Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  GAIA upřesnila rychlost oběhu Slunce a jeho vzdálenost od středu Galaxie

GAIA upřesnila rychlost oběhu Slunce a jeho vzdálenost od středu Galaxie

Evropská družice GAIA na pozadí Mléčné dráhy
Autor: ESA/ATG medialab; ESO/S. Brunier

Využitím nových metod a dat z evropské astronomické družice GAIA astronomové z univerzity v Torontu odhadli, že rychlost Slunce na oběžné dráze kolem středu naší Galaxie je přibližně 240 kilometrů za sekundu. Kromě toho dospěli při výpočtech k závěru, že vzdálenost Slunce od galaktického centra je přibližně 7,9 kiloparseků (kpc) – tedy téměř 26 000 světelných roků.

Využitím dat z astronomické observatoře GAIA a z průzkumu RAVE (RAdial Velocity Experiment) určil Jason Hunt se svými spolupracovníky rychlosti více než 200 000 hvězd vzhledem ke Slunci. Jason Hunt je pracovníkem na Dunlap Institute for Astronomy & Astrophysics, University of Toronto. Astronomové zjistili nepřekvapující rozložení relativních rychlostí: objevili hvězdy pohybující se pomaleji, rychleji a stejnou rychlostí jako Slunce.

Avšak objevili také nedostatek hvězd s galaktickou oběžnou rychlostí nižší než obíhá Slunce. Dospěli k závěru, že chybějící hvězdy byly stálicemi s nulovým  momentem hybnosti, tj. že neobíhaly kolem středu naší Galaxie jako Slunce a další hvězdy Mléčné dráhy.

Hvězdy, jejichž  moment hybnsoti se blížil nule, spadly směrem ke galaktickému centru, kde byly silně ovlivněny extrémními gravitačními silami,“ říká Jason Hunt. „Byly rozptýleny na chaotické dráhy, odkud se dostaly nad nebo pod galaktickou rovinu a stranou z okolí Slunce.“

Jason Hunt se svými spolupracovníky pak zkombinovali tato zjištění s vlastním pohybem supermasivní černé díry označované jako Sagittarius A*, která se nachází v centru naší Galaxie a vypočítali její vzdálenost od Slunce na necelých 26 000 světelných roků.

Takzvaný vlastní pohyb je pohyb objektu napříč oblohou vzhledem k velmi vzdáleným objektům na pozadí. Astronomové vypočítali vzdálenost  stejným způsobem, jako když kartografové využívají triangulaci při určování vzdáleností na zemském povrchu na základě pozorování objektu ze dvou odlišných míst, jejichž vzdálenost je známá.

Tuto metodu poprvé použil spoluautor článku, současný předseda oddělení astronomie a astrofyziky na univerzitě v Torontu, Ray Calberg a jeho spolupracovník Kimmo Innanen. Avšak výsledky práce Ray Calberga a Kimmo Innanena vycházely z měření méně než 400 hvězd.

GAIA vytváří dynamickou trojrozměrnou mapu naší Galaxie na základě měření vzdáleností, poloh a vlastních pohybů hvězd. Jason Hunt se svými spolupracovníky vycházeli ve své práci z počátečních dat naměřených družicí GAIA, která zahrnují stovky tisíc hvězd. Na konci pětileté mise kosmická observatoř GAIA důkladně zmapovala více než jednu miliardu hvězd.

Podle Jasona Hunta „poslední výsledky měření z družice GAIA za rok 2017 by měly být schopny zvýšit přesnost našich měření rychlosti Slunce v rámci přibližně jednoho km/s, což rovněž povede ke zvýšení přesnosti našich měření, pokud se týká vzdálenosti Slunce od středu Galaxie.“

Evropská astronomická observatoř GAIA o hmotnosti 2030 kg byla vypuštěna 19. 12. 2013 pomocí ruské rakety Sojuz. Měření provádí z oběžné dráhy kolem Lagrangeova libračního bodu L2, který se nachází ve vzdálenosti přibližně 1,5 miliónu kilometrů od Země, na opačné straně než Slunce. Předpokládá se, že určí přesné vzdálenosti, jasnosti a rychlosti asi u jednoho procenta hvězd v naší Galaxii. První katalog více než jedné miliardy prozkoumaných hvězd byl publikován v září 2016.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] sci.esa.int

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Mléčná dráha, Slunce, Družice GAIA


38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »