Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Sonda Cassini zaregistrovala na Titanu metanový déšť

Sonda Cassini zaregistrovala na Titanu metanový déšť

Severní pól Titanu na snímku ze sondy Cassini v oboru infračerveného záření
Autor: NASA

Kosmická sonda NASA s názvem Cassini je zdrojem nových objevů i dlouho po ukončení její činnosti. Na snímcích například v závěru svého výzkumu zachytila oblast o velikosti 120 000 kilometrů čtverečních blízko severního pólu největšího Saturnova měsíce Titan, která vypadala podobně jako „mokrý chodník po velkém dešti“. Tyto dešťové srážky astronomové dávají do souvislosti se změnami ročních období na Titanu přinášejících léto na severní polokouli. Toto jsou první zaznamenané letní dešťové srážky na severní polokouli tohoto měsíce. Avšak je velmi podivné, že déšť přišel bez toho, aby byla pozorována oblačnost.

Sonda Cassini ukončila výzkum soustavy planety Saturn v září 2017, avšak vědci v datech shromážděných v průběhu jejího dlouhodobého výzkumu postupně odhalují neuvěřitelné skutečnosti o planetě Saturn a jejích měsících. Nyní astronomové z University of Idaho identifikovali v pozorováních sondy dešťové srážky v oblasti severního pólu Titanu. Všimli si jevu, který je popisován jako „efekt mokrého chodníku“. Vědci spatřili odraz slunečního záření v polárních oblastech severní polokoule měsíce způsobem, který signalizuje výskyt dešťových srážek.

Avšak vědecký tým ještě musí najít vysvětlení pro přítomnost deště při chybějící oblačnosti. „Celá astronomická komunita studující Titan vyhlížela přítomnost oblaků a deště v oblasti severního pólu měsíce, což by znamenalo začátek léta na severní polokouli,“ říká Rajani Dhingra z University of Idaho, hlavní autorka studie. „Avšak navzdory tomu, co klimatické modely předpovídají, nevidíme zde žádnou oblačnost. Někteří to nazývají podivuhodným případem chybějící oblačnosti.“

Titan se v mnoha ohledech podobá naší Zemi. Podobně jako na Zemi se zde střídají roční období a vyskytují se zde srážky. Avšak na Saturnově měsíci to přece jen vypadá poněkud jinak. Na Zemi existuje vodní cyklus – na Titanu místo vody cirkuluje metan, který je kapalný za teplot kolem -183 °C. Zatím si vědci nejsou zcela jisti, proč na Titanu prší méně často než na Zemi. Ve skutečnosti v průběhu 13 let trvajícího výzkumu Saturnu byly na Titanu zaznamenány dešťové srážky jen několikrát. Protože gravitace Titanu dosahuje pouze jedné sedminy přitažlivosti na Zemi, dešťové kapky padají velmi pomalu. „Metanový déšť v podobě kapek se zde snáší dolů zhruba stejnou rychlostí jako sněhové vločky na Zemi,“ dodává Elizabeth Turtle, planetoložka na Johns Hopkins Applied Physics Lab, která nebyla členkou výzkumného týmu.

Obrázek zachycuje „efekt mokrého chodníku“ – od mokrého povrchu se odráží sluneční světlo, což je dokladem nedávného metanového deště Autor: NASA/JPL/University of Arizona/University of Idaho
Obrázek zachycuje „efekt mokrého chodníku“ – od mokrého povrchu se odráží sluneční světlo, což je dokladem nedávného metanového deště
Autor: NASA/JPL/University of Arizona/University of Idaho
Avšak na Zemi vždy doprovázejí výskyt deště oblaka. Dokonce i na Titanu, když byl v roce 2004 zaznamenán déšť v blízkosti jižního pólu, byl spojený s oblačností. Takže „to je mimořádně zajímavá záhada,“ říká Elizabeth Turtle a dodává, že „zde byly některé oblakům podobné útvary pozorovány, ale byly detekovány pouze na určitých vlnových délkách. To je něco, čemu ještě musíme přijít na kloub.“ Přinejmenším prozatím to vypadá tak, že absence oblaků při tomto dešti zůstává záhadou.

Společně s neobvyklou absencí oblačnosti astronomové v této nové studii zjistili, že letní počasí poblíž severního pólu Titanu nastává později, než předpokládali. Avšak to nezbytně neznamená, že zde léto přišlo opožděně.

Nemáme ještě dostatečně dlouhé záznamy o počasí na Titanu, abychom věděli, co je typické a co už ne,“ říká Elizabeth Turtle. Roční období trvají na Titanu několik pozemských roků. A povšechně vzato, astronomové pozorovali, že změny počasí obvykle trvají déle, než se předpokládá. Takže možná roční období na Titanu se jen poněkud pomaleji mění, než si vědci dosud mysleli.

Zaznamenaný déšť předznamenal příchod léta na severní polokouli Titanu. Jednotlivá roční období zde trvají zhruba 7 let. Když sonda Cassini v roce 2004 přilétla k Saturnu, panovalo léto na jižní polokouli Saturnova měsíce. V té době Slunce zahřívalo jižní pól Titanu, což vedlo k vypařování metanu a k jeho kondenzaci za vytváření oblačnosti. Jižní pól je však mnohem sušším místem, jsou zde jen dvě větší jezera kapalného metanu, zatímco na severu jich jsou desítky a mnohé mají poměrně velké rozměry.

Výsledky výzkumu byly publikovány 16. 1. 2019 v časopise Geophysical Research Letters Americké geofyzikální společnosti (American Geophysical Union).

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] astronomy.com
[2] universetoday.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Metanový déšť, Sonda Cassini, Saturnův měsíc Titan


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »