Související stránky k článku Následky srážky sondy DART s planetkou Dimorphos: První výsledky pozorování teleskopy ESO
Tým evropských astronomů použil nový přístroj GRAVITY pro dalekohled ESO/VLT a podařilo se mu získat mimořádné záběry centra naší Galaxie. Při tomto pozorování vědci poprvé zkombinovali světlo zachycené všemi čtyřmi hlavními dalekohledy systému VLT najednou. Získaná pozorování jsou však jen předzvěstí přelomových vědeckých výsledků, jakých GRAVITY bude schopen dosáhnout při výzkumu extrémně silných gravitačních polí v blízkosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Znovu tak otestuje předpovědi Einsteinovy obecné teorie relativity.
Snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT zachycuje oblast, kde záření jasných modrých hvězd nutí svítit plyn zbylý z posledního období formování nových stálic. Hvězdokupa mladých modrobílých hvězd je zde zkrášlena závojem svítícího plynu – působivě barevnou emisní mlhovinou nesoucí označení LHA 120-N55. Astronomové tyto oblasti zkoumají, aby se dozvěděli více o podmínkách, jaké panují v místech, kde se rodí nové hvězdy.
Astronomové pracující s dalekohledem TRAPPIST na observatoři ESO/La Silla objevili trojici planet na oběžné dráze kolem mimořádně chladné trpasličí hvězdy vzdálené 40 světelných let od Slunce. Velikostí a povrchovou teplotou jsou tyto planety srovnatelné se Zemí nebo Venuší a to z nich činí jedny z nejvhodnějších dosud známých cílů pro hledání života mimo Sluneční soustavu. Zároveň se jedná o vůbec první planety objevené u takto drobné a slabé hvězdy. Výsledky byly zveřejněny 2. května 2016 ve vědeckém časopise Nature.
Některé galaxie jsou doslova napěchovány prachem, zatímco u jiných najdeme mezi hvězdami a oblaky plynu jen nemnohé tmavé čmouhy neprůhledných kosmických sazí. Na tomto snímku pořízeném mohutnou kamerou OmegaCAM pomocí dalekohledu ESO/VST na observatoři Paranal v Chile je zachycen neobvyklý objekt – malá galaxie IC 1613, která je, pokud jde o prach, doslova hnidopichem čistoty! IC 1613 obsahuje velmi malé množství kosmického prachu, což astronomům umožňuje podrobně prozkoumat vše ostatní, co se v ní nachází. Není to však pouze otázka zevnějšku, nedostatek prachu v této galaxii je z vědeckého hlediska důležitý pro naše chápání okolního vesmíru.
Týmu astronomů pracujících s dalekohledem ESO/VLT se podařilo pořídit dosud nejdetailnější snímky hvězdného veleobra VY Canis Majoris. Provedená pozorování ukázala, jakým způsobem hvězda tváří v tvář smrti ztrácí obrovské množství hmoty prostřednictvím neočekávaně velkých částice prachu ve svém okolí. Proces, který vědci měli možnost zkoumat vůbec poprvé, je nezbytný, aby se takto obrovská hvězda připravila na působivý explozivní odchod v podobě výbuchu supernovy.
Mezinárodnímu týmu astronomů se s pomocí dalekohledu ESO/VLT podařilo objevit nejžhavější a nejhmotnější exemplář dotykové dvojhvězdy, tady takové, kde jsou složky tak blízko k sobě, že se doslova dotýkají navzájem. Hvězdy v tomto mimořádném systému s označením VFTS 352 však směřují k neodvratnému a dramatickému zániku, během kterého buď splynou v jednu obří hvězdu, nebo vytvoří dvojitou černou díru.
Dosud nejlepší pozorování prachového oblaku G2 potvrzují, že v květnu 2014 prošel nejbližším bodem své dráhy kolem superhmotné černé díry v srdci naší Galaxie, a že tento ‚manévr‘ přežil. Nové výsledky získané pomocí dalekohledu ESO/VLT ukazují, že zřejmě nedošlo k významnému protažení objektu a že je tedy poměrně kompaktní. Z největší pravděpodobností se jedná o mladou hvězdu, jejíž hmotné jádro stále shromažďuje okolní hmotu. Zatím nebyla zaznamenána žádná známka zvýšené aktivity černé díry.
Dvojitá evropská sonda AIDA a bombardování planetky DidymosAutor: ESAEvropská kosmická agentura ESA připravila návrh nové kosmické mise s názvem AIDA (Asteroid Impact and Deflection Assessment). Jejím cílem bude binární asteroid (tj. dvojplanetka, resp. planetka a její měsíček) Didymos. Nedávný meteor nad Čeljabinskem (Rusko) a tentýž den průlet asteroidu 2012 DA14 v blízkosti naší planety zdůraznil nutnost ochrany Země před těmito nebezpečnými kosmickými tělesy.
Už to bude dva roky od chvíle, co se sonda DART (Double Asteroid Redirect Test) srazila s měsíčkem Dimorphos, který obíhá kolem většího asteroidu Didymos. Mise úspěšně demonstrovala strategii, při které bychom mohli odvrátit případné nebezpečné blízkozemní planetky. Přes to, že tato metoda může zabránit potenciální srážce asteroidu se Zemí, neznamená to, že se s ní nebo jinými tělesy nemohou srazit právě tyto malé částice, vzniklé srážkou se sondou.
České instituce a firmy se podílejí na návrhu, realizaci a provozu mise Hera Evropské kosmické agentury (ESA). Hera je součástí vůbec prvního testu planetární obrany a vyhodnotí následky srážky americké sondy DART se 170-metrovou planetkou Dimorphos, která obíhá kolem větší 800-metrové planetky Didymos. Start mise Hera je aktuálně, po potížích s nosnou raketou Falcon 9, plánován na 7. října 2024 v 16:56 našeho času právě nosičem Falcon 9 z kosmodromu na mysu Canaveral na Floridě v USA.
Astronomové využívající dalekohled Evropské jižní observatoře ESO s názvem VLT (Very Large Telescope) objevili obrovskou černou díru ukrývající se v centru objektu Holmberg 15A, což je superobří eliptická galaxie, která je centrálním a dominantním členem kupy galaxií pojmenované Abell 85. Hmotnost této černé díry se odhaduje na 40 miliard hmotností Slunce.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Agentura NASA minulý rok vůbec poprvé nanečisto vyzkoušela planetární obranu. Zhruba půltunová sonda DART (Double Asteroid Redirection Test) byla navedena na kolizní kurz s měsíčkem Dimorphos, jenž obíhá kolem blízkozemního asteroidu Didymos. Sonda trefila zhruba 160metrové těleso 27. září loňského roku rychlostí 6,15 kilometrů za sekundu. O necelé tři měsíce později (19. 12. 2022) byl na systém již poněkolikáté namířen Hubbleův vesmírný dalekohled, který zachytil balvany, jež byly vlivem kolize nejspíše setřeseny z povrchu měsíce.
Tým astronomů využil přístroj SPHERE a dalekohled ESO/VLT k zobrazení první extrasolární planety, která byla objevena na vzdálené dráze v trojhvězdném systému. Dosud se myslelo, že oběžná dráha takového tělesa musí být nestabilní a že vzájemné gravitační interakce v krátké době povedou k vypuzení planety ze systému. Tato exoplaneta však nějakým způsobem přežila. Neočekávané pozorování naznačuje, že podobné systémy by ve skutečnosti mohly být mnohem častější, než se doposud myslelo. Výsledky byly zveřejněny 8. července ve vědeckém časopise Science.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Nový snímek pořízený pomocí dalekohledu ESO/VLT na observatoři Paranal v Chile odhaluje v působivých detailech následky kosmické kolize, ke které došlo zhruba před 360 miliony lety. Mezi ostatními pozůstatky leží záhadná mladá trpasličí galaxie, která astronomům nabízí výjimečnou možnost zjistit více o podobných objektech. Předpokládá se totiž, že podobné galaxie se v mladém vesmíru vyskytovaly mnohem častěji než dnes. Pro pozorování současnou technikou jsou však příliš vzdálené a slabé.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Mezinárodní tým astronomů zkoumal pomocí dalekohledu ESO/VLT pozůstatky destruktivní interakce mezi mrtvou hvězdou a tělesy v jejím okolí. Tento systém by mohl být předobrazem vzdálené budoucnosti Sluneční soustavy.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se nyní vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane. Jedná se o hmotnou héliovou hvězdu se silným magnetickým polem – dosud nepopsaný typ hvězdného objektu, který by mohl původ magnetarů osvětlit.
Astronomové využívající data z radioteleskopu ALMA objevili v okolí vzdálené hvězdy útvar, který se pravděpodobně pohybuje po stejné oběžné dráze, jako již dříve nalezená extrasolární planeta. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o oblak drobnějších těles související s procesem vzniku další planety. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu.
