Snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT zachycuje oblast, kde záření jasných modrých hvězd nutí svítit plyn zbylý z posledního období formování nových stálic. Hvězdokupa mladých modrobílých hvězd je zde zkrášlena závojem svítícího plynu – působivě barevnou emisní mlhovinou nesoucí označení LHA 120-N55. Astronomové tyto oblasti zkoumají, aby se dozvěděli více o podmínkách, jaké panují v místech, kde se rodí nové hvězdy.
Astronomové pracující s dalekohledem TRAPPIST na observatoři ESO/La Silla objevili trojici planet na oběžné dráze kolem mimořádně chladné trpasličí hvězdy vzdálené 40 světelných let od Slunce. Velikostí a povrchovou teplotou jsou tyto planety srovnatelné se Zemí nebo Venuší a to z nich činí jedny z nejvhodnějších dosud známých cílů pro hledání života mimo Sluneční soustavu. Zároveň se jedná o vůbec první planety objevené u takto drobné a slabé hvězdy. Výsledky byly zveřejněny 2. května 2016 ve vědeckém časopise Nature.
Některé galaxie jsou doslova napěchovány prachem, zatímco u jiných najdeme mezi hvězdami a oblaky plynu jen nemnohé tmavé čmouhy neprůhledných kosmických sazí. Na tomto snímku pořízeném mohutnou kamerou OmegaCAM pomocí dalekohledu ESO/VST na observatoři Paranal v Chile je zachycen neobvyklý objekt – malá galaxie IC 1613, která je, pokud jde o prach, doslova hnidopichem čistoty! IC 1613 obsahuje velmi malé množství kosmického prachu, což astronomům umožňuje podrobně prozkoumat vše ostatní, co se v ní nachází. Není to však pouze otázka zevnějšku, nedostatek prachu v této galaxii je z vědeckého hlediska důležitý pro naše chápání okolního vesmíru.
Týmu astronomů pracujících s dalekohledem ESO/VLT se podařilo pořídit dosud nejdetailnější snímky hvězdného veleobra VY Canis Majoris. Provedená pozorování ukázala, jakým způsobem hvězda tváří v tvář smrti ztrácí obrovské množství hmoty prostřednictvím neočekávaně velkých částice prachu ve svém okolí. Proces, který vědci měli možnost zkoumat vůbec poprvé, je nezbytný, aby se takto obrovská hvězda připravila na působivý explozivní odchod v podobě výbuchu supernovy.
Mezinárodnímu týmu astronomů se s pomocí dalekohledu ESO/VLT podařilo objevit nejžhavější a nejhmotnější exemplář dotykové dvojhvězdy, tady takové, kde jsou složky tak blízko k sobě, že se doslova dotýkají navzájem. Hvězdy v tomto mimořádném systému s označením VFTS 352 však směřují k neodvratnému a dramatickému zániku, během kterého buď splynou v jednu obří hvězdu, nebo vytvoří dvojitou černou díru.
Dosud nejlepší pozorování prachového oblaku G2 potvrzují, že v květnu 2014 prošel nejbližším bodem své dráhy kolem superhmotné černé díry v srdci naší Galaxie, a že tento ‚manévr‘ přežil. Nové výsledky získané pomocí dalekohledu ESO/VLT ukazují, že zřejmě nedošlo k významnému protažení objektu a že je tedy poměrně kompaktní. Z největší pravděpodobností se jedná o mladou hvězdu, jejíž hmotné jádro stále shromažďuje okolní hmotu. Zatím nebyla zaznamenána žádná známka zvýšené aktivity černé díry.
Na základě dat ze satelitu NASA s názvem TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) tým astronomů z Ukrajiny detekoval tranzity pěti komet u hvězdy Beta Pictoris (β Pictoris), druhé nejjasnější hvězdy v souhvězdí Malíře, která je od Země vzdálená 63 světelné roky. Beta Pictoris je spektrálního typu A5 s hmotností zhruba 1,8 hmotnosti Slunce a její stáří bylo odhadnuto na pouhých 20 miliónů roků.
Astronomové poprvé získali vizuální důkaz, že hvězda skončila dvojím výbuchem. Při studiu staletí starých pozůstatků supernovy SNR 0509-67.5 pomocí dalekohledu VLT (Very Large Telescope) na Evropské jižní observatoři (ESO) našli vzory, které potvrzují, že její hvězda utrpěla dvojici explozivních výbuchů. Nedávno zveřejněný objev ukazuje jedny z nejvýznamnějších explozí ve vesmíru v novém světle.
Astronomové využívající dalekohled Evropské jižní observatoře ESO s názvem VLT (Very Large Telescope) objevili obrovskou černou díru ukrývající se v centru objektu Holmberg 15A, což je superobří eliptická galaxie, která je centrálním a dominantním členem kupy galaxií pojmenované Abell 85. Hmotnost této černé díry se odhaduje na 40 miliard hmotností Slunce.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Lovec exoplanet NASA s názvem Transiting Exoplanet Survey Satellite (TESS) díky vysoké citlivosti měření jasnosti hvězd je ideální svou konstrukcí pro studium hvězdných oscilací v oblasti výzkumu nazvané astroseismologie. Právě pod povrchem hvězd podobných Slunci, kde vystupuje horký plyn, ochlazuje se a následně klesá dolů, kde se znovu zahřívá. Stejný proces probíhá například v kastrolu vařící vody na horkém sporáku.
Po celé obloze je rozeseto mnoho pozůstatků po extrémně energetických explozích hvězd na sklonku svého života, supernovách. Často se tak stanou cílem astronomických pozorování, obvykle je však velmi obtížné určit stáří takovéto mlhoviny. Na jeden takový objekt v sousední galaxii se zaměřily observatoře NASA, rentgenový teleskop Chandra a Hubbleův kosmický dalekohled.
Tým astronomů využil přístroj SPHERE a dalekohled ESO/VLT k zobrazení první extrasolární planety, která byla objevena na vzdálené dráze v trojhvězdném systému. Dosud se myslelo, že oběžná dráha takového tělesa musí být nestabilní a že vzájemné gravitační interakce v krátké době povedou k vypuzení planety ze systému. Tato exoplaneta však nějakým způsobem přežila. Neočekávané pozorování naznačuje, že podobné systémy by ve skutečnosti mohly být mnohem častější, než se doposud myslelo. Výsledky byly zveřejněny 8. července ve vědeckém časopise Science.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Několik let po detekci exoplanety KOI-5Ab astronomové zjistili, že obíhá v trojhvězdném asymetrickém systému. Krátce po tom, co družice NASA s názvem Kepler zahájila svoji činnost v roce 2009, byla identifikována planeta velikosti Neptunu. S názvem KOI-5Ab exoplaneta, která se stala druhou planetou objevenou touto misí, byla nakonec zapomenuta, jak Kepler zveřejňoval více a více nových planet. Na konci jeho mise v roce 2018 bylo objeveno ohromných 2 394 exoplanet, tj. planet obíhajících kolem jiných hvězd než Slunce, a kromě toho dalších 2 366 kandidátů na exoplanety, včetně KOI-5Ab.
Pomocí přístroje ULTRACAM na 3,5m dalekohledu NTT na observatoři Evropské jižní observatoře La Silla v Chile a také vesmírného teleskopu NASA TESS pozorovali astronomové prstenec planetárních trosek obsahující tělesa o velikosti Měsíce v obyvatelné zóně bílého trpaslíka s označením WD 1054-226.
Nový snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile odhaluje v působivých detailech následky kosmické kolize, ke které došlo zhruba před 360 miliony lety. Mezi ostatními pozůstatky leží záhadná mladá trpasličí galaxie, která astronomům nabízí výjimečnou možnost zjistit více o podobných objektech. Předpokládá se totiž, že podobné galaxie se v mladém vesmíru vyskytovaly mnohem častěji než dnes. Pro pozorování současnou technikou jsou však příliš vzdálené a slabé.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Astronomové použili satelit NASA s názvem TESS (Transiting Exoplanet Survey Satellite) a spektrometr HIRES (High Resolution Echelle Spectrometer) na dalekohledu Keck I na W. M. Keck Observatory a objevili soustavu se třemi tranzitujícími exoplanetami – včetně superzemě obíhající v ultrakrátké periodě – kolem hvězdy s označením TOI-561, jedné z nejstarších hvězd v naší Galaxii – Mléčné dráze.
Astronomové detekovali lithium v atmosférách čtyř chladných a starých bílých trpaslíků; u jednoho z nich se rovněž projevuje atmosférický draslík. Tyto dva relativně překypující alkalické prvky vzhledem k sodíku a vápníku důrazně napovídají, že všechny čtyři hvězdy pohlcují fragmenty kamenných planet podobných Zemi či Marsu.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 9. 3. do 15. 3. 2026. Měsíc bude v poslední čtvrti. Za soumraku už je dobře vidět Venuše, naopak Saturn je již jen pro nadšence. Merkur, Mars a Neptun nejsou vidět vůbec. Vysoko na večerní obloze jsou slabý Uran a výrazný Jupiter. Aktivita Slunce nízká, ale jsou na něm nějaké skvrny. Večer je na obloze dvojice slabých komet Wierzchos a MAPS, ráno nabízí R3 PanSTARRS a 24P/Schaumasse. Kromě večerního zvířetníkového světla nabízí tmavá březnová noc i možnost vidět téměř všechny objekty Messiérova katalogu, což někteří amatéři podnikají jako celonoční pozorovací maraton. Raketa SLS nakonec použije v budoucnu nový horní stupeň z rakety Vulcan místo vyvíjeného EUS. Falcon 9 vynáší jednu várku Starlinků za druhou, výjimkou bude start s družicí EchoStar XXV. Od ISS odletěla první z nových japonských zásobovacích lodí HTV-X. Před 245 lety objevil William Herschel planetu Uran.
Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2026 obdržel snímek Karla Sandlera s názvem „Jupiter, přechod měsíce Io a jeho stínu“ Pohlédneme-li v současné době na noční oblohu, pravděpodobně nás zaujme jasný objekt, nacházející se nyní v souhvězdí Blíženců. Nejedná se o žádnou jasnou hvězdu.
IC 410 – Hmlovina žubrienok v súhvezdí Povozník Na snímke je zachytená emisná hmlovina IC 410, nachádzajúca sa v súhvezdí Povozník (Auriga) na zimnej oblohe severnej pologule. Na oblohe leží približne na súradniciach rektascenzia 5 h 22 min a deklinácia +33°, takže je dobre pozorovateľná najmä počas zimných mesiacov. Od Zeme je vzdialená približne 10 000 až 12 000 svetelných rokov a patrí medzi výrazné oblasti aktívnej tvorby hviezd v našej Galaxii. V jej vnútri sa nachádza mladá otvorená hviezdokopa NGC 1893, ktorej horúce mladé hviezdy intenzívnym žiarením ionizujú okolitý plyn a spôsobujú jeho charakteristické žiarenie. Jednou z najzaujímavejších častí tejto hmloviny sú útvary prezývané „žubrienky“ – husté prachoplynné globuly Sim 129 a Sim 130, ktoré majú pretiahnutý tvar s dlhými chvostami. Tieto štruktúry formuje silné ultrafialové žiarenie a hviezdny vietor z mladých hviezd v okolí. Každý z týchto útvarov má rozmery rádovo niekoľko svetelných rokov, takže ide o obrovské kozmické štruktúry. IC 410 je fascinujúcim príkladom oblasti, kde sa súčasne stretáva zrodenie nových hviezd, pôsobenie ich žiarenia na okolité prostredie aj tmavé pásy medzihviezdneho prachu, ktoré vytvárajú dramatický kontrast vnútri hmloviny. Práve táto kombinácia jemných emisných štruktúr, tmavých prachových oblastí a výrazných detailov robí z IC 410 jeden z najpôsobivejších objektov zimnej oblohy. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Baader SHO UltraHighspeed F2 3,5-4nm, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 70x180sec. R, 60x180sec. G, 60x180sec. B, 100x120sec. L, 105x600sec Halpha, 82x600sec SII, 74x600sec OIII, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 10.1. až 9.3.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
