Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Astronomové vyřešili záhadu vzniku prvních supermasivních černých děr

Astronomové vyřešili záhadu vzniku prvních supermasivních černých děr

Rozložení hustého plynu kolem mladé protohvězdy
Autor: Shingo Hirano

Mezinárodní tým astronomů provedl na superpočítači úspěšné simulace ke znázornění procesu vzniku velmi hmotných černých děr ze supersonických proudů plynu zbylých po Velkém třesku. Studie byla publikována v časopise Science. Vedoucím výzkumného týmu byl Shingo Hirano z University of Texas, Austin's Department of Astronomy. „To je významný postup vpřed. Původ monstrózních černých děr zůstával dlouhou dobu záhadou a teprve nyní jsme se přiblížili k jejímu vyřešení,“ říká Shingo Hirano.

Nedávné objevy černých veleděr, která jsou od Země vzdálené 13 miliard světelných roků, jsou v souladu s podmínkami v době, kdy vesmír byl starý pouhých 5 % jeho současného věku. To představuje závažnou změnu teorií vzniku a vývoje černých děr. Fyzikální procesy, které vedou ke vzniku černých děr a podporují jejich růst, nejsou doposud dobře známy.

Z dosavadních teoretických studií vyplývalo, že tyto černé díry vznikly z pozůstatků prvních generací hvězd nebo přímým gravitačním smrštěním hmotných primordiálních (prvotních) oblaků plynu. Nicméně takové teorie buď měly problém s dostatečně rychlým formováním supermasivních černých děr, nebo s velmi specifickými podmínkami.

Vývoj hustoty a teploty po vzniku hmotné protohvězdy Autor: Takashi Hosokawa
Vývoj hustoty a teploty po vzniku hmotné protohvězdy
Autor: Takashi Hosokawa
Vědecký tým, jehož vedoucím byl hlavní vědecký pracovník Naoki Yoshida z Japan’s Kavli Institute for the Physics and Mathematics of the Universe, identifikoval nadějný fyzikální proces, v rámci kterého mohou hmotné černé díry vznikat dostatečně rychle. Nejdůležitější byl supersonický pohyb plynů ve vztahu k temné (skryté) hmotě. Astronomové uskutečnili simulace na superpočítači, které ukázaly mohutné chomáče temné hmoty, která se vytvořila v době, kdy stáří vesmíru činilo pouhých 100 miliónů roků. Supersonické proudy plynu, generované jako důsledek Velkého třesku, byly zachyceny temnou hmotou a začaly vytvářet hustá turbulentní plynná oblaka. V jejich nitru se nastartoval proces vzniku protohvězd, a protože okolní plyn poskytoval více než dostatečné množství hmoty k jejich „krmení“, hvězdy byly schopny narůst do extrémně velkých rozměrů ve velmi krátkém čase bez uvolnění velkého množství záření.

Po rychlém dosažení hmotnosti 34 000× převyšující hmotnost Slunce hvězda zkolabovala v důsledku vlastní gravitace a vytvořila velmi hmotnou černou díru,“ vysvětluje Naoki Yoshida. „Tyto hmotné černé díry zrozené v mladém vesmíru postupně rostly a spojovaly se s dalšími objekty, až se z nich staly supermasivní černé díry.“

Počet velmi hmotných černých děr vychází přibližně na jeden objekt v objemu o straně tří miliard světelných roků – což je pozoruhodně blízko k pozorovanému množství supermasivních černých děr ve vesmíru,“ říká Shingo Hirano.

Výsledky této studie jsou důležité pro budoucí výzkum růstu velmi hmotných černých děr. Zejména se zvyšujícím se nárůstem počtu pozorovaných černých děr ve vesmíru, který se očekává po vypuštění nového kosmického teleskopu NASA s názvem James Webb Space Telescope (jehož start byl posunut na počátek roku 2019).

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] mcdonaldobservatory.org
[2] cns.utexas.edu

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Supermasivní černá díra, Černá veledíra


38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »