Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Splněno! Rosetta přistála na kometě a ukončila tak svou misi
Marek Biely Vytisknout článek

Splněno! Rosetta přistála na kometě a ukončila tak svou misi

Detailní snímek komety 67P/Churyumov-Gerasimenko z klesající sondy Rosetta
Autor: ESA

Mise je u konce. Sonda Rosetta 30. září 2016 okolo 12:40 SELČ dosedla na kometu 67P/Churyumov-Gerasimenko a nadobro tím přerušila své spojení se Zemí. I svůj poslední úkol tedy zvládla úspěšně.

Rosetta se dostala do vesmíru již v roce 2004. Na své cestě ke kometě 67P/Churyumov-Gerasimenko nejprve zkoumala dvě planetky hlavního pásu asteroidů. Poté byla na několik let přepnuta do fáze hibernace, aby pošetřila systémy a upravila dráhové parametry ve spojitosti s těmi od komety. Už na začátku roku 2014 se však opět probudila a v létě toho samého roku se usadila na oběžné dráze komety 67P/Churyumov-Gerasimenko. Tu podrobila fotografickému i vědeckému výzkumu, jenž byl nakonec podpořený i vypuštěním modulu Philae na povrch komety. Lander ovšem nepřistál příliš šťastně, dostal se do skalnaté oblasti s nedostatkem slunečního svitu a směrem k Rosettě vysílal jen ojedinělé signály, které počátkem července 2015 nadobro utichly. Zdálo se, že modul je definitivně ztracený, sonda jej ale na začátku letošního září nalezla (samozřejmě v nefunkčním stavu).

Co nezvládl modul Philae, zvládla sonda Rosetta samotná. Pořídila obrovské množství velmi kvalitních fotografií a zjistila, že se na kometě nachází kyslík a glycin, tedy látky důležité k životu. A navíc, jak už bylo zmíněno, našla i ztracený lander...

Dnes ale došlo k nevyhnutelnému. Kometa 67P/Churyumov-Gerasimenko se vzdaluje od Slunce a i z naší perspektivy se dostává do nevýhodné pozice na obloze. Se sondou bychom tak dříve nebo později ztratili spojení a protože nebyla konstruována na to, aby vydržela až do dalšího návratu komety v roce 2021, spojení bychom už nikdy nedokázali obnovit. Proto bylo nejrozumnějším řešením přistání na kometě.

A jak vědci avizovali, tak se taky stalo. Dnes kolem 12:40 SELČ dosedla Rosetta rychlostí pouhých 50 cm/s na povrch komety 67P/Churyumov-Gerasimenko. Stalo se tak pouhé 2 km od místa přistání modulu Philae. Signál z míst, kde se nyní kometa nachází, k nám letí asi 40 minut. Vyšlo to takřka přesně - ve 13:19 SELČ bylo zaznamenané přerušení signálu, což znamenalo jediné. Mise byla ukončena. Velmi, velmi úspěšná mise, jež se zapíše do historie lidstva.

Pro nás to ale definitivní konec ještě neznamená. Ač sonda v současnosti už žádná data nesbírá, v předchozích měsících a letech jich nasbírala tolik, že se nedají zpracovat tak rychlým způsobem. Vědci tedy odhadují, že o kometě 67P/Churyumov-Gerasimenko budeme díky sondě Rosetta zjišťovat nové informace ještě asi 2 roky.

V poslední řadě se ještě hodí zmínit i samotnou kometu. Její návraty nám totiž budou sondu Rosetta s modulem Philae intenzivně připomínat. A ne ledajakým způsobem. Už ten příští, v roce 2021, má být velice příznivý. Kometa při něm dosáhne jasnosti až 8 mag a bude tak viditelná i obyčejnými triedry. Máme se tedy ještě na co těšit.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] The Guardian

Převzato: Společnost pro Meziplanetární hmotu



O autorovi

Marek Biely

Marek Biely

Narodil se 23. 5. 1998 v Brně. Pracuje ve školství. V podstatě od malička se zabývá astronomií, nejvíce pak kometami, které jej uchvátily zejména díky příletu jasné C/2011 L4 (PanSTARRS) v roce 2013. Komety pozoruje vizuálně a provádí jejich odhady jasnosti. Zároveň o nich píše články pro astro.cz a kommet.cz. Mezi jeho další zájmy patří ještě meteorologie a sport. Kontaktovat jej můžete na e-mailu biely.marek@seznam.cz.

Štítky: 67p, Modul Philae, Kometa Churyumov-Gerasimenko, Rosetta


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »