Hříšná i exotická Pattaya (10): Dohánění restů

Markovi celou dobu ležela v hlavě Pattayská věž. Kvůli větru jsme si nepovyjeli lanovkou nahoru a jeho "skok" po laně po pondělním soumraku mu prý rozhodně nestačil. Zatímco Martin zjevně své resty už dávno dohnal, my s Markem si poslední den ještě chtěli užít. Nasedli jsme do tukana a nechali se postupnými spoji transportovat až k proslulému Pattayskému parku. Jak jste se mohli dočíst v sedmé epizodě, park je napěchovaný jak zábavními atrakcemi, tak i dlouhým zástupem stánků se suvenýry s rusky mluvícími obchodníky. Pro mě to byl dost klíčový moment, neboť jsem tu sehnal jedné pro mě významné osobě pravé thajské masážní oleje. Ty se vyznačují nesmírným přírodním aroma a rovněž prý zdravými účinky. Pobral jsem je hned ve dvou téměř půllitrových lahvích s vůní jasmínu.

To už Marek pospíchal ke kase, kde jsme si koupili lístky do výtahu na vrcholek věže. Lanovka opět nejela. Až teď, při druhé návštěvě, jsem si všiml malé výhody vstupenky, která znamenala jeden pohárek s džusem v restauraci zdarma. Drze jsem se proto poptával, zda nemůžu použít i útržek z pondělní vstupenky. Negativní odpověď jsem tušil, ale za pokus to aspoň stálo.

Tentokrát jsme nebyli přivítáni salutujícím Thajcem u dveří výtahu. Vlastně i restaurace v 54. patře byla téměř prázdná. No, den teprve začínal, neodbyla ještě ani desátá. To se tu po probdělé noci drtivá většina lidí teprve probouzí. Malý džusík na posilněnou nás vyvádí do patra nejvyššího, kde Markovu parádu přebírá nadmíru veselý technik. To je vůbec dobře, protože Marek chce maximální dokumentaci svého činu, což při běžném provozu odporuje možnostem. Teď je tu ale sám, takže po čase stráveném na vyhlídce prosím zplna hrdla zpívajícího technika, aby mi umožnil Marka zdokumentovat oblíkajícího se do kšírů, visícího na závěsném háku a, po čase potřebném ke sjetí výtahem dolů a doběhnutí k dolní stanici lana, sjíždějícího z lopaty na hraně zábradlí na vrcholu věže až dolů. Technik absolutně chápe, absolutně souhlasí a jeho náladu monumentálně nasycuje ta hudba z kovových reproduktorů za ním. Navíc ho těší i pocit, že může být víc než technikem - také režisérem.

Po pár výcvacích na plošině sbíhám do výtahu, sjíždím jeho nesmírnou rychlostí do necelé minuty všech 54 pater a mastím to k "přistávací dráze" Markovy cesty. Tam už mě čeká obsluha dolní stanice, která má zjevně za lubem vykřesat nějaký kšeft z toho, že Marka vyfotí při své trase dolů. I přesto mě ale ochotně pouští k nejlepšímu místu pro focení a Marek se až při maximálním zvětšení objektivu odhaluje jako miniaturní postavička 240 metrů nad zemí. Sklouzává po lopatě na hraně patra a už jen visí a jede. Být na jeho místě, asi se mi otočí kufr desetkrát. Ale na něj to zjevně působí opačně. Usmívá se, až se mu zuby blyští, salutuje, raduje se. Celý ten zážitek netrvá ani minutu. Jen co přistává, už z něj Thajci stahují kšíry a lákají ho k zakoupení jejich originální fotografie za 100 bahtů. Na to, co mám ale já na kartě, mu jejich nabídka přirozeně přijde za vlasy přitažená.

Když už jsme tady, začínáme litovat. Ani jeden z nás si nevzal plavky a do odjezdu na letiště zbývá ještě přes deset hodin. A k plavání vyzývá jak božská Jomtienská pláž hned pod parkem, tak samotný aqvapark západně mezí pláží a věží. Tu to oproti věži začíná žít pořádně - při zvedajícím se tropickém slunci se vaří lidmi všechny bazény a tobogány jsou v akci jak čínské dálnice. Rozhodnutí tedy jednomyslně zní: vrátit se urychleně tukanem na hotel, vzít si plavky, tukanem opět zajet sem a do zbytku dne si užít té místní parády…

Už jsme zase v tukanovi směrem k parku; tentokráte přesně vím, kde vystoupit. Martin zůstal v pokoji, takže i tuhle druhou cestu pořádáme jen s Markem. Natěšeni pod paprsky slunce se vracíme nekompromisním krokem k Jomtienu, míjíme věž, akvapark i stanici lanovky, která i teď ještě nejede. Nastupujeme na chodníček pod palmovou alejí a moře šplouchá jen pár metrů od nás. Jenže v tom, což by člověk vůbec nečekal, zvoní Markův telefon. V něm zpráva od Martina, že se máme vrátit, neboť náš pokoj už není náš, odhlášení v recepci probíhá ve 12 hodin. Věděl jsem to, ještě jsem se na recepci přesvědčoval, ale nikdo nás nikam nehonil. Další nehorázné chování hotelu nás zasáhlo v ten nejvytouženější okamžik. No, Marek to vzal pěkně vojensky. Máme misi, tak ji aspoň v minimálním provedení dokončíme. Tohle pro mě totiž znamenalo vůbec poprvé a zároveň na dlouhou dobu naposled si zaplavat v moři. Takže jsme se vzbouřili situaci a aspoň pár temp ve slaných vlnách jsme si v bojovém nasazení dopřáli s vědomím, že tohle už je skutečné loučení.

Zpátky na hotelu jsme to vzali hopem. Dobalil jsem si techniku, příruční zavazadlo i zbytek suvenýrů. Šli jsme odevzdat klíč na recepci a tam nás čekalo doznění povahy tohoto hotelu. Neústupná recepční po nás ještě chtěla vysoký doplatek za nevyklizení pokoje včas. Za normálních okolností bych to bral, ale nikde o tom nebyla zmínka, žádný nápis ani informace v letáku a navíc mě na to ani v předchozích rozhovorech neupozornili. Prostě Pattaya Garden hotel, i přes krásný exteriér, má své temno v duši, pro nějž jsem tu byl skutečně naposledy.

Ale ještě zpět k thajské kultuře. Po celé své vyprávění jsem záměrně vynechal zmínku o místních masážích. Téhle kapitole jsem se vyhýbal, neboť ona se tak nějak, i když mým přičiněním, vyhýbala mně. Thajské masáže patří světově k nejuznávanějším a nejproslulejším. Masérky při nich pracují celým tělem (není myšleno sexuálně!) - opírají se do všech natažených svalstev a nesrovnaných zákoutí vaší přetažené kostry skutečně vynalézavě. Podle Marka i Martina, kteří si masáž ozkoušeli přímo u masérek v hotelu, vydávají ze sebe po celou hodinu poctivou práci. Můžete zapomenout nejen na bolavá záda či krční obratle, jsou schopny z vás stáhnout napětí i ve všech místech končetin. Zkrátka po thajské masáži prý máte pocit, že můžete létat.

Právě známost kluků u masérek odvedle (bez nadsázky - jejich podnik sousedil přes zeď s naším pokojem číslo 4101) nás na poslední hodinky po večeři, kterou jsme si symbolicky dali v podniku z prvního dne - Bon Cafe, zanesly k těmto dívkám. Martin jim už předchozí večer slíbil ukázat nějaké své mistrovské fotky. Dívky byly natěšené na půdu; přeci jen jim za dobu našeho pobytu na masáž moc zákazníků nechodilo, takže většinu času trávily jen lákáním, cvičením nebo klábosením. Když jsme je tedy poctily naší návštěvou, už měly zapálené svíčky, připravená sedátka a naladěny byly na vlnu extrémně pozitivní FM. Pořádně anglicky uměla jen jedna, říkala si Oy. Z obyčejného prohlížení fotek se vyklubala nesmírně živořivá konverzace umocněná jejich temperamentem a nebývalým zájmem. Při té příležitosti jsme se dozvěděli, že dívky nejsou zdejší, přicestovaly z Laosu a domnívaly se, že jejich masážní nabídka tu bude víc vyhledávaná. Zřejmě ale masáže už moc neletí, takže dívky mají přirozeně své bílé i černé dny. K samotnému hotelu jejich masážní salónek nepatří, hotel jen nabízí prostory. O to víc pak dívky souhlasily, že ten místní hotelový personál je někdy opravdu namyšlený. Dívky zaujal na fotkách sníh, ztemnělý Měsíc, české bouře i naše od Rusů odlišné povahy. Vše završila sekvence společných fotek, při nichž si Martin patrně málem vybral nevěstu. Následovalo zdlouhavé mávání, loučení, předání kontaktů na poslední chvíli a vzdych, že jsme se nevídali častěji. Tím se dostávám k myšlence v úvodu: je zvláštní, kolik sentimentu se v člověku nahromadí ve chvíli, když mu zbývá posledních několik hodin v jiném světě.

Ačkoli Martin strávil "svůj" den oproti nám velmi vegetativně, bylo cítit, že se nikomu z nás odsud nechce. Komu by se taky chtělo. Milá tečka s roztomilými laoskými masérkami přerostla v patřičný stesk a ještě víc nafoukla tu nedotknutou obří bublinu nenavštívené pattayské rozmanitosti. Každý z nás si tu ale prožil to své kouzlo, každému zůstalo v batohu pár malých pokladů. Řekněme, že ty resty jsme si v samotném závěru dohnali; spolu s myšlenou "nic víc už nechci" po ještě čerstvém zážitku se zrudlým Měsícem nad Tienskou pláží nám to muselo stačit. Nikdo z naší trojice ale netušil, že se karta ještě stihne nemile obrátit, a to v samotném závěru naší výpravy…

Všechny díly seriálu:

• Hříšná i exotická Pattaya (1): Musíte si zvyknout
• Hříšná i exotická Pattaya (2): Obří Buddha a proklaté taxíky
• Hříšná i exotická Pattaya (3): Pod rybami a za hotely
• Hříšná i exotická Pattaya (4): Jak se krotí krokodýli
• Hříšná i exotická Pattaya (5): Rudý Měsíc nad Ko Lan
• Hříšná i exotická Pattaya (6): Zkuste to po větru
• Hříšná i exotická Pattaya (7): Z vysoké perspektivy
• Hříšná i exotická Pattaya (8): Opice a Lotoska
• Hříšná i exotická Pattaya (9): Slon v hodinách a pattayský noční svět
• Hříšná i exotická Pattaya (10): Dohánění restů ← právě zobrazeno
• Hříšná i exotická Pattaya (11): Nálezy, ztráty... a zase nashledanou