Voyager 2 pomáhá hledat měsíce Uranu

Doktorandský student Rob Chancia z University of Idaho totiž procházel tři desítky let staré údaje a přitom si všiml zajímavých vzorů právě v planetárních prstencích, které tvoří drobné ledové částice. Zaujalo jej množství materiálu na hraně prstence alfa, jednoho z nejjasnějších prstenců této planety. Konkrétně šlo o to, že se toto množství periodicky mění. Velmi podobný, dokonce ještě výraznější jev, pak pozoroval ve stejné části sousedního prstence beta.

„Když se podíváte na vzorek na různých místech toho prstence, zjistíte, že se vlnová délka liší, což znamená, že se tam něco mění. Něco tam rozbíjí symetrii,“ vysvětluje Matt Hedman, pomocný profesor na University of Idaho, který spolupracuje s Robem Chanciou při jeho výzkumu. Jejich výsledky byly publikovány v The Astronomical Journal.

Oba pánové mají s planetárními prstenci bohaté zkušenosti. Společně studovali tyto útvary u Saturnu, kde využívali dat ze sondy Cassini, která kolem této planety obíhá. Právě díky Cassini mohli vědci lépe pochopit, jak se prstence chovají. Díky grantu od NASA se Chancia a Hedman pustili do analýzy dat z Voyageru 2 od Uranu. Jejich cílem bylo podívat se na staré snímky s nově nabytými znalostmi, které jejich předchůdci neměli. Zaměřili se hlavně na měření radiových zákrytů, tedy na experimenty, kdy sonda vysílala na Zemi radiový signál skrz prstence, ale důležitou roli hrály i hvězdné zákryty, při kterých sonda měřila jas hvězd, které svítily skrz prstence. Díky těmto typům měření bylo možné získat informace o tom, kolik materiálu tyto prstence obsahují.

Výsledek se dostavil – vzory v prstencích Uranu jsou velmi podobné těm, které u Saturnu vytváří malé měsíce. Konkrétně se těmto strukturám říká moonlet wakes, což můžeme velmi volně přeložit jako měsíčkové brázdy. Oba výzkumníci tedy přišli s hypotézou, že kolem Uranu obíhají dva drobné měsíčky, které zatím neznáme. Jejich průměry by měly být od 4 do 14 kilometrů. Tyto rozměry odpovídají velikosti některých měsíců, které známe od Saturnu. Na druhou stranu by tyto objekty byly výrazně menší, než dosud známé měsíce Uranu. Obecně vzato se měsíce u  Uranu hledají hodně těžko, protože jejich povrch je pokrytý tmavým materiálem.

„My jsme ty měsíčky neviděli, ale jejich velikost odhadujeme podle toho, aby dokázaly vytvořit struktury, které jsme objevili a které nejsou příliš výrazné. Voyager neměl dost citlivé kamery na to, aby dokázal tyto malé objekty vyfotit,“ vysvětluje Matt Hedman. Z jeho dalších slov vyplývá, že by nové objevy mohly pomoci k lepšímu pochopení uranových prstenců. Pokud tyto malé měsíčky existují, mohou fungovat jako tzv. pastýřské měsíce, které se svou gravitací starají o to, aby se materiál v prstencích udržoval na stále stejném místě. To by ostatně nebylo nic nového – dva již známé měsíce Uranu, Ophelia a Cordelia fungují jako pastýřské měsíce pro prstenec epsilon.

„Od roku 1977, kdy byl objeven prstencový systém Uranu si vědci lámali hlavu s tím, proč jsou jeho prstence tak úzké ve srovnání s těmi od Saturnu. Byl bych velmi rád, pokud by se tyhle dva předpokládané měsíčky staly klíčem k vyřešení této záhady,“ doufá Rob Chancia. Potvrzení, zda jsou aktuální aby správné či nikoliv, by vyžadovalo buďto velké štěstí u již existujících teleskopů, nebo v lepším případě nějakou novou sondu. „Je úžasné vidět, že historický výzkum Uranu sondou Voyager 2 dokáže stále přinášet nové informace o planetách,“ raduje se Ed Stone, projektový vědec misí Voyager, který pracuje v Caltechu v kalifornské Pasadeně.

Sonda Voyager 2 stejně jako její dvojče, Voyager 1, se na svou dlouhou cestu vydala v roce 1977. Oba stroje prolétly kolem Jupitera a Saturnu, ale tam se jejich cesty rozdělily. Zatímco Voyager 1 vsadil na průlet kolem Saturnova měsíce Titan, který jej ale svou gravitací odkopnul mimo dráhu ostatních planet, Voyager 2 se od ekliptiky neodchýlil a mohl tak prozkoumat i Uran a Neptun.

Zatímco „jednička“ vstoupila do mezihvězdného prostoru už v roce 2012, „dvojku“ to čeká za pár let. Význam těchto sond přetrvává i do dnešních dní bez ohledu na to, že už jsou moc daleko od planet sluneční soustavy. Poskytují totiž unikátní informace z prostředí, se kterým máme jen minimum zkušeností. Málo platné – Voyagery jsou nejvzdálenějšími vyslanci lidstva, proto mají jejich měření nedocenitelnou hodnotu.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA
[2] Wikipedia: Voyager kolem Uranu

Převzato: Kosmonautix.cz