Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Úchvatný snímek slunečního zatmění

Úchvatný snímek slunečního zatmění

Zatmění Slunce 2012 v Austrálii. Autor: C. Emmanoulidis, M. Druckmüller.
Zatmění Slunce 2012 v Austrálii.
Autor: C. Emmanoulidis, M. Druckmüller.
Vědeckým týmům Miloslava a Hany Druckmüllerových sice pozorování slunečního zatmění v Austrálii v polovině listopadu zhatilo počasí, ale naštěstí svá pozorování poskytl řecký astronom Constantinos Emmanoulidis. Z jeho dat se podařilo vytvořit úžasný snímek koróny Slunce. Při současných technických možnostech je to patrně nejlepší snímek sluneční koróny při zatmění pořízený v maximu sluneční aktivity na celém světě. Nebo alespoň jeden z nejlepších.

Snímek ilustruje intenzivní vliv tvaru slunečního magnetického pole na vnější obálku Slunce - korónu. Ta je tvořena zejména volnými elektrony, které se pohybují po uzavřených magnetických silokřivkách nad viditelným slunečním povrchem a rozptylují záření z nižší fotosféry. Při důkladném pohledu je více než zřejmé, že magnetické pole Slunce je v maximu sluneční aktivity mimořádně složité a unikátní takřka v každém okamžiku. Můžete zde najít uzavřené oblouky, zpravidla obepínající při pohledu z profilu oblast nad narůžovělými protuberancemi ve sluneční chromosféře. Tyto útvary - ač jsou při zatmění očima pozorovatelné jen jako poměrně malé narůžovělé "perličky" - dosahují ve skutečnosti rozměrů sta tisíců kilometrů. Na svém místě mohou setrvat i několik hodin. Právě při slunečním maximu, kdy je Slunce eruptivně nejaktivnější, je i protuberancí (příp. tzv. filamentů) nejvíce.

Pokud budete snímek studovat pozorně, jistě vám neuniknou překryvy různých smyček přes sebe. To není žádný technický defekt, nýbrž zobrazení poměrně průhledných koronálních paprsků přes sebe. Správně se totiž na snímek musí pohlížet s prostorovou představivostí. Jednotlivé paprsky či smyčky ve zobrazené koróně jsou vůči pozorovateli jinak orientované a kdybychom měli možnost cestovat kolem Slunce a pozorovat jeho korónu, připadala by nám jako "ježek". A to zvláště nyní - když magnetické pole Slunce přechází do fáze, kdy v něm ani nelze pořádně rozeznat polární oblasti slunečního magnetického dipólu.

Na snímku, který časově ukazuje pohled na zatmění jen krátce po jeho začátku (tzv. druhý kontakt), ovšem nejvíce zaujmou jakési bubliny uzavřených magnetických siločar ležící prakticky v každém výraznějším koronálním výtrysku. Tyto bubliny jsou v podstatně v rámci pohledu na korónu tím nejvýraznějším jevem ukazujícím na nástup maxima sluneční aktivity. Mizivý okamžik na snímku by ve skutečnosti mohl být součástí mozaiky dávající příběh děje v koróně, která je v tomto období silně vázaná na eruptivní aktivitu Slunce, a právě tyto bubliny jsou jakési "foukance" koronální hmoty snažící se uniknout obří síle slunečního magnetického pole. Velmi zajímavým útvarem je rovněž jakási šroubovice magnetické silokřivky ležící na snímku v oblasti 10. hodiny, pokud si okraj Měsíce představíte jako ciferník hodin.

Z dvouminutového zatmění, které řecký astronom pozoroval ve vnitrozemí Queenslandu, daleko od oblačného pobřeží, jsou rovněž patrny útvary na měsíčním povrchu. Toto není fotomontáž, nýbrž skutečné zachycení tzv. popelavého svitu Měsíce v novu. Kdybychom si představili celou situaci probíhajícího zatmění při pohledu mimo Zemi, došlo by nám, že Země je v době úkazu na Měsíci ve fázi úplňku a velmi silně rozptyluje sluneční záření. Měsíční stín na Zemi zabírá jen nepatrnou plochu, takže ze Země na Měsíc putuje dost světla na to, aby osvítilo přivrácenou měsíční tvář. Za velmi dobrých podmínek je tento jev pozorovatelný i vizuálně při pohledu přes dalekohled.

I přes doslova "bojovou" situaci se tedy nakonec podařilo získat českým vědcům další unikátní obraz sluneční koróny, tentokráte v období maxima sluneční aktivity. Vzhledem k tomu, že v době předchozího maxima Miloslav s Hanou teprve s tímto projektem začínali, je to i v jejich kariéře nejlepší obraz koróny bouřlivého Slunce.

Související a dále doporučujeme:
[1] Stránka prof. Miloslava Druckmüllera s fotografiemi zatmění Slunce
[2] Dvě minuty dlouhý okamžik (Petr Horálek)
[3] Zatmění Slunce až do roku 2060 (nejen) z České republiky (Petr Horálek)




O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Zatmění Slunce 2012, Zatmění Slunce


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »