Při pátrání po životě mimo naši planetu se nemusíme zaměřovat jen na tradiční zelenou barvu, která je běžně spojována s pozemským životem. Planeta podobná Zemi, která obíhá kolem jiné hvězdy, může vypadat jinak a může být pokryta bakteriemi, které k fotosyntéze využívají neviditelné infračervené záření. Astrobiologové z Cornellovy a Minnesotské univerzity za tímto účelem charakterizovali odrazová spektra souboru sirných a dalších fialových bakterií.
Astronomové pomocí vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) ve spolupráci s vesmírným dalekohledem HST podrobně prozkoumali tisíce mladých hvězdokup ve čtyřech blízkých galaxiích a studovali je v různých fázích vývoje. Jejich zjištění ukazují, že hmotnější hvězdokupy se z mračen, v nichž vznikají, vynořují rychleji. Jejich silné ultrafialové záření pak zaplaví okolí a odstraní okolní plyn. Podobné výzkumy nám pomáhají odhalit tajemství tvorby hvězd a planetárních systémů.
Skupina astronomů objevila dosud nejpřesvědčivější důkaz, že některé planety mimo naši sluneční soustavu mohou být magnetické. S využitím dalekohledu VLT (Very Large Telescope) ESO a dalekohledu Gemini North vědci změřili rychlosti větru na sedmi velmi horkých exoplanetách podobných Jupiteru. Pozorování odhalila, že větry na těchto planetách jsou s největší pravděpodobností řízeny magnetickými poli, což představuje první spolehlivé měření magnetismu na planetách mimo sluneční soustavu.
Mezinárodní tým astronomů oznámil objev vzácné molekuly – fosfanu – v oblacích planety Venuše. Na Zemi tento plyn vzniká ve větším množství pouze průmyslově nebo činností mikroorganismů žijících v prostředí bez kyslíku. Vědci po desetiletí spekulují o tom, že horní patra oblačnosti na planetě Venuši by mohla poskytovat domov mikroorganismům volně poletujícím vysoko nad rozpáleným povrchem – ovšem za cenu tolerance k vysoké kyselosti okolního prostředí. Detekce fosfanu by mohla ukazovat na přítomnost takového mimozemského atmosférického života.
Astronomové mají k dispozici detailní snímky planety Saturn pořízené ve viditelném i blízkém infračerveném oboru elektromagnetického spektra. Pořídily je kosmické teleskopy HST a JWST. Jsou na nich vidět pásy i bouře a samozřejmě nádherné prstence a měsíčky této planety.
Nejbližší hvězdný systém Alfa Centauri, který se skládá ze dvou hvězd podobných Slunci a jednoho červeného trpaslíka, Proximy Centauri, má také planety. Kromě dřívějšího objevu u Proximy, Slunci nejbližší hvězdy, máme nyní díky dalekohledu Jamese Webba další důkaz o existenci planety také kolem jedné ze dvou větších hvězd Alfa Centauri.
Vědci pomocí teleskopu JWST identifikovali aktivně rostoucí supermasivní černou díru ve velmi vzdálené galaxii pojmenované CANUCS‑LRD‑z8.6, která existovala jen asi 570 milionů let po Velkém třesku. Tento objev naznačuje, že v raném vesmíru mohly černé díry růst velmi rychle, možná rychleji než samotné galaxie, ve kterých sídlí. Může to změnit naše modely o tom, jak vznikaly první galaxie a jak se v nich vyvíjely supermasivní černé díry.
10 přednášek od 12 inspirativních studentů z celého Česka. 300 minut jedinečných příběhů plných informací o vědě, technice a zajímavých příležitostech. Více než 100 nadšených středoškoláků v publiku. Nespočet zajímavých setkání. To jsou jen některá z čísel charakterizujících akci Zvaž vědu!, která se chystá už v pondělí 9. června v prostorách Senátu. Vesmír na ní rozhodně chybět nebude. A zúčastnit se může úplně každý student.
Webbův kosmický dalekohled (JWST) objevil při svých pozorováních přístrojem NIRCam (Near-Infrared Camera) nové malé těleso obíhající kolem sedmé planety Sluneční soustavy. Těleso dostalo označení S/2025 U1 a stalo se tak dvacátým devátým měsícem Uranu. Měsíček je to velmi malý. Zatímco prvních dvou velkých souputníků Uranu si všiml ještě jeho objevitel William Herschel, tento je tak malý, že nebyl k nalezení ani na snímcích sondy Voyager 2.
Jedna z hlavních otázek současné astronomie je, jak se planety kolem hvězd dostávají na své pozorované oběžné dráhy, které jsou mateřské hvězdě mnohem blíže, než pozorujeme v naší Sluneční soustavě. K rozřešení této záhady může přispět výzkum sklonů oběžných drah exoplanet. Některé studie ukazují, že oběžné dráhy exoplanet mohou být různě orientované vůči rotačním osám mateřských hvězd, což pravděpodobně souvisí s jejich dynamickou historií. Planet, u nichž je taková informace známa, však není mnoho, a každá další je důležitým střípkem do skládačky vývoje planetárních systémů. Jiří Žák z ASU vedl studii, která měřila sklon oběžných drah exoplanet pomocí tzv. Rossiterova-McLaughlinova efektu. Tyto poznatky pomáhají pochopit, jak planetární soustavy vznikají a vyvíjejí se v průběhu milionů let. Významně přispívají i k debatě o stabilitě a obyvatelnosti exoplanetárních systémů.
Mezinárodní skupina vědců poprvé přesně určila okamžik, kdy se kolem hvězdy mimo Sluneční soustavu začaly formovat planety. Pomocí radioteleskopu ALMA, na němž se podílí Evropská jižní observatoř (ESO), a vesmírného dalekohledu James Webba (JWST) pozorovali vznik prvních skvrnek materiálu, z něhož se formují planety - horkých minerálů, které právě začínají tuhnout. Tento objev představuje první případ, kdy byl identifikován planetární systém v tak raném stádiu svého vzniku, a otevírá okno do minulosti naší vlastní Sluneční soustavy.
Astronomové objevili planetu, která obíhá pod úhlem 90 stupňů kolem vzácné dvojice zvláštních hvězd. Je to poprvé, co máme přesvědčivé důkazy o tom, že jedna z těchto "polárních planet" obíhá kolem hvězdného páru. Překvapivý objev byl učiněn pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře.
Vědcům se díky vesmírnému dalekohledu Jamese Webba podařilo poprvé detailně zachytit, jak se záhadné záře na pólech obří planety mění v čase i prostoru. Zdejší polární záře jsou mnohem silnější než na Zemi. Způsobuje je nejen interakce magnetosféry Jupiteru se slunečním větrem, ale také s nabitými částicemi uvolněnými sopečnou činností z měsíce Io. Překvapivě se ukázalo, že jsou jinak jasné v infračerveném oboru, kde pozoroval JWST a v ultrafialovém, kde současně pozoroval HST.
Astronomové poprvé nahlédli do atmosféry planety mimo Sluneční soustavu a zmapovali její 3D strukturu. Kombinací všech čtyř dalekohledů VLT (Very Large Telescope) na Evropské jižní observatoři (ESO) zjistili, že v atmosféře planety se vyskytují silné větry, které přenášejí chemické prvky, jako je železo a titan, a vytvářejí složité povětrnostní vzorce. Tento objev otevírá dveře k podrobnému studiu chemického složení a počasí dalších cizích světů.
Nic jiného než uvádí nadpis vlastně této galaxii nezbylo. Infračervené detektory vesmírného dalekohledu JWST jsou totiž schopné pohlédnout na svět galaxií tak, jak jsme dosud neznali. Umí prohlédnout oblaka prachu a navíc v dosud největším detailu. A galaxie Messier 104 Sombrero v souhvězdí Panny, která obvykle připomíná onen mexický klobouk, jej nyní pomyslně smekla a odhalila nové struktury uvnitř.
Nový spektrograf s vysokým rozlišením PLATOSpec se 26. listopadu 2024 úspěšně dočkal „prvního světla“. Po téměř dvouletém období konstrukce je přístroj připraven k astronomickým pozorováním. Bude prověřovat hvězdy, které potenciálně hostí extrasolární planety podobné Zemi a poskytovat pozemní podporu připravované vesmírné misi ESA PLATO. Spektrograf s vysokým rozlišením bude použit ke studiu aktivity hvězd a k potvrzení extrasolárních planet velikosti Jupitera. Přístroj byl zkonstruován konsorciem PLATOSpec s výraznou českou účastí a je umístěn na 1,52 metrovém dalekohledu ESO na chilské observatoři La Silla.
Když nám dalekohled Jamese Webba představil fotografii několika tisíců, ne-li desetitisíců galaxií, mohli jsme vidět také galaxie které pochází z počátků vesmíru. Byl zde ovšem velký háček, přibližně miliardu let po Velkém třesku nemohly ve vesmíru existovat tak velké galaxie vzhledem k jejich stáří. Podle uznávaného modelu Lambda Cold Dark Matter (LCDM – model velkého třesku) první galaxie ve vesmíru neměly dostatek času, aby se staly takto masivními.
Tým vědců vedený astronomem Jánem Šubjakem ze Stelárního oddělení Astronomického ústavu AV ČR a Centra pro astrofyziku Harvardské univerzity a Smithsonova institutu nedávno oznámil významný objev v oblasti výzkumu exoplanet. Pomocí dat z vesmírné mise TESS a pozemských pozorování spektrografem HARPS v Chile se podařilo potvrdit existenci exoplanety typu mini-neptun, pojmenované TOI-2458 b. Tento objev přináší nové poznatky o možných scénářích formování planetárních systémů.
V nedávné době se astronomové dočkali dalšího překvapení od nejlepšího kosmického teleskopu současnosti, Dalekohledu Jamese Webba. Ten se nedávno zaměřil na hvězdný systém s označením WL 20. Zjistil přitom, že jedna z hvězd, které k němu náleží, ta s označením WL 20S, je ve skutečnosti dvojhvězdou. Objev je o to zajímavější, že tento systém je studován již od sedmdesátých let minulého století a za tu dobu ho pozorovalo nejméně pět teleskopů, žádnému z nich se však tuto dvojhvězdu rozlišit nepodařilo.
Počty objevených extrasolárních planet již dávno přesáhly hodnotu pěti tisíc, v 905 případech byly objeveny celé planetární systémy. Jen velmi malé množství z nich ale vykazuje koplanární orbity a ještě menší počet pak orbity nejen v téměř jedné rovině, ale navíc vzájemně gravitačně svázané tzv. rezonancemi. Systém HD 110067 je dost možná jedním z nich. Prvotní indikátor přináší práce, jejímž hlavním autorem byl Jiří Žák.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 6. do 7. 6. 2026. Měsíc po úplňku mění fázi k poslední čtvrti. Venuše je na večerní obloze opravdu výrazná a nyní se velmi nápadně blíží trochu slabšímu Jupiteru. Hodně blízko budou už v neděli 7. 6. Nízko už je večer vidět i Merkur. Velmi nízko na ranní obloze začíná být vidět Saturn. Sluneční aktivita je zatím nízká. Možná se objeví první noční svítící oblaka (NLC). V kosmonautice nejvíce, byť negativně, zaujala exploze rakety New Glenn během příprav k misi NG-4. Před 60 lety pokračoval intenzivně program Gemini a před 15 lety dolétal raketoplán Endeavour.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2026 obdržel snímek a video Karla Sandlera s názvem „Hodina Jupiterovy rotace“ Soutěž Česká astrofotografie měsíce je, jak již název naznačuje, zaměřena zejména na fotografie. Ovšem vesmír není statický, na obloze se vše pohybuje, a to od těch
NGC 5907 a supernova SN 2026kid – zánik hviezdy v galaxii pozorovanej zboku Na fotografii je špirálová galaxia NGC 5907 v súhvezdí Drak. Je známa aj pod prezývkami Knife Edge Galaxy alebo Splinter Galaxy, pretože ju zo Zeme pozorujeme takmer presne zboku. Namiesto klasických špirálových ramien tak vidíme predovšetkým jej úzky, pretiahnutý disk s výrazným prachovým pásom. Galaxia leží približne 46 až 50 miliónov svetelných rokov od Zeme a na oblohe má zdanlivú jasnosť okolo 11. magnitúdy. Zaujímavosťou tejto galaxie je aj jej okolie. Na veľmi hlbokých snímkach sa okolo NGC 5907 ukazujú mimoriadne slabé hviezdne prúdy – pozostatky dávnej gravitačnej interakcie, pravdepodobne po pohltení menšej trpasličej galaxie. Takéto štruktúry sú stopami dlhodobého vývoja galaxií a pripomínajú, že ani galaxie nie sú nemenné ostrovy hviezd, ale dynamické systémy, ktoré sa počas miliárd rokov vyvíjajú, deformujú a navzájom ovplyvňujú. Na tejto fotografii sa však nachádza ešte jeden mimoriadne zaujímavý detail. V disku galaxie je zachytená supernova SN 2026kid – výbuch hviezdy, ku ktorému došlo v tejto vzdialenej galaxii. Supernovu objavil japonský pozorovateľ Yasuo Sano 22. apríla 2026. Mne sa túto oblasť podarilo fotografovať práve v čase jej objavu a mám aj snímky z niekoľkých nocí predtým, na ktorých ešte tento objekt viditeľný nie je. Samostatný výrez priložený k fotografii ukazuje presnú pozíciu supernovy v galaktickom disku. Supernova typu II vzniká na konci života veľmi hmotnej hviezdy. Keď hviezda vyčerpá jadrové palivo, jej jadro už nedokáže odolávať vlastnej gravitácii. Prudko sa zrúti a vonkajšie vrstvy hviezdy sú odvrhnuté do priestoru obrovskou explóziou. Na krátky čas môže takáto udalosť zažiariť jasnejšie než miliardy bežných hviezd. Zároveň obohacuje svoje okolie o ťažšie prvky, z ktorých môžu neskôr vzniknúť nové hviezdy, planéty a aj chemické prvky potrebné pre život. Na snímke je SN 2026kid len nenápadný bod v úzkom páse vzdialenej galaxie. V skutočnosti však ide o svetlo z katastrofickej udalosti, ktorá sa odohrala pred desiatkami miliónov rokov. Jej fotóny putovali vesmírom približne tak dlho, ako je vzdialenosť galaxie samotnej, a dorazili k nám práve v čase, keď bola táto supernova objavená. LRGB+Ha+NIR verzia Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Baader SLOAN i´, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 81x180sec. R, 66x180sec. G, 70x180sec. B, 288x120sec. + 98x180sec. L, 85x600sec Halpha, 27x120sec + 31x180sec. SLOAN i´, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 11.4. až 22.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
