ESO/ELT – revoluční teleskop pro pozorování vesmíru z povrchu Země s primárním zrcadlem o průměru 39 metrů bude největším dalekohledem na světě pro viditelné světlo a infračervené záření. Stane se ‚největším okem lidstva hledícím k obloze‘. Technicky mimořádně náročný projekt ELT nedávno dosáhl významného milníku, když podle metodiky používané v projektovém řízení překročil hranici 50 % realizace.
Německá firma SCHOTT ve své továrně ve městě Mainz úspěšně odlila prvních šest segmentů primárního zrcadla pro dalekohled ELT. Hlavní zrcadlo dalekohledu ELT bude mít průměr 39 m a bude ho tvořit celkem 798 šestiúhelníkových segmentů. Po dokončení v roce 2024 by se dalekohled ELT měl stát největším optickým teleskopem na světě.
Na ceremoniálu, který se uskutečnil v ředitelství ESO v Garchingu u Mnichova, byly podepsány kontrakty na výrobu segmentového primárního zrcadla dalekohledu ELT o průměru 39 metrů. Německá firma SCHOTT vyrobí polotovary jednotlivých částí zrcadla a francouzská firma Safran Reosc zajistí jejich leštění a instalaci. Kontrakt na leštění těchto polotovarů je druhou největší zakázkou v rámci projektu stavby ELT a třetím největším kontraktem, jaký kdy ESO přidělila.
Firma SCHOTT (Mainz, Německo) dokončila odlévání kotouče pro sekundární zrcadlo dalekohledu ESO/ELT. Hotové zrcadlo bude mít průměr 4,2 m a bude vážit 3,5 tuny. Půjde o největší sekundární zrcadlo, jaké bylo dosud osazeno v dalekohledu, a také o největší konvexní zrcadlo, jaké kdy bylo vyrobeno.
Na slavnostním setkání v ředitelství ESO byly dnes podepsány čtyři kontrakty na dodávku důležitých součástí nového dalekohledu ELT (Extremely Large Telescope), který ESO staví. Zakázku na odlitky obřího sekundárního a terciárního zrcadla získala firma SCHOTT, podpůrnou konstrukci těchto dvou optických členů zhotoví skupina SENER Group a hranové sensory, které jsou životně důležitou součástí ovládacího systému mohutného segmentového primárního zrcadla, dodá konsorcium FAMES. Druhý prvek optického systému ELT bude největším vypuklým zrcadlem, jaké bylo kdy vyrobeno, a zároveň největším sekundárním zrcadlem použitým v dalekohledu.
ELT, tedy Extrémně velký dalekohled, byl doposud jen pojem spojený s velkým množstvím propagačních simulací a videí, z nichž jsme se dozvídali, že do roku 2025 bude na vrcholu chilské hory Cerro Armazones, asi 22 km vzdušnou čarou na východ od současně nejpopulárnější observatoře ESO Paranal, stát dalekohledové monstrum o průměru přes 39 metrů. Těžko si to představit, ač nějaké porovnávací obrázky Evropská jižní observatoř poskytla. Víme, že výškou 74 metrů se kupole dostane do více jak dvou třetin výšky ještědského vysílače a průměrem zrcadla dalekohled předčí velikost střední basketbalové haly. Až do 5. července 2019 mi tato čísla jen máloco říkala. Pak jsem měl tu vzácnou možnost na staveništi strávit nezapomenutelnou noc…
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
Díky mimořádné pozorovací kampani, na které se podílelo 12 pozemních i kosmických teleskopů včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se astronomům podařilo odhalit podivné chování pulsaru – kompaktního pozůstatku hmotné hvězdy s mimořádně rychlou rotací. Záhadný objekt je známý rychlými přechody mezi dvěma módy aktivity, což bylo až dosud pro astronomy nepochopitelné. Nyní však vědci objevili, že za toto podivné ‚přepínání‘ jsou zodpovědné náhlé krátkodobé emise hmoty z pulzaru.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se nyní vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane. Jedná se o hmotnou héliovou hvězdu se silným magnetickým polem – dosud nepopsaný typ hvězdného objektu, který by mohl původ magnetarů osvětlit.
Působivý záběr, který zveřejnila Evropská jižní observatoř ESO, přináší důležité stopy vedoucí k odpovědi na otázku, jak by se mohly formovat planety o hmotnosti Jupiteru. V blízkosti mladé hvězdy vědci objevili rozsáhlé shluky prachu, které by se mohly zhroutit vlastní gravitací a vytvořit obří planety. Snímek vznikl kombinací dat pořízených pomocí dalekohledu VLT a radioteleskopu ALMA.
Astronomové využívající data z radioteleskopu ALMA objevili v okolí vzdálené hvězdy útvar, který se pravděpodobně pohybuje po stejné oběžné dráze, jako již dříve nalezená extrasolární planeta. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o oblak drobnějších těles související s procesem vzniku další planety. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu.
Soustava tří nových dalekohledů BlackGEM zahájila svoji činnost na observatoři ESO/La Silla. Teleskopy budou skenovat jižní oblohu a pátrat po kosmických zdrojích gravitačních vln, jako jsou například splynutí neutronových hvězd nebo černých děr.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VISTA vytvořili rozsáhlý atlas zdrojů infračerveného záření v pěti blízkých oblastech s probíhající tvorbou hvězd. Mozaiky složené z více než jednoho milionu samostatných záběrů odhalují vznikající mladé hvězdy vnořené do hustých oblaků prachu. Díky těmto pozorováním astronomové získali jedinečný nástroj, který jim pomůže zodpovědět složité otázky spojené se vznikem hvězd.
Oranžovo-červený oblak zachycený na snímku je součástí mlhoviny Sh2-284. Záběr byl pořízen dalekohledem ESO/VST na Observatoři Paranal a zobrazuje tento objekt v mimořádných detailech. Protože plyn a prach v mlhovině se stále shlukují, vznikají zde nové hvězdy, kterými je Sh2-284 doslova poseta. Když se na snímek podíváte pozorně (a máte dostatečně bujnou fantazii), možná se vám podaří spatřit ‚hlavu kočky‘.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT astronomové poprvé pozorovali pozůstatky, které po sobě zanechaly exploze prvních hvězd ve vesmíru. Objevili tři vzdálené oblaky plynu, jejichž chemické složení odpovídá tomu, jaké vědci očekávají po prvních hvězdných explozích. Tyto nové poznatky nás posunují o další krok blíže k pochopení vlastností prvních hvězd, které vznikly po velkém třesku.
Astronomové poprvé pozorovali na jednom snímku stín černé díry v centru galaxie Messier 87 (M87) a mohutný výtrysk, který z ní vychází. Pozorování byla provedena v roce 2018 pomocí dalekohledů Global Millimetre VLBI Array (GMVA), Atacama Large Millimeter/submillimeter Array (ALMA), jehož je ESO partnerem, a Greenland Telescope (GLT). Tento nový snímek pomůže astronomům lépe pochopit, jak mohou výtrysky černých děr vznikat.
Astronomové využívající radioteleskop ALMA, jehož evropským partnerem je ESO, objevili rozsáhlý rezervoár horkého plynu v rodící se kupě galaxií obklopující stejnojmennou galaxii Pavučina. Vůbec poprvé se podařilo pozorovat takto horký plyn v tak velké vzdálenosti. Kupy galaxií patří k největším strukturám ve vesmíru a tyto nové výsledky, publikované v časopise Nature, dále poodhalují, jak brzy v historii vývoje vesmíru se tyto útvary začaly formovat.
Dva astronomické týmy sledovaly pomocí dalekohledu ESO/VLT následky srážky kosmické sondy DART s menší složkou binárního asteroidu Didymos-Dimorphos. Cílený střet je považován za první test ‚planetární obrany‘ před potenciálně nebezpečnými tělesy. Kromě toho astronomům přináší unikátní příležitost zjistit nové informace o složení planetek na základě detailní analýzy vyvrženého materiálu.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 16. 6. do 22. 6. 2025. Měsíc bude v poslední čtvrti. Velmi nízko na večerní obloze je Merkur a výše ve Lvu Mars. Ráno se zlepšuje viditelnost Saturnu a nejjasnějším objektem je Venuše nízko nad obzorem. Aktivita Slunce je na středně vysoké úrovni a vidíme i řadu skvrn. Mohou se objevit oblaka NLC. Solar Orbiter nahlédl poprvé na póly Slunce. Mise Axiom-4 k ISS musela být odložena.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech „Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Orlia hmlovina (iné názvy: Messier 16, M 16, NGC 6611) je mladá otvorená hviezdokopa v súhvezdí Had. Súvisí s difúznou hmlovinou alebo oblasťou H II známou pod názvom IC 4703. Táto oblasť vzniku hviezd je vzdialená asi 7000 svetelných rokov. Hviezdokopa M16 je veľká otvorená hviezdokopa, ktorá obsahuje asi 55 hviezd medzi 8. až 12. magnitúdou, na jej pozorovanie sa odporúča ďalekohľad s objektívom vyše 6 cm. Leží vo vzdialenosti asi 8 000 svetelných rokov. Obklopuje ju hmlovina s rovnakým označením M16. V slovenčine sa hmlovina M16 nazýva Orlia hmlovina, v češtine Orlí hnízdo. Oba názvy sa vzťahujú na jej tvar. Táto hmlovina, len ťažko rozoznateľná v amatérskom ďalekohľade, však na snímkach z Hubblovho vesmírneho teleskopu odkrýva úchvatný pohľad. Jasná oblasť je v skutočnosti okno do stredu väčšej tmavej obálky prachu. Pri podrobnejšom preskúmaní aspoň 20-centimetrovým ďalekohľadom v nej nájdeme oblasť tmavých hmlovín nazývané podľa svojho tvaru aj „slonie choboty“. V jasnej hmlovine objavíme aj ojedinelé tmavé škvrny – globuly, ktoré sú tvorené tmavým prachom a studeným molekulárnym plynom. Vidíme tu aj niekoľko mladých modrých hviezd, ktorých svetlo a nabité častice vypaľujú a odtláčajú preč zostatkové vlákna a steny plynu a prachu. Zhustené mračná sa považujú za zárodok hviezd alebo celých hviezdnych systémov - otvorených hviezdokôp. Orlia hmlovina sa rozprestiera sa na ploche s priemerom 60 svetelných rokov. Dá sa pozorovať už triédrom. Charakteristické stĺpy medzihviezdnej hmoty sa nazývajú Stĺpy stvorenia. Najvyšší stĺp dosahuje dĺžku jeden svetelný rok, čo je 9 460 000 000 000 km – štvrtina vzdialenosti nášho Slnka od najbližšej hviezdy. Vo vnútri stĺpov sa najhustejšie oblasti vodíka a hélia spolu s prachovými časticami uhlíka a kremíka zhlukujú a zohrievajú, až vytvoria nové hviezdy. Napriek tomu mnohé z nich nie sú vo svetle viditeľné, lebo sú dosiaľ zahalené do prachových mrakov. Tieto hviezdy sa dajú ale pozorovať v infračervenom svetle. Zaoblené konce výbežkov na najvyššom stĺpe nazývame globuly – „hviezdne vajcia“ Stĺpy ožarujú mladé hviezdy, ktoré vznikli z hmloviny pred niekoľko stotisíc rokmi. Ultrafialové žiarenie hviezd zahrieva riedky plyn medzi hustými prachovými globulami vajcovitého tvaru. Nastáva fotónová erózia – vyparovanie a ionizácia plynovo prachovej materskej hmloviny. Objekt je tiež zdrojom rádiových vĺn. Podľa najnovších pozorovaní zo Spitzerovho vesmírneho teleskopu Stĺpy stvorenia už pravdepodobne celých 6000 rokov neexistujú. Deštrukciu pilierov spôsobila supernova, ktorá vybuchla v ich blízkosti. Kvôli konečnej rýchlosti svetla obyvatelia Zeme uvidia deštrukciu stĺpov až približne za 1000 rokov. Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 120x120 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 270x60sec. L, master bias, 400 flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4 Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C. Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop 45x60 sec. Lights RGB na jednotlivý kanál , 75x30sec. L, 108x360sec. Ha, master bias, množstvo flats, master darks, master darkflats 12.4.2025 až 6.6.2025 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4
