času, podobně jako letokruhy ve stromech a to i za období daleko před tím, než je člověk sám začal sám sledovat a systematicky zaznamenávat. Složení zkoumaných vzorků ledu se výborně shodovalo s prodlouženým obdobím chladného počasí v malé době ledové. Vědci studující Slunce mají silné podezření, že pro vznik a trvání tohoto fenoménu existuje spojení nejméně mezi dvěma (ale možná i více) vlivy, které jej vyvolaly. Ovšem přesný mechanismus vzniku tohoto chladného období zůstává zatím stále neodhalen.

Za posledních několik tisíc let je v ledu zachycen důkaz o dalších, dřívějších ochlazeních, podobných tomu Maunderovu. Při pokusu o určení toho, co se stalo se slunečními skvrnami během chladných období, doktor Sami Solanki a jeho kolegové sledovali přítomnost, koncentraci, formu a izotopy berylia v Grónském ledu.

Proč právě berylia? Jeho izotop totiž vzniká působením kosmických paprsků a vysoko energetických částic z hloubi galaxie. Tok těchto kosmických paprsků dosahujících až na zemský povrch, ale je významným způsobem ovlivňován silou slunečního větru, nabitých částic, které opouští sluneční povrch a vanou pryč od Slunce. Síla tohoto slunečního větru se prokazatelně mění spolu s cyklem slunečních skvrn a proto lze množství berylia v ledu použít pro poměrně přesný odhad sluneční aktivity a tím i počtu slunečních skvrn.

Doktor Solanki prezentoval zprávu rekonstruující sluneční aktivitu v minulosti na nedávné konferenci o Slunci v Hamburku. Ve zprávě se uvádí, že rekonstrukce dat ukazuje nejen na Maunderovo minimum i na ostatní minima, která nastala za uplynulých tisíc let. Nejpozoruhodnějším rysem ale podle něj je, že za posledních 1.150 let Slunce nikdy nebylo tak aktivní jako v posledních 60 letech. Navíc, za posledních několik set let, existuje podle něj trvalé zvyšování počtu slunečních skvrn a tento trend se v minulém století stále zrychloval. Je tedy možné a pravděpodobné, že změna sluneční aktivity má také, do jisté míry, vliv na současné globální oteplování.

Zcela určitě ale nebude tento vliv, nejméně za posledních 20 let dominantní, protože v tomto období počet slunečních skvrn zůstal na zhruba stejné úrovni, zatím co průměrná teplota Země se pořád zvyšovala. To je ovšem připisováno za vinu lidstvu a jeho produkci plynů způsobujících skleníkový efekt.

Tato poslední analýza ukazuje, že Slunce mělo v minulosti značný, i když nepřímý vliv na globální klima, způsobující na Zemi oteplování nebo ochlazování, a že lidstvo v posledním období pouze zesiluje účinky Slunce.

Kdo ví, jak by celkový vývoj počasí vypadal, kdyby průmyslová revoluce začala o pět set let dříve. Kdo ví, jak velké by bylo ochlazení provázející Maunderovo minimum s dnešní produkcí skleníkových plynů. Ve zkoumání globálního počasí jsme totiž pořád ještě na počátku.

Na Futurepundit naleznete k tématu i zajímavou diskuzi. Mezi jiným se zde vyskytuje také názor, který byl již mnohokrát publikován, a to že současné oteplení je spíše dočasnou výjimkou, protože za posledních 60 milionů let na Zemi bylo mnohem častěji chladno než teplo.

Zdroj : BBC Science News, Futurepundit.com
Převzato od Hvězdárny Uherský Brod




O autorovi



13. vesmírný týden 2024

13. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 3. do 31. 3. 2024. Měsíc bude v úplňku a bude vidět stále později v noci. To umožní lepší pozorování komety 12P/Pons-Brooks. Na večerní obloze doplňuje jasný Jupiter ještě Merkur, který je v pondělí v maximální elongaci. Aktivitu Slunce oživily především dvě pěkné oblasti se skvrnami a hned následovaly i silné erupce. Na Sojuzu letí poprvé dvě ženy najednou. Ke startu se chystá poslední raketa Delta IV Heavy. Před 50 lety získala první detailní snímky Merkuru sonda Mariner 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2024 obdržel snímek „Kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě“, jehož autorem je Jan Beránek.   Vlasatice, dnes jim říkáme komety, budily zejména ve středověku hrůzu a děs nejen mezi obyčejnými lidmi. Možná více se o ně zajímali panovníci.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Kometa 12P na soumračném nebi

Když počasí nespolupracuje.

Další informace »