< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  23. meteorit s rodokmenem potvrzen
Martin Gembec Vytisknout článek

23. meteorit s rodokmenem potvrzen

Meteorit z 9. prosince 2014. Autor: AsÚ AVČR.
Meteorit z 9. prosince 2014.
Autor: AsÚ AVČR.
Zveřejňujeme fotografii nalezeného meteoritu z pádu bolidu 9. prosince 2014, kterou nám poskytl Astronomický ústav AV ČR. Nálezová hmotnost meteoritu byla 5,93 gramu. Jedná se o chondrit, typ L, předběžně vyšší stupeň 3 (bude upřesněno dalším měřením). Stal se tak 23. meteoritem s rodokmenem na světě.
Děkujeme veřejnosti za spolupráci!

Meteorit nalezl Tomáš Holenda, amatérský astronom a nadšenec do kosmonautiky z Pelhřimovské astronomické společnosti. Nález na poli u Nové Vsi u Nového Města na Moravě byl uskutečněn v rámci hledací akce pořádané Janem Kondziolkou za podpory členů Sdružení pro meziplanetární hmotu ČAS a Jihlvské a Pelhřimovské astronomické společnosti.


Snímek bolidu z 9. 12. 2014 pořízený digitální celooblohovou kamerou Astronomického ústavu AV ČR ve Veselí nad Moravou.

Bolid, který byl pozorován nad Moravou 9. 12. 2014 není z hlediska celé Zeměkoule až tak výjimečným jevem. Země se s takovým tělesem střetává prakticky každý den. Řada událostí je ale nad rozlehlými plochami oceánů a ne každý pád takového bolidu je doprovázen i dopadem tělesa, tedy meteoritu, na zemský povrch. Původní těleso se často vypaří už v atmosféře. Bolid "Vysočina" byl v tomto ohledu výjimečným jevem, s kterým se v ČR setkáme maximálně jednou za několik roků. Světelnou dráhu dlouhou 170 km uletělo za bezmála 9 sekund. Takto dlouhé bolidy pozorujeme jen výjimečně. Největší jasnosti přesahující jasnost Měsíce v úplňku dosáhl bolid ve výšce 37 km nad zemí severovýchodně od Vírské přehrady a pohasl ve výšce necelých 25 km vysoko 6 km jihovýchodně od Žďáru nad Sázavou. V této chvíli již bylo těleso zbrzděno na rychlost menší než 5 km/s a jeho hmotnost byla necelý 1 kg. Proto bylo zřejmé, že na zem dopadly úlomky původního tělesa, tedy meteority. Největší kus se dosud nenašel.

Další hledání bude obtížné, protože terén je rozbahněný a v místě pádu největšího úlomku je velmi problematický terén a hustý les. Pokud se plánujete do oblasti vydat, věnujte pozornost pokynům astronomů, kteří místo pádu meteoritů spočítali. Především se případných nalezených kusů snažte nedotýkat rukou. Nález nejprve zdokumentujte, pokud možno přesně zaměřte (GPS pozice je velmi vítána) a meteorit poté zabalte nejprve do alobalu a poté ještě dejte do igelitového sáčku. Pokud jej poskytnete vědcům z astronomického ústavu, budete se podílet na historickém úspěchu, neboť meteoritů s přesně známou dráhou je na světě opravdu jen 23 a z toho přibližně polovina byla nalezena díky výpočtům českých astronomů.

Historie nálezů meteoritů s rodokmenem sahá až do 50. let 20. století, kdy s touto myšlenkou přišel poprvé tým kolem Zdeňka Ceplechy z ASÚ v Ondřejově. Jejich snaha byla korunována úspěchem 7. dubna 1959, kdy byl zdokumentován a následně nalezen meteorit Příbram.

Děkujeme veřejnosti za pomoc s hledáním meteoritů a věříme, že to nebyl poslední nalezený kus.

Zdroj: Mimořádný bolid 9. prosince 2014 (AsÚ AV ČR)

Související a doporučujeme:




O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.

Další články autora (1 114)

Štítky: Meteor

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »