Související stránky k článku Sledujte pohyb hvězd kolem černé díry v centru Galaxie na záběrech s dosud nejhlubším dosahem
Tým evropských astronomů použil nový přístroj GRAVITY pro dalekohled ESO/VLT a podařilo se mu získat mimořádné záběry centra naší Galaxie. Při tomto pozorování vědci poprvé zkombinovali světlo zachycené všemi čtyřmi hlavními dalekohledy systému VLT najednou. Získaná pozorování jsou však jen předzvěstí přelomových vědeckých výsledků, jakých GRAVITY bude schopen dosáhnout při výzkumu extrémně silných gravitačních polí v blízkosti superhmotné černé díry ve středu naší Galaxie. Znovu tak otestuje předpovědi Einsteinovy obecné teorie relativity.
Centrum naší Galaxie je nesmírně zajímavou oblastí, v níž astronomové sledují nejrůznější projevy fyzikálních procesů jako ve vzdálené laboratoři. Některá pozorování pak přesvědčivě ukazují objekty s obálkou deformovanou do kometárního tvaru způsobeným pohybem objektu v pozaďovém materiálu nacházejícím se v okolí centra Galaxie. Michal Zajaček vedl mezinárodní tým astrofyziků, kteří takové situace modelovali. Práce úzce navazuje na pozorování oblaku G2, který se v loňském roce prosmýkl kolem centra Galaxie, jehož podstata není stále zcela zřejmá. Model publikovaný M. Zajačkem umožňuje na základě chování útvaru po průletu omezit myslitelné modely tohoto objektu a nejen to.
Fotografii supermasivní černé díry Sagittarius A*, která se nachází v „srdci“ Mléčné dráhy zhruba 27 000 světelných let od Země, viděl snad každý. Úchvatný snímek publikovaný v květnu roku 2022 byl pořízen mezinárodním projektem Event Horizon Telescope (EHT) pomocí obrovské virtuální antény složené z několika radioteleskopů, jako například ALMA a APEX, rozmístěných po celé Zemi. Nyní jsme se dočkali další fotografie veledíry Sagittarius A*, tentokrát ale v polarizovaném světle, díky kterému máme možnost nahlédnout na spirálovité struktury silných magnetických polí v blízkosti tohoto hmotného kolosu. Ty se překvapivě podobají polím u supermasivní černé díry M87* a mimo jiné naznačují existenci skrytého výtrysku materiálu.
Publikovaný snímek, který pořídil Hubbleův kosmický dalekohled HST, ukazuje spirální galaxii NGC 4845, která je od Země vzdálena více než 65 miliónů světelných roků. Na obloze se promítá do souhvězdí Panny (Virgo). Orientace galaxie zřetelně odhalila pozoruhodnou spirální strukturu galaxie: plochý a skvrnitý prachový disk obklopující jasnou galaktickou výduť.
Astronomové objevili protoplanetární disk kolem mladé hvězdy ležící ve Velkém Magellanově oblaku, malé galaxii sousedící s naší Galaxií. Disk, v němž probíhá tvorba planet, podobný těm, které známe z naší Galaxie, byl přitom v cizí galaxii zachycen vůbec poprvé. Záběry odhalují mladou hmotnou hvězdu, která stále roste, vtahuje hmotu ze svého okolí a vytváří rotující akreční disk. Pozorování byla provedena pomocí soustavy radioteleskopů ALMA pracující v Chile, jejímž evropským partnerem je ESO.
Mezinárodní tým astronomů objevil velmi mladou hvězdu, která se teprve formuje, nedaleko supermasivní černé díry Sagittarius A* v samém středu Mléčné dráhy. Hvězda získala označení X3a; teoreticky by však takto blízko černé díry neměla vůbec být schopna existovat. Součástí vědeckého týmu byli i čeští astronomové.
I v době internetu a dálkového ovládání dalekohledů, což Astronomický ústav AV ČR intenzivně využívá, se naskytne potřeba být na místě. Právě v tomto období je totiž na jižní polokouli nejlépe pozorovatelný střed naší Galaxie se supermasivní černou dírou v jejím centru, což je jedním ze středobodů zájmu našich vědců. Z druhé strany zeměkoule svoje pozorování popsal profesor Vladimír Karas, ředitel Astronomického ústavu AV ČR a vedoucí skupiny relativistické astrofyziky.
Pomocí radioteleskopu ALMA astronomové zaznamenali magnetické pole galaxie tak vzdálené, že jejímu světlu trvalo více než 11 miliard let, než dorazilo až k nám. Objekt tedy pozorujeme tak, jak vypadal, když byl vesmír jen 2,5 miliardy let starý. Výsledek astronomům přináší zásadní informace o tom, jak se utvářela magnetická pole galaxií podobných té naší.
ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array - Atakamská velká milimetrová/submilimetrová anténní soustava) odhalila extrémně silné magnetické pole v oblastech centra galaxie, velmi těsně nad horizontem událostí supermasivní černé díry, v místech, kam naše přístroje zatím nepronikly. Nová pozorování napomohla astronomům pochopit strukturu a vznik těchto superhmotných černých děr v jádrech galaxií a také dvojice vysokorychlostních výtrysků plazmatu často vyvrhovaných z jejich pólů. Výsledky byla zveřejněny 17. dubna 2015 ve vědeckém časopise Science.
Díky mimořádné pozorovací kampani, na které se podílelo 12 pozemních i kosmických teleskopů včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se astronomům podařilo odhalit podivné chování pulsaru – kompaktního pozůstatku hmotné hvězdy s mimořádně rychlou rotací. Záhadný objekt je známý rychlými přechody mezi dvěma módy aktivity, což bylo až dosud pro astronomy nepochopitelné. Nyní však vědci objevili, že za toto podivné ‚přepínání‘ jsou zodpovědné náhlé krátkodobé emise hmoty z pulzaru.
Střed naší Galaxie v oboru IR záření podle družice HerschelAutor: ESAAstronomická observatoř Herschel Space Observatory pro oblast infračerveného záření, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA, uskutečnila detailní pozorování překvapivě horkého molekulárního plynu, který buď obíhá nebo padá směrem na superhmotnou černou díru nacházející se v centru naší Galaxie.
Pomocí dalekohledu ESO/VLT se astronomům podařilo zaznamenat velkou tmavou skvrnu v atmosféře planety Neptun a nečekaně také menší světlou oblast, která s ní sousedí. Jedná se o vůbec první pozorování temné skvrny na Neptunu provedené pozemním teleskopem. Tyto dočasné útvary vyskytující se na pozadí modré atmosféry planety Neptun jsou pro astronomy stále záhadou a nová pozorování přinášejí důležité informace o jejich povaze a původu.
Galaxie NGC 1277 na snímku z HSTAutor: NASA/ESA/Andrew C. Fabian Astronomové použili dalekohled Hobby-Eberly Telescope (University of Texas, Austin's McDonald Observatory) k určení hmotnosti doposud největší supermasivní černé díry v galaxii NGC 1277. Dospěli k závěru, že její hmotnost dosahuje hodnoty 17 miliard hmotností Slunce. Tato neobyčejná černá díra tak obsahuje 14 % hmotnosti celé galaxie (obvykle to bývá 0,1 %). Tato galaxie včetně několika dalších, které astronomové zkoumali, může pozměnit názory vědců na vznik a vývoj galaxií a superhmotných černých děr.
Magnetary – neutronové hvězdy s vysokou hustotou a mimořádně silným magnetickým polem – jsou objekty s nejsilnějšími magnetickými poli ve vesmíru a nalézáme je po celé Galaxii. Astronomové však zcela přesně nevědí, jak vznikají. Díky použití celé řady teleskopů po celém světě, včetně zařízení Evropské jižní observatoře ESO, se nyní vědcům podařilo nalézt hvězdu, která se pravděpodobně magnetarem teprve stane. Jedná se o hmotnou héliovou hvězdu se silným magnetickým polem – dosud nepopsaný typ hvězdného objektu, který by mohl původ magnetarů osvětlit.
Působivý záběr, který zveřejnila Evropská jižní observatoř ESO, přináší důležité stopy vedoucí k odpovědi na otázku, jak by se mohly formovat planety o hmotnosti Jupiteru. V blízkosti mladé hvězdy vědci objevili rozsáhlé shluky prachu, které by se mohly zhroutit vlastní gravitací a vytvořit obří planety. Snímek vznikl kombinací dat pořízených pomocí dalekohledu VLT a radioteleskopu ALMA.
Astronomové využívající data z radioteleskopu ALMA objevili v okolí vzdálené hvězdy útvar, který se pravděpodobně pohybuje po stejné oběžné dráze, jako již dříve nalezená extrasolární planeta. Vědci se domnívají, že by se mohlo jednat o oblak drobnějších těles související s procesem vzniku další planety. Pokud by se tato domněnka potvrdila, půjde o dosud nejpřesvědčivější důkaz, že dvě planety mohou sdílet jednu oběžnou dráhu.
ESO/ELT – revoluční teleskop pro pozorování vesmíru z povrchu Země s primárním zrcadlem o průměru 39 metrů bude největším dalekohledem na světě pro viditelné světlo a infračervené záření. Stane se ‚největším okem lidstva hledícím k obloze‘. Technicky mimořádně náročný projekt ELT nedávno dosáhl významného milníku, když podle metodiky používané v projektovém řízení překročil hranici 50 % realizace.
Soustava tří nových dalekohledů BlackGEM zahájila svoji činnost na observatoři ESO/La Silla. Teleskopy budou skenovat jižní oblohu a pátrat po kosmických zdrojích gravitačních vln, jako jsou například splynutí neutronových hvězd nebo černých děr.
Astronomové využívající dalekohled ESO/VISTA vytvořili rozsáhlý atlas zdrojů infračerveného záření v pěti blízkých oblastech s probíhající tvorbou hvězd. Mozaiky složené z více než jednoho milionu samostatných záběrů odhalují vznikající mladé hvězdy vnořené do hustých oblaků prachu. Díky těmto pozorováním astronomové získali jedinečný nástroj, který jim pomůže zodpovědět složité otázky spojené se vznikem hvězd.
Oranžovo-červený oblak zachycený na snímku je součástí mlhoviny Sh2-284. Záběr byl pořízen dalekohledem ESO/VST na Observatoři Paranal a zobrazuje tento objekt v mimořádných detailech. Protože plyn a prach v mlhovině se stále shlukují, vznikají zde nové hvězdy, kterými je Sh2-284 doslova poseta. Když se na snímek podíváte pozorně (a máte dostatečně bujnou fantazii), možná se vám podaří spatřit ‚hlavu kočky‘.
