Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Video: S odchodem Měsíce vyhlížejte večerní zvířetníkové světlo

Video: S odchodem Měsíce vyhlížejte večerní zvířetníkové světlo

Zvířetníkové světlo nad Velikonočním ostrovem.
Autor: Yuri Beletsky

Po jarní rovnodennosti a odchodu Měsíce na ranní oblohu můžete opět vyhlížet velmi zajímavý každoroční úkaz nad západním obzorem. Pokud máte možnost pobýt někdy v průběhu právě v následujících 14 dní někde na vysočině, vysoko v horách či nejlépe v oblastech tmavé oblohy, kde je čistý vzduch a minimální umělé osvětlení, rozhodně si ten pohled nenechte ujít. Právě v těchto dnech totiž začíná nejlepší viditelnost zvířetníkového světla. Že nevíte, co to je? Více přinášíme ve videu Evropské jižní observatoře... a budeme se těšit na vaše snímky!

Video: ESOcast o Zodiakálním světle
(Autor: ESO, Petr Horálek; anglicky;
s českými titulky Jana Veselého z HaP Hradec Králové
)

Zvířetníkové či zodiakální světlo fascinovalo lidi už odnepaměti. Nezvyklý a neostrý kužel světla zářící zpoza obrozu na jinak hvězdami poseté obloze, viditelný po soumraku nad západním obzorem či naopak před rozbřeskem na východě, neměl dlouhá léta jasné vědecké vysvětlení. S ním pravděpodobně přišel jako první až známý italský astronom Giovannni Domenico Cassini (ano ten, po němž je pojmenována sonda kroužící kolem planety Saturn), který v roce 1683 zmínil teorii o rozptylu slunečního světla na částicích prachu. Jiné zdroje Cassiniho o toto prvenství připravují a tvrdí, že za vysvětlením jevu stojí švýcarský matematik Nicolas Fatio de Duillier publikující své práce jen o rok později, v roce 1684. Ať tak či onak, o pouhá tři století později přišla éra pokročilé fotografie a první relativně pěkné snímky kužele zodiakálního světla byly na světě. Bohužel se rozmach měst zasadil i o postupné zneviditelnění jevu z mnoha míst současné civilizace, a to kvůli rostoucí míře světelného znečištění. Rozhodně tedy za "zodiakem" vycestujte a okuste pohled do jevu, který byl fotografovaný tak krátce...

Vyhlížejte daleko za městy

Zodiakální světlo s planetami z Železných hor. Autor: Vilém Heblík
Zodiakální světlo s planetami z Železných hor.
Autor: Vilém Heblík
Pokud se nacházíte mimo výraznou zář rušivého městského osvětlení (například vysoko v horách či přímo v oblastnech tmavé oblohy), můžete už v těchto dnech spatřit poměrně výrazný světelný kužel, sápající do výše až 25° nad obzor, a to v době, kdy je Slunce již déle jak hodinu pod obzorem (tedy kolem 19:30 SEČ a později). Zbytek oblohy (neruší-li zmíněné světelné znečištění) je již neskonale tmavý a plný hvězd. V oblasti poměrně vysoko nad obzorem, nad nejjasnější části bělavého kužele, plným jasem připomíná svou účast na nebeské sféře planeta Venuše. Zapadá krátce po půl deváté. Vrcholek tohoto zvláštního kužele zasahuje až do očima viditelné otevřené hvězdokupy zvané Plejády nebo Kuřátka v souhvězdí Býka. Měsíc přestává rušit svým svitem, neboť se pomalu přesouvá na ranní oblohu s datem novu 7. dubna. Jsme mimo městské osvětlení a ten kužel tam stále září, ještě asi 4 hodiny po západu Slunce. Sune se jako náplast na hvězdné obloze a pomalu zapadá spolu s ní. Napíná se přes zvířetníková souhvězdí od Ryb (na obzoru) až k Býku, či ještě výše.

Smetí rozptylující sluneční svit

Zvířetníkové světlo (zprava) a Mléčná dráha se setkávají vysoko nad obzorem prašné ale tmavé africké Botswany. Autor: Petr Horálek
Zvířetníkové světlo (zprava) a Mléčná dráha se setkávají vysoko nad obzorem prašné ale tmavé africké Botswany.
Autor: Petr Horálek
Jak bylo názorně ukázáno ve videu ESO, za úkazem stojí rozptyl slunečního záření na miniaturních částečkách meziplanetárního prachu rozloženého v rovině Sluneční soustavy. Částečky s rozměry řádově 0,001 - 0,1 mm pochází především z ohonů komet či z drcených meteoritů. Neboť se nachází v rovině ekliptiky, tedy roviny zemské dráhy, kterou si myšleně promítáme na oblohu jako linii procházející zvířetníkovými souhvězdími, promítá se nám právě do zvířetníkových souhvězdí. Celková hmotnost tohoto meziplanetárního prachu se odhaduje na 5x1016 kg. Jak se Slunce v průběhu roku promítá do zvířetníkových souhvězdím (tím, že Země obíhá kolem Slunce a hvězdné pozadí za Sluncem se proto pozvolna mění jako pozadí za hercem zabíraném krouživým pohledem kolem něj), ekliptika mění v průběhu roku pro daný čas sklon s obzorem. Největší úhel svírá s českým obzorem v období jarní rovnodennosti po západu Slunce a v období podzimní rovnodennosti před slunečním východem. V oblastech poblíž rovníku je zodiakální světlo pozorovatelné po celý rok, neboť nikdy nesvírá s obzorem tak malý úhel, aby se ztratilo v záři soumraku či přesvětlených aglomerací. Z našich zeměpisných šířek jej tedy můžeme nejlépe sledovat na jaře večer po soumraku nad západním obzorem a na podzim naopak na východě ráno před rozbřeskem. A to jarní období vrcholí s nejlepšími podmínkami právě v následujících dvou týdnech.

Slabá zář testem pro kvalitu tmavého nebe

Slabé zvířetníkové světlo nad Sečskou přehradou v roce 2013. Kužel světla, táhnoucí se od obzoru zcela zprava šikmo až k horní části snímku, zasahuje do krásných hvězdokup Plejády a Hyády v souhvězdí Býka. Na obzoru, kam ukazuje pozorovatel, se rozkládá nevlídný žlutavý odstín světelného znečištění z českých aglomerací. Autor: Petr Horálek
Slabé zvířetníkové světlo nad Sečskou přehradou v roce 2013. Kužel světla, táhnoucí se od obzoru zcela zprava šikmo až k horní části snímku, zasahuje do krásných hvězdokup Plejády a Hyády v souhvězdí Býka. Na obzoru, kam ukazuje pozorovatel, se rozkládá nevlídný žlutavý odstín světelného znečištění z českých aglomerací.
Autor: Petr Horálek
Světlo je bohužel přibližně 70x slabší než obloha v přezářených velkoměstech, a proto je nutné se pro jeho spatření vydat do výše položených míst, kde neruší ani světelný smog, ani případná mlha. Je samozřejmě zapotřebí jasného počasí. V České republice se dá úkaz sledovat například na Vysočině, vysoko v Beskydech, na Manětínsku, jižích Čechách zejména na Šumavě a Novohradských horách, na severu v Orlických a Jizerských horách (tři ze zmíněných míst jsou oficiálními oblastmi tmavé oblohy). Relativně nejlépe jsou na tom s podmínkami k pozorování jižní Čechy - zejména Novohradské hory. Ani tam ale není obloha dostatečně přírodně tmavá, aby umožnila pozorování zodiakálního světla v plné kráse. Naopak Jizerské hory nyní bojují s bezohledným svícením od rajčatových skleníků.

Za ideálních podmínek (které panují právě ve vysokohorských oblastech v Chile) je možné spatřit nejen kužel zodiakálního světla (který je v těchto oblastech dokonce spíše rušivým elementem), ale ještě slabší tzv. zodiakální most spojující východní a západní zodiakální kužely, či jasnější místo v zodiakálním mostě zvané zodiakální protisvit. Je to místo ležící na opačné straně než Slunce a částice meziplanetární hmoty tam rozptylují nejvíce světla, neboť jsou "v úplňku". U nás se tyto jevy dají pozorovat jen jedinečně, a to spíše fotograficky (především ve zmíněných oblastech tmavé oblohy a v jižních Čechách).

Celonoční panorama zvířetníkového světla z Mauna Kea na Havaji v dubnu 2011. Pravá polovina ukazuje večerní kužel světla, pozvolna navazujícího na zvířetníkový most k rannímu kuželu před východem Slunce vlevo. Uprostřed je patrné zjasnění známé jako Gegenschein (nebo česky protisvit). Autor: Miloslav Druckmüller, Shadia Habbal
Celonoční panorama zvířetníkového světla z Mauna Kea na Havaji v dubnu 2011. Pravá polovina ukazuje večerní kužel světla, pozvolna navazujícího na zvířetníkový most k rannímu kuželu před východem Slunce vlevo. Uprostřed je patrné zjasnění známé jako Gegenschein (nebo česky protisvit).
Autor: Miloslav Druckmüller, Shadia Habbal

Vyhlížejte a foťte právě v těchto dnech

Nejlepší období pro pozorování zodiakálního světla se odehrává právě nyní a potrvá přibližně do 11. dubna, kdy na večerní oblohu vystoupá již výrazný Měsíc, který svým jasem zodiakální světlo přezáří. Zodiakální světlo pak bude možné pozorovat přibližně od 25. dubna znovu, ale jeho sklon vůči obzoru se bude výrazně zmenšovat a podmínky k jeho pozorování zhoršovat. Nyní jsou podmínky k jeho pozorování i fotografování nejlepší možné - Měsíc se blíží do fáze novu krátce po období jarní rovnodennosti. Mimo krásné objekty zimní oblohy nad západním obzorem, obklopující zvířetníkové světlo, můžete rovněž vysoko nad jihovýchodem spatřit jasnou planetu Jupiter.

Světlo můžete samozřejmě i fotit. Ostatně inspirovat se lze prostřednictvím čtenářských galerií z minulých let, jejichž hutný obsah dokazuje, že i přes nevhodné české podmínky kvůli vysoké míře světelného znečištění snaha o úlovek západního zvířetníku jen tak fotografy neodradí. Své snímky můžete zasílat přes formulář. Úspěšný lov!

Čtenářské galerie z minulých let:
[1] Jarní zodiakální světlo (2014)
[2] Zodiakální světlo na obzoru (2013)

Více o zodiakálním světle z minulých článků:
[1] Na západě svítí zvířetník (2010)
[2] Jarní rovnodennost přináší zodiakální světlo (2009)
[3] Sledujte zodiakální světlo (2008)

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] ESOcast o zodiakálním světle
[2] Snímek týdne ESO: Jedinečná mozaika českého fotografa vznikala i na Slovensku
[3] Světelné znečištění na Astro.cz
[4] Světelné znečištění - další podrobné informace
[5] Beskydská oblast tmavé oblohy
[6] Jizerská oblast tmavé oblohy
[7] Manětínská oblast tmavé oblohy
[8] Proč c(h)tít oblasti tmavé oblohy?



O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Zodiakální světlo, Zodiakální most, Zvířetníkové světlo, Gegenschein


38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »