Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  Za neobvyklým zbarvením večerní oblohy je sopka na Aljašce
Petr Kubala Vytisknout článek

Za neobvyklým zbarvením večerní oblohy je sopka na Aljašce

Autor: Zdeněk Navrátil.
Autor: Zdeněk Navrátil.
V uplynulých dnech jsme mohli pozorovat velmi netypický západ slunce. Obloha se při něm zbarvila do neobvyklé oranžové barvy. Za vším je s největší pravděpodobností výbuch sopky Kasatochi na Aljašce.

Nejvýrazněji byl úkaz pozorovatelný v sobotu 30. srpna, kdy dostala obloha při západu slunce okolo 20. hodiny až strašidelný oranžový nádech. Podle všeho je za vším erupce sopky Kasatochi na Aljašce ze 7. srpna letošního roku. Při erupci se do atmosféry dostal oblak prachu a oxidu siřičitého. Během několika dní pak vítr zavál sopečný prach nad většinu Severní Ameriky a Evropy. Je možné, že netypický západ slunce budeme moci pozorovat i v dalších dnech.

Oblak oxidu siřičitého po erupci sopky Kasatochi
Oblak oxidu siřičitého po erupci sopky Kasatochi
Obr.: Oblak oxidu siřičitého nad severem amerického kontinentu dne 11. srpna 2008. Zdroj: http://earthobservatory.nasa.gov




V posledních dnech se tak na webu spaceweather.com objevují snímky netradičního západu Slunce z celého světa. Několik fotografií dorazilo do redakce astro.cz.

Za vším hledej sopku

Mezi 7. a 8. srpnem 2008 došlo celkem ke třem masivním erupcím sopky Kasatochi, která se nachází na ostrovech Aleutian na Aljašce. Celou situaci v dalších dnech bedlivě monitorovaly družice NASA a zjistily, že při erupcích se do atmosféry dostalo na 1,5 milionů tun oxidu siřičitého. Jednalo se o největší oblak sopečného prachu od výbuchu sopky Hudson v Chile v srpnu 1991.

Erupce Kasatochi si naštěstí nevyžádaly žádné oběti ani materiální škody, neboť se sopka nachází mimo obydlená území. Přesto musely aerolinie zrušit na 44 letů, které směřovaly nad oblastí výbuchu. Popel by mohl poškodit motory letadla.

Autor: Zdeněk Navrátil.
Autor: Zdeněk Navrátil.
Obr.: Západ slunce v neděli 31. srpna po 20. hodině z Miroslavi (okres Znojmo). Fotografie pořízena pomocí Olympus C-725. Autor: Zdeněk Navrátil.





Sopky ovlivňují nebeské úkazy

Nejen krásné západy slunce si pro nás může připravit erupce sopky. Dobrým příkladem jsou úplná zatmění Měsíce. Při nich náš kosmický soused z oblohy zcela nezmizí, ale dostane načervenalou barvu. Lunární povrch totiž v té době osvětluje sluneční světlo, které se láme o zemskou atmosféru. Modrá a fialová složka světla se lámou nejvíce, zatímco červená složka projde atmosféru téměř nepoznamenaná. Proto má Měsíc načervenalé zbarvení, které ale není konstantní a mění se v závislosti na obsahu aerosolů v zemské atmosféře. Důležitým hráčem jsou v tomto případě pozemské sopky a jejích exploze v době před zatměním.

Čím více je v atmosféře oxidu siřičitého, tím tmavší má Měsíc v době úplného zatmění barvu. Například při erupci filipínské sopky Pinatubo počátkem roku 1991 se do vrchních vrstev atmosféry dostalo až 20 milionů tun oxidu siřičitého. Při nejbližším zatmění Měsíce v prosinci 1992, tedy téměř dva roky po výbuchu, byl lunární kotouč tak tmavý, že nebyl na obloze téměř vidět.

Autor: Bořivoj Wojnar
Autor: Bořivoj Wojnar

Autor: Bořivoj Wojnar
Autor: Bořivoj Wojnar
Obr.: Západ slunce okolo 20. hodiny v neděli 31. srpna nad moravskou částí Ostravy. Autor: Bořivoj Wojnar.
Autor : Jaroslav Merc
Autor : Jaroslav Merc
Obr.: Fotografie ze Slovensko-Polských hranic z 31. srpna. Autor : Jaroslav Merc

P. Bartos, cas 5:52 misto Praha-Kolovraty
P. Bartos, cas 5:52 misto Praha-Kolovraty

P. Bartos, cas 5:53 misto Praha-Kolovraty
P. Bartos, cas 5:53 misto Praha-Kolovraty
Petr Bartoš, místo Praha-Kolovraty
čas 5:52, 5:53 zbarvení oblohy bylo pozorovatelné již 31.8.08 při východu ! Slunce

Zdroj:





O autorovi

Štítky: Barevný soumrak, Krepuskulární paprsky, Čtenářská galerie


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »