Jak vznikají modří veleobři?
Autor: Casey Reed, NASA
Modří veleobři patří mezi největší, nejjasnější a nejteplejší hvězdy, které lze vůbec ve vesmíru najít. Přestože jsou pozorovány velmi běžně, astronomové již několik desetiletí debatují o tom, jak tato ohromná tělesa mohou vznikat. Nový výzkum vedený Kanárským astrofyzikálním institutem předkládá další možnou hypotézu jejich původu.
Modří veleobři spektrální třídy B, kterých se tento výzkum specificky týkal, jsou velmi zářivé a horké hvězdy. Jejich zářivý výkon je nejméně desettisíckrát větší než ten sluneční, teplota dvakrát až pětkrát vyšší a hmotnost asi šestnáctkrát až čtyřicetkrát větší než hmotnost Slunce. Díky své obrovské hmotnosti však mají poměrně krátkou životnost. Typicky je tedy nalezneme v mladých kosmických strukturách, jako jsou otevřené hvězdokupy, nepravidelné galaxie či ramena spirálních galaxií, kde se tvoří nové hvězdy. Ve starých objektech, jako jsou eliptické galaxie či kulové hvězdokupy, se naopak skoro vůbec nevyskytují.
Kvůli jejich krátké životnosti bychom jich ve vesmíru však neměli pozorovat příliš mnoho. Tak tomu však není a astronomové je naopak nalézají v poměrně hojném počtu. Proč tomu tak je, jak je možné, že jich vzniká tolik?
Důležité vodítko k jejich původu tkví v tom, že drtivá většina hvězd tohoto typu je samostatná, tedy nemají žádné gravitačně vázané společníky. Jinak je velká část hvězd ve vesmíru vázána ve dvojhvězdných a vícenásobných hvězdných systémech a obzvlášť to platí právě pro mladé horké hvězdy. To navádí vědce k hypotéze, že modří veleobři vznikají při srážkách hmotných dvojhvězdných systémů.
Astronomové nyní analyzovali data o celkem 59 hvězdách tohoto typu z jedné ze satelitních galaxií Mléčné dráhy, Velkého Magellanova mračna. Tato data následně porovnávali s novými počítačovými modely a došli k závěru, že dobře korespondují s tím, že většina modrých veleobrů vzniká právě při srážkách hmotných dvojhvězd.
Autor: Ron Miller / Stocktrek Images / Getty Images
Myšlenka vzniku těchto hvězd při srážkách dvojhvězd se tedy zdá správná. Důležité však bylo i ověřit, zdali tato hypotéza dokáže vysvětlit i pozorované vlastnosti modrých veleobrů. Ukázalo se, že velká část pozorovaných hvězd vzniklých tímto způsobem opravdu dosahuje takových povrchových podmínek, specificky zvýšeného obsahu dusíku a hélia ve svých atmosférických vrstvách, jako bylo u modrých veleobrů očekáváno. Ba co víc, dokonce se s nimi shoduje lépe, než hvězdy vzniklé tak, jak předpokládaly konvenční modely. Výzkum tedy vypadá velmi nadějně a ve své další fázi se zaměří naopak na zánik těchto hvězd a to, jak z nich mohou vznikat neutronové hvězdy a černé díry.
Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] wikipedia.org
O autorovi
Jan Herzig
Narodil se roku 2008 v Plzni, žije v Horšovském Týně. Studuje na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích. Vesmír ho uchvátil v 11 letech, nyní mu věnuje většinu svého času. Věnuje se teoretické i praktické astronomii. Na teoretické obdivuje možnost popsání vesmíru pomocí elegantních rovnic. V souvislosti s praktickou ho fascinuje pohled na vesmír vlastníma očima i svým dvaceticentimetrovým dalekohledem. Baví ho i popularizace astronomie a kosmonautiky, a to jak psaním článků, tak komentováním na youtube či v rádiu. V posledních třech letech se čtyřikrát umístil na vítězných pozicích ve finálových kolech Astronomické olympiády. Na XXVI. Mezinárodní astronomické olympiádě získal bronzovou medaili, na I. a II. Mezinárodní olympiádě v astronomii a astrofyzice pro juniory zlatou medaili, ve druhém případě k tomu dosáhl na 1. místo v Evropě. Správce Instagramu ČAS.
