Přechod Venuše 1639

Přelom v astronomii

Jak je dobře známo, v Mezinárodním roku astronomie 2009 jsme slavili 400 let od použití dalekohledu k pozorování oblohy. Především záznamy Galilea nám přinesly velmi zajímavý poznatek, že Země není nepochybně středem vesmíru a navíc jsou ve vesmíru jiná velice zajímavá tělesa. Venuše ukazující fáze jako Měsíc, Jupiter s měsíčky, Saturn s prestenci... Nebyl to ale jenom dalekohled, který znamenal definitivní zlom v chápání našeho postavení ve vesmíru. Nepochybně k němu přispěly poznatky o něco dřívější - o tom, že na nebi se mohou objevovat nové hvězdy (supernovy), nebo že komety patří za hranice atmosféry. Přelom v nahlížení na pohyb těles kolem Slunce přinesl především Johannes Kepler, když postupně uvedl známé zákony o pohybu planet. A byla to především Anglie, kde tyto myšlenky nadchly další a ti je ještě rozvinuli.

Keplerovská Anglie

O rozvoji astronomie na Britských ostrovech svědčí například fakt, že v tomto období začátku 17. stletí zde byla ustanovena čestná role královského astronoma. Stal se jím John Flamsteed. Ten zase uvedl ve známost práci nadšenců ze severu ostrova, kteří rozvíjeli nové myšlenky té doby. Byli to Richard Towneley, William Gascoigne, William Crabtree a Jeremiah Horrocks. Právě Crabtree, který navštívil v roce 1640 Gascoigna, napsal o jeho dalekohledu a především o nadšení jeho přítele Horrockse. Popisuje, kterak byl Jeremiah uchvácen prací Keplera. Horrocks jej popsal jako velikána své doby, v té době deset let od jeho úmrtí v roce 1630. Litoval, že zemřel tak brzy a připoměl jeho předpověď přechodu Merkuru a Venuše v roce 1631 přes Slunce v jeho Rudolfinských tabulkách. Přechod Merkuru také úspěšně pozoroval mimo jiné Gassendi v Paříži.

Crabtree a Horrocks se poprvé setkali v roce 1636. Jak později Crabtree píše, Jeremiah byl pro něj nejlepší přítel a jakoby jeho druhé já. Báječně si rozuměli. Společně uvažovali, zda by nemohl nastat transit Merkuru při blízkém průchodu kolem slunečního kotouče v roce 1638, ale i když úkaz asi o 20 úhlových minut nenastal, vedly jejich úvahy k osudovému setkání při přechodu Venuše v roce 1639, který Kepler nepředpověděl.

Úspěšná předpověď

Kepler správně upozornil na přechod Venuše v roce 1631, ale další předpovědi pokračovaly jen do roku 1636. Přechod v roce 1639 však Rudolfinské tabulky míjely, protože ve výpočtu byla drobná chyba, která vedla k tomu, že Venuše měla kotouč Slunce minout. Horrocks si však tohoto opomenutí povšiml na podzim 1639 a správně vypočítal, že Venuše by se měla na Slunce trefit a že úkaz by navíc měl být viditelný před západem Slunce i z Anglie. Upozornil proto na tento fakt i mladšího bratra Jonase a kamaráda Crabtreeho, aby pak úkaz mohli pozorovat. Dá se říct, že i když si byl Horrocks svou předpovědí jist alespoň několik týdnů před úkazem, v říjnu 1639, neupozonil na něj další přátele. Omluvu pro sebe hledal v tom, že tou dobou (v prosinci, kdy měl úkaz nastat), bývá typicky špatné počasí. Doufal ale, že Crabtree ve městečku Broughton bude mít jasné počasí směrem na západ, až bude Slunce zapadat.

Horrocks spočítal, že úkaz začne ve výšce Slunce 5° nad obzorem a že úkaz bude viditelný po dobu asi 40 minut. Nejlépe viditelný by byl z Ameriky. Bylo ironií osudu, že Horrocks nakonec pozoroval přechod Venuše na Slunci po dobu půl hodiny, zatímco Jonas měl v Liverpoolu zcela zataženo a Crabtree měl zataženo až do 15:35, kdy těsně před západem Slunce se jen na krátký okamžik udělala škvíra v oblačnosti a on mohl v rychlosti načrtnout obraz Venuše na asi 20 cm velkém promítnutém obrazu Slunce. Kreslil snad popaměti, když to byl jen chvilkový zjev? Jak vidíme ze záznamů, Crabtree zaznamenal Venuši o velikosti 1'3", Horrocks 1'12", přičemž velikost Venuše byla tehdy 1'3", takže se zdá nepravděpodobné, že by si to Crabtree jen vymyslel. Na druhé straně přesnost jeho záznamu je neuvěřitelná.

Jeremiah Horrocks, 24. listopadu 1639 (dle tehdy platného Juliánského kalendáře, tedy 4. 12. našeho) "píše":
Přibližně patnáct minut po třetí odpoledne, když jsem mohl v klidu pokračovat ve své práci, se oblaka jakoby na příkaz Boží rozestoupila a já byl pozván k uskutečnění očekávaného. Tehdy jsem spatřil něco úžasného, objekt mých nejtajnějších přání, tečku neobvyklé velikosti a perfektně kruhového tvaru, která již plně vstoupila na sluneční disk při jeho levém okraji tak, že Venuše a okraj Slunce se právě dotýkaly. Nebylo pochyb, že jde o obraz planety a já se ihned dal do zakreslování jejího obrazu a pozoroval, dokud to šlo.

Zbytek příběhu už známe. Na dalších 122 let to bylo naposledy, co lidé pozorovali přechod Venuše. Kolik se toho mezitím od té doby změnilo... Při každém dalším dvojpřechodu Venuše byl svět úplně jiný. Je docela možné, že další přechody Venuše zastihnou úplně jinou civilizaci, možná takovou, co bude dobře zvládat recyklaci, co bude respektovat přírodu, co bude schopna žít bez fosilních paliv, která budou velmi drahá. Nebo alespoň bych si to přál, aby tomu tak bylo, protože současný styl života, který byl nastolen snad již v období prvních pozorovaných přechodů Venuše, je neudržitelný.

Vybrané zdroje:
[1] Petr Horálek: Rok od úkazu století
[2] William Crabtree’s Venus transit observation
[3] Wikipedia: Jeremiah Horrocks
[4] Whipple Library: Observing Venus