Úvodní strana  >  Články  >  Vzdálený vesmír  >  Kosmické oko

Kosmické oko

"Kosmické oko"
S pomocí efektu gravitační čočky se astronomům podařilo nahlédnout do vzdálené minulosti našeho vesmíru: zachytili světlo galaxie, které bylo vyzářeno pouhé 2 miliardy let po velkém třesku, a jenž navíc přináší zprávu o rozsáhlé tvorbě hvězd uvnitř této galaxie. Tato zatím nejdetailnější pozorování svého druhu nám poskytují jedinečný pohled do rané fáze vývoje galaxií.

"Kosmické oko" dostalo svůj název právě díky svému zvláštnímu vzhledu, který opravdu evokuje dojem obří bulvy, jež k nám tajemně vzhlíží ze vzdálených končin vesmíru. Jeho zornička je tvořena relativně blízkou galaxií, od nás vzdálenou 2,2 Gly. Ta je pak obklopena silně deformovaným, zato ale zesíleným obrazem 11 Gly vzdálené galaxie. Prvním "pozemským" přístrojem, jenž se svým pohledem navzájem střetl s tímto tajemně vypadajícím objektem, byl proslulý HST.

Co však tuto tajemnost vlastně způsobuje? Proč je obraz vzdálenější galaxie zakřiven do nepravidelných oblouků, obklopujících bližší galaxii v centru? Odpovědi na tyto otázky znal Albert Einstein již na počátku 20. století bez toho, aniž by byl jev tohoto druhu kdykoliv předtím pozorován - jeho existence přímo vyplývala z rovnic obecné teorie relativity. Jednoduše řečeno, gravitační pole nám někdy může posloužit stejně dobře, jako klasická skleněná čočka - poskytne zesílený obraz vzdáleného objektu. A to právě tehdy, když světelnému paprsku mířícímu od nějakého vzdáleného objektu k Zemi postavíme do cesty silný zdroj gravitace (většinou hmotnou galaxii nebo kupu galaxií). Hovoříme pak o efektu tzv. gravitační čočky. Obraz ale nebude takový, na jaký jsme zvyklí při pohledu do dalekohledu. V ideálním případě (když Země, zdroj gravitace a vzdálený objekt budou ležet přesně v jedné přímce) bude zdeformován do pravidelného prstence (Einsteinova prstence) obklopujícího zdroj gravitace. Taková situace je však velice ojedinělá, a tak se v praxi setkáváme spíše jen s částečnými oblouky.

Vraťme se ale zpět k našemu kosmickému oku. Jeho vzdálenější část si totiž nedávno vzala pod drobnohled skupina astronomů z California Institute of Technology (Caltech) a Institute for Computational Cosmology of Durham University. Kromě gravitační čočky jim při pozorování pomáhal ještě Keckův desetimetr s adaptivní optikou kompenzující neklid zemské atmosféry. Výsledkem bylo zjištění struktury rychlostí rotace galaxie, jež byla následně porovnána s jinými údaji získanými pro starší galaxie, jako je například ta naše. Data z Keckova teleskopu byla pak ještě doplněna o pozorování v milimetrovém oboru elmag. spektra vykonaná interferometrem Plateau de Bure ve francouzských Alpách.

Z tohoto průzkumu vyplývá, že galaxie svým vývojem směřuje do stadia klasické spirální galaxie, takové, jakých známe mnoho z našeho bezprostředního okolí a v jaké koneckonců sami žijeme. Kromě způsobu rotace na to poukázalo také rozložení chladného plynu v galaxii.

Astronomové se shodují, že se jim podařilo vykonat zatím nejpodrobnější pozorování takto mladé (a tudíž vzdálené) galaxie. Efekt gravitační čočky jim totiž umožnil galaxii studovat na měřítkách jen několika málo stovek (!) světelných let, tedy až desetkrát detailněji, než kdykoliv předtím. Zároveň nám to dává "přičichnout" k možnostem dalekohledů možná už příštího desetiletí.

Zdroje: astronews.com, en.wikipedia.org




O autorovi

Jakub Vošmera

Autor je studentem brněnského Gymnázia Matyáše Lercha. Zabývá se přírodními vědami, především fyzikou a astronomií. E-mail: vosmera(at)gmail.com Osobní stránky: vosmera.chytrak.cz



36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »