Obrazem: Den a noc na staveništi největšího dalekohledu světa
ELT, tedy Extrémně velký dalekohled, byl doposud jen pojem spojený s velkým množstvím propagačních simulací a videí, z nichž jsme se dozvídali, že do roku 2025 bude na vrcholu chilské hory Cerro Armazones, asi 22 km vzdušnou čarou na východ od současně nejpopulárnější observatoře ESO Paranal, stát dalekohledové monstrum o průměru přes 39 metrů. Těžko si to představit, ač nějaké porovnávací obrázky Evropská jižní observatoř poskytla. Víme, že výškou 74 metrů se kupole dostane do více jak dvou třetin výšky ještědského vysílače a průměrem zrcadla dalekohled předčí velikost střední basketbalové haly. Až do 5. července 2019 mi tato čísla jen máloco říkala. Pak jsem měl tu vzácnou možnost na staveništi strávit nezapomenutelnou noc…
Není to snadné…
Na Cerro Armazones (3046 metrů nad mořem) se samozřejmě nedostanete jen tak – je třeba zvláštního povolení (být diplomat, fotografický vyslanec nebo novinář s určitým pověřením, případně alespoň člen nějaké speciální delegace). Navíc se zpřísněná pravidla týkají i zdravotní způsobilosti – návštěvník musí počítat s výškovou nemocí, která v kombinaci se zvířeným prachem na staveništi dokáže natropit velké neplechy v organizmu. Oficiální návštěvníci by tak měli dokonce před vstupem na vrchol získat povolení od lékaře na základě vyšetření HAME (High Altitude Medical Examination). Když tím vším projdete, pak už musíte „jen“ přijmout bezpečnostní opatření na místě. Tím je pevná obuv, rouška na tvář a samozřejmě bezpečnostní přilba a brýle.
Jak na střeše Černobylu
To všechno proto, že terén na vrcholu by se dal nyní popsat jako měsíční krajina s velmi ostrým kamením a nesmírně nepříjemným všudypřítomným prachem. Suché prostředí Atacamské pouště samozřejmě vyžaduje stálé dopování se tekutinami, ochranu kůže (zejména na prstech) různými hydratačními krémy a podobně. Dělníci pracují ostošest ve velice náročných podmínkách – prakticky neustále vystaveni ostrému slunečnímu světlu, silnému větru a hlučným strojům, pročež se před prachem chrání plynovými maskami a před nadměrným hlukem sluchátky. Když jsem na vrchol jako jeden z fotografických delegátů dorazil a kráčel do velína, připadal jsem si trochu jako ti hrdinové, co se v roce 1986 vydali vyklízet na střechu Černobylu radioaktivní grafit. Já jen na rozdíl od nich neměl v ruce lopatu, nýbrž fotografickou techniku. I tak jsme měli na přesun do chráněného velína limit, aby nám co nejméně prachu nafoukalo na tvář, ale i na fototechniku.
A pak vám to dojde
Řekli nám, že dělníci svou denní sazbu drtivé práce za chvíli končí, do té doby se musíme schovat před řezavým prachem do kanceláře a vyčkat, až se dusot prorážení kamenného základu utiší. Teprve pak jsme mohli vyjít a vyslechnout si bezpečnostní a následně i klasické průvodcovské slovo Pascala Lapeyra, hlavního inženýra a nesmírně milého chlapíka. Jak se Slunce blížilo k obzoru, provedl nás celým tím „kráterem“, jehož půdorys měřil nějakých 90 metrů. Teprve když už u kráteru stojíte, dojde vám, co je míněno tím „největším dalekohledem na světě“. Kruhové staveniště je tak velké, že dělníci v něm na druhé straně už vypadají jako mravenci. A pak zvednete hlavu do výše, směrem k čiře modrému nebi, kterým zrovna proplouvá krásně rozčechraná závojovitá oblačnost, a říkáte si: „No jo, za 6 let budou odsud zírat do stěny obří kopule.“
Velké úsilí pro velké objevy
A stejně tak si na to uvědomíte, jak skvělé je být alespoň niternou součástí něčeho tak velkého, byť jen jako dokumentační fotograf. Jste prostě součástí fascinující historie, která v nás už za pár let bude hřát na prsou z hrdosti, že jsme v té době zrovna žili. No uznejte: Aby se vůbec mohl začít stavět podklad pro 2800 tun těžkou observatoř, museli dělníci 19. června 2014 sérií řízených explozí odpálit vrchol hory a vytvořit z ní zarovnanou základnu. Samozřejmě těžkými stroji, kterými ještě „odbouchali“ až 18metrové bloky původem sopečného materiálu, suť a balvany. Mezitím se v Evropě vyrábí s vysokou precizností 798 šestiúhelníkových 1,4metrových „zrcadélek“, které se pak upevní do systému hlavního dalekohledu jako jedno primární zrcadlo. Stavba dalekohledu je už to poslední. Mezitím už na vrcholu Armazones bude muset stát robustní monstrózní budova s kopulí, která musí odolat nejen silným větrným poryvům, ale i případným zemětřesením (samozřejmě včetně dalekohledu).
Dalekohled bude pro svá pozorování užívat adaptivní optiku vybavenou i výkonnými sodíkovými lasery a i přes svou váhu by se měl ladně pohybovat na své základně. K tomu poslouží mnoho systémů včetně velké rtuťové kaluže. Velkou část materiálu přivezou přes oceán z Evropy lodě, něco poskytne Chile. Většina montáží samozřejmě probíhá už v Chile a dováží se po dálnici obřími kamiony. Na směny denně pracují na vrcholu až stovky dělníků a přesto se prvních náznaků stavby samotné budovy dočkáme patrně až ke konci příštího roku. A to vše „jen“ proto, abychom konečně přišli na vrub kosmickým záhadám, jako je původ a podstata skryté hmoty, skryté energie, vznik vesmíru a neposledně také náš původ a zda jsme ve vesmíru sami.
Když přišla noc
Celé to motání se okolo „vymláceného“ kráteru s orouškovanými dělníky bylo pochopitelně nesmírně podmanivé, obzvlášť potom, co mě Pascal dovolil i přes přísná bezpečnostní pravidla vylézt na asi 20metrový stožár, ukotvený pouze třemi lany, abych se za ustávajícího (byť stále prudkého) větru mohl na kráter podívat z ptačí perspektivy. To už zapadalo Slunce a k mému štěstí se nad kráterem objevily jasné antikrepuskulární paprsky.
Z řádek výše je ale asi pochopitelné, že nejsilnějším zážitkem z celé návštěvy byla pro mě na staveništi strávená noc. Nejen kvůli Mléčné dráze, která byla zkrátka jak na dosah (a dávala mi jen za pravdu, že toto místo bylo pro stavbu dalekohledu vybráno perfektně). Byly to i ty dojmy z té nezvyklé krajiny kolem. Podobně jako Neil Armstrong a Buzz Aldrin se cítili před 50 lety na Měsíci, jsem se cítil i já, když jsem se postavil doprostředka umělého kráteru. Díky svitu Měsíce ve fázi 3 dny po novu se do kráteru rozprostřel „extrémně dlouhý“ stín mé siluety. Na snímcích, kde jej vrhám, si můžete také všimnout nápadného zjasnění kolem siluety mé hlavy, který je způsoben podobně jako „zvířetníkový protisvit“ zpětným rozptylem záření, v tomto případě od jemného prachu na staveništi.
Takovéto záběry jinak pořídili právě astronauté na Měsíci, akorát že je nesvětlovalo Slunce a dívali se do podobně jemného prachu v měsíčním povrchu. Při pohledu na mé obrázky se naskýtá další otázka – nakolik oni mohli uvidět u tak úchvatně struktury Mléčné dráhy jako já? Nad hlavou neměli atmosféru, takže asi i lépe (ačkoliv jim v helmě nejspíš vadily všudypřítomné odlesky). Na druhou stranu: Člověk se na ta navštívená místa na Měsíci jistě bude moci vrátit, ale tyto obrázky pořízené ze staveniště jsou opravdu vzácné. Když jsem fotil uprostřed kráteru, přesně jsem věděl, že za 6 let toto nikdo jiný nezažije. To už tu bude stát ten největší dalekohled světa, Extrémně Velký Teleskop.
Virtuální prohlídka: V kráteru staveniště největšího dalekohledu světa
Prohlídka funguje stejně jako na facebooku – chyťte myší libovolnou část obrazu a prohlížejte si jej po celém sférickém rozhledu. Můžete si rovněž oblasti nazvětšovat, vychutnat si prohlídku na celé obrazovce... Pokud se prohlídka nenačte nebo se zobrazí s chybami, stačí pouze obnovit stránku (klávesa F5).
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Slavnostní položení základního kamene dalekohledu ESO/ELT
[2] Astro.cz: Články a tiskové zprávy o dalekohledu ELT
[3] Oficiální stránky dalekohledu ELT
[4] Petr Horálek: Stránky astrofotografa
[5] Facebook Petra Horálka
Seriál
- Příběh fotografie: Pršení Perseid nad Kolonickým sedlem
- Fotografie: Rojení Perseid nad Královou Studňou
- Obrazem: Tak jsem je viděl všechna...
- Obrazem: Nova nad Supernovou
- Obrazem: Unikátní planetární přehlídka na noční obloze
- Obrazem: Tři planety za slunovratu
- Obrazem: Hvězdné nebe nad ondřejovskou observatoří
- Obrazem: Zelený i rudý záblesk nad zříceninou Lichnice
- Obrazem: Super a mikro zatmění roku 2018
- Obrazem: Barvy nejdelšího zatmění Měsíce
- Obrazem: Bolid z Persea s dlouhotrvající stopou
- Obrazem: Proud meteorů z Persea nad kolonickou observatoří
- Obrazem: Z Liptovské Mary k Marsu
- Obrazem: Protisvit v Beskydech
- Obrazem: Dvě úplná zatmění za sebou
- Obrazem: Geminidy a kometa nad pohádkovou Sečí
- Obrazem: Boa Vista – (Ne)dotčený ráj Atlantiku
- Obrazem: Kometa z rakety nad Maledivami
- Obrazem: Sbírka pozoruhodných měsíčních zatmění
- Obrazem: Kosmická stanice před Měsícem
- Obrazem: Den a noc na staveništi největšího dalekohledu světa
- Obrazem: Hvězdné nebe nad Broumovským klášterem
- Obrazem: Meteory z Kvadrantid okolo slabé Betelgeuze
- Obrazem: Nebe z obou polokoulí
- Obrazem: Před 100 lety byl objeven největší meteorit světa
- Obrazem: Celonoční mozaika Perseid
- Obrazem: Proměny komety NEOWISE nad Tatrami
- Obrazem: Hvězdné zrcadlo do minulosti