Kosmické oko

"Kosmické oko" dostalo svůj název právě díky svému zvláštnímu vzhledu, který opravdu evokuje dojem obří bulvy, jež k nám tajemně vzhlíží ze vzdálených končin vesmíru. Jeho zornička je tvořena relativně blízkou galaxií, od nás vzdálenou 2,2 Gly. Ta je pak obklopena silně deformovaným, zato ale zesíleným obrazem 11 Gly vzdálené galaxie. Prvním "pozemským" přístrojem, jenž se svým pohledem navzájem střetl s tímto tajemně vypadajícím objektem, byl proslulý HST.

Co však tuto tajemnost vlastně způsobuje? Proč je obraz vzdálenější galaxie zakřiven do nepravidelných oblouků, obklopujících bližší galaxii v centru? Odpovědi na tyto otázky znal Albert Einstein již na počátku 20. století bez toho, aniž by byl jev tohoto druhu kdykoliv předtím pozorován - jeho existence přímo vyplývala z rovnic obecné teorie relativity. Jednoduše řečeno, gravitační pole nám někdy může posloužit stejně dobře, jako klasická skleněná čočka - poskytne zesílený obraz vzdáleného objektu. A to právě tehdy, když světelnému paprsku mířícímu od nějakého vzdáleného objektu k Zemi postavíme do cesty silný zdroj gravitace (většinou hmotnou galaxii nebo kupu galaxií). Hovoříme pak o efektu tzv. gravitační čočky. Obraz ale nebude takový, na jaký jsme zvyklí při pohledu do dalekohledu. V ideálním případě (když Země, zdroj gravitace a vzdálený objekt budou ležet přesně v jedné přímce) bude zdeformován do pravidelného prstence (Einsteinova prstence) obklopujícího zdroj gravitace. Taková situace je však velice ojedinělá, a tak se v praxi setkáváme spíše jen s částečnými oblouky.

Vraťme se ale zpět k našemu kosmickému oku. Jeho vzdálenější část si totiž nedávno vzala pod drobnohled skupina astronomů z California Institute of Technology (Caltech) a Institute for Computational Cosmology of Durham University. Kromě gravitační čočky jim při pozorování pomáhal ještě Keckův desetimetr s adaptivní optikou kompenzující neklid zemské atmosféry. Výsledkem bylo zjištění struktury rychlostí rotace galaxie, jež byla následně porovnána s jinými údaji získanými pro starší galaxie, jako je například ta naše. Data z Keckova teleskopu byla pak ještě doplněna o pozorování v milimetrovém oboru elmag. spektra vykonaná interferometrem Plateau de Bure ve francouzských Alpách.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že galaxie svým vývojem směřuje do stadia klasické spirální galaxie, takové, jakých známe mnoho z našeho bezprostředního okolí a v jaké koneckonců sami žijeme. Kromě způsobu rotace na to poukázalo také rozložení chladného plynu v galaxii.

Astronomové se shodují, že se jim podařilo vykonat zatím nejpodrobnější pozorování takto mladé (a tudíž vzdálené) galaxie. Efekt gravitační čočky jim totiž umožnil galaxii studovat na měřítkách jen několika málo stovek (!) světelných let, tedy až desetkrát detailněji, než kdykoliv předtím. Zároveň nám to dává "přičichnout" k možnostem dalekohledů možná už příštího desetiletí.

Zdroje: astronews.com, en.wikipedia.org