Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  HST pozoroval nejvzdálenější supernovu

HST pozoroval nejvzdálenější supernovu

HST pořídil snímek nejvzdálenější supernovy Autor: NASA/ESA
HST pořídil snímek nejvzdálenější supernovy
Autor: NASA/ESA
Hubblův kosmický dalekohled HST překonal dosavadní rekord a objevil nejvzdálenější supernovu typu, který je využíván k určování vzdáleností ve vesmíru. Supernova s označením UDS10Wil přezdívaná SN Wilson podle 28. prezidenta USA, kterým byl Woodrow Wilson, explodovala před více než 10 miliardami roků. V té době byl vesmír v počátečním vývojovém stadiu, kdy hvězdy vznikaly ve velkém počtu.

Supernova SN Wilson náleží ke specifickému typu supernov třídy Ia. Tyto jasné „majáky“ jsou astronomy velmi ceněny, neboť se vyznačují stejnou úrovní jasnosti, která může být využita jako kosmický metr ke změření rozpínání vesmíru. Poskytují rovněž vodítko k určení povahy skryté energie – záhadné síly urychlující rozpínání vesmíru.

„Nová rekordní vzdálenost supernovy otevírá okno do období mladého vesmíru a nabízí nový důležitý pohled na explodující hvězdy,“ říká astronom David O. Jones (Johns Hopkins University, Baltimore, Maryland), hlavní autor vědeckého článku popisujícího nový objev. „Na tomto období můžeme prověřovat různé teorie, které vysvětlují, jak spolehlivé jsou tyto exploze pro pochopení vývoje vesmíru a jeho expanze.“

Odhalení nejvzdálenější supernovy dodává na důvěryhodnosti jedné ze dvou konkurenčních teorií vysvětlujících jejich explozi. Již dřívější předběžné důkazy se přikláněly spíše k explozivnímu splynutí dvou „vyhořelých“ hvězd označovaných termínem bílý trpaslík.

Nový objev je součástí tříletého pozorovacího programu HST zahájeného v roce 2010. Byl zaměřen na průzkum vzdálených supernov typu Ia za účelem zjištění, zda se změnily za dobu 13,8 miliardy roků, které uplynuly od velkého třesku. Výzkumný program byl pojmenován CANDELS+CLASH Supernova Project. Ke sčítání supernov využívá kvalitní a všestrannou kameru Wide Field Camera 3 (WFC3) pracující na palubě HST, která pomáhá astronomům při hledání supernov na základě pozorování v oboru blízkého infračerveného záření a k ověřování jejich vzdálenosti na základě spektroskopie.

HST pořídil snímek nejvzdálenější supernovy UDS10Wil Autor: NASA/ESA
HST pořídil snímek nejvzdálenější supernovy UDS10Wil
Autor: NASA/ESA
Nalezené velmi vzdálené supernovy poskytují důležitou metodu ke změření hodnoty zrychlování rozpínajícího se vesmíru působením skryté energie. Vědecký tým pod vedením Adama Riesse doposud objevil více než 100 supernov všech typů v různých vzdálenostech, které pokrývají existenci vesmíru v rozpětí před 2,4 až před 10 miliardami roků. Na základě těchto nových objevů astronomové identifikovali osm supernov typu Ia včetně SN Wilson, které explodovaly před více než 9 miliardami roků.

Astronomové hledali způsob, jak na snímku v oboru blízkého infračerveného záření pokrývajícím období tří roků vyhledat slabou záři supernov. Supernovu SN Wilson se jim podařilo vypátrat v prosinci 2010. Následně použili spektrometr kamery WFC3 na HST a dalekohled VLT Evropské jižní observatoře k ověření vzdálenosti supernovy a k rozložení jejího světla k nalezení jedinečných znaků potvrzujících její příslušnost k typu Ia.

Ačkoliv je supernova SN Wilson pouze o 4 % vzdálenější než dosavadní držitelka rekordu co do vzdálenosti, posunula jej přibližně o 350 miliónů roků zpět v čase.

„Tyto supernovy jsou důležitými nástroji pro výzkum skryté energie, která urychluje rozpínání celého vesmíru,“ říká Adam Riess. „Tento výzkum nám dává příležitost využít supernovy k ověření, jak dobře je známe.“ Astronomové stále ještě mají mnoho práce, aby zjistili, jaký je původ skryté energie a jak explodují supernovy typu Ia.

„Supernovy typu Ia nám poskytují nejpřesnější kosmický metr, avšak nejsme si zcela jisti, jestli vždycky měříme tím správným metrem,“ říká člen týmu Steve Rodney (Johns Hopkins University). „Těmto supernovám dnes rozumíme mnohem více, tím pádem se nám podařilo mnohem přesněji určit rozměry vesmíru.“

Objev supernov typu Ia v tak mladém vesmíru umožní astronomům rozlišit mezi dvěma konkurenčními modely těchto explozí. V jednom modelu je exploze způsobena splynutím dvou bílých trpaslíků. Ve druhém případě bílý trpaslík postupně „pojídá“ svého partnera – obyčejnou hvězdu – až nakonec exploduje, když přespříliš navýší svoji hmotnost.

Znalost typu spouštěčů explozí supernov může rovněž ukázat, jak rychle se vesmír obohacoval těžkými prvky, jako je železo. Explodující hvězdy vytvořily téměř veškeré množství železa přítomného ve vesmíru, tj. suroviny potřebné pro vznik planet a života.

Zdroj: hubblesite.org
Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí




O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: UDS10Wil, Supernova, HST


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »