Úvodní strana  >  Články  >  Hvězdy  >  Kosmické observatoře NASA zkoumají Keplerovu supernovu.

Kosmické observatoře NASA zkoumají Keplerovu supernovu.

2004-1006kepler-full.jpg
Před čtyřmi sty lety, v noci z 8. na 9.října 1604, se na obloze objevila nová hvězda tak jasná, že mohla soupeřit se kteroukoliv ze známých planet. Protože se shodou okolností poblíž nacházel Mars, Jupiter i Saturn, všimlo si vzápětí explodující hvězdy velké množství pozorovatelů. Snad nejlepší studii tenkrát provedl Johannes Kepler a proto byla později nazvána jeho jménem.

V době objevu měla supernova jas Marsu, ale už během několika dní překonala Jupiter a koncem října 1604 byla jasnější než -2 magnitudy. Od listopadu do ledna nebyla pozorovatelná, ale už v lednu následujícího roku ji Kepler zahlédl opět. Tehdy pořád ještě byla jasnější než Antares. Zcela přestala být viditelná v březnu 1606, tedy po více než jeden a půl roce. Johannes Kepler, který formuloval zákony pohybu planet, byl jedním z astronomů, kteří se ve své době pokusili tuto supernovu studovat a popsat. Teď NASA otočila své tři kosmické observatoře (Hubble, Chandra, a Spitzer) na zbytek po Keplerově supernovy a z jejich snímků složila obraz, který jej ukazuje zároveň na různých vlnových délkách světla. Kombinovaný obraz ukazuje bublinu, obálku plynů a prachu o průměru 14 světelných let, neustále rostoucí rychlostí 6 milionů kilometrů za hodinu.

Moderní astronomové, používající tři vesmírné teleskopy hodlají rozplést všechna tajemství expandujících zbytků Keplerovy supernovy, prozatím posledního takového objektu pozorovaného přímo v naší Mléčné dráze. Když supernova před čtyřmi sty lety zaplála na obloze mohli její pozorovatelé užívat jen své oči. Dalekohled nebyl vynalezen ještě celé další čtyři roky. Naproti tomu dnešní astronomové používají kombinované schopnosti vesmírných observatoří NASA k analýze zbytků po výbuchu v infračerveném, viditelném i rentgenovém oboru spektra. Tým vědců vedou Ravi Sankrit a William Blair z Univerzity Johna Hopkinse v Baltimore.

Kombinovaný obraz přes celé spektrum podstatně zdůrazní zřetelné rysy výbuchu supernovy, pohybující se rychle vpřed jako obálka z na železo bohatého materiálu, obklopená expandující rázovou vlnou. (Zvětšete si celý snímek)

Například infračervená data odráží zahřátý mezihvězdný prach, zatímco optická a rentgenová pozorování odpovídají různým teplotám plynů. Exploze hvězdy je vždy katastrofickou událostí. Výbuch roztrhá hvězdu a vyvolá zhruba kulovitou rázovou vlnu, která expanduje zpočátku rychlostí více než 35 milionů kilometrů za hodinu jako obrovská mezihvězdná tsunami. Pokud materiál z explodující hvězdy dohoní rázovou vlnu, vyvolá to silné rentgenové záření. Snímky ve viditelném světle, pořízené Hubblem, naopak odhalují, kde rázová vlna udeřila do nejhustších oblastí plynů okolo místa výbuchu. Jasné žhavé uzly jsou husté shluky zformované za rázovou vlnou.

Spitzerův teleskop pak zobrazil materiál vyzařující v infračerveném světle, tedy zahřáté mikroskopické prašné částečky, které byly vymeteny z místa výbuchu rázovou vlnou. Spitzer je dost citlivý na to, aby zjistil obě nejhustší oblasti pozorované pozorované Hubblem ve viditelné části spektra a celou expandující rázovou vlnu. Odhalí také informace o chemickém složení a fyzikálním prostředí expandujících mraků plynu a prachu. Ty jsou podobné mrakům prachu a plynů ze kterých se vytvořilo Slunce a planety v naší sluneční soustavě.

Chandra zase ukazuje rentgenová data z oblastí velmi horkých plynů. Nejžhavější plyn, vyzařující vysoko energetické rentgenové záření se nachází přímo za čelem rázové vlny. Chladnější plyny s nižšími hladinami rentgenového záření se nachází v silné vnitřní vrstvě a jsou tvořeny materiálem vyvrženým z explodující hvězdy.

Za posledních 1000 let známe šest supernov z naší Mléčné dráhy. Historicky dokladovaných je jich pět. Supernova z roku 1006 ve Vlku, z roku 1054 - Krabí mlhovina, z roku 1181 - pozorovaná v Číně a Japonsku, z roku 1572 - Tychova supernova a z roku 1604 - Keplerova supernova. Dodatečně byl nalezen ještě zbytek supernovy, která vybuchla ve druhé polovině 17. století, totožný s rádiovým zdrojem Cas A. Keplerova supernova je ale jediná u které astronomové nevědí jaký typ hvězdy vlastně explodoval. Kombinací informací z všech tří kosmických observatoří tak astronomové mohou najít záchytné body, které potřebují k jejímu určení. Bude ale potřeba ještě řady dalších měření.

Snímky a další informace jsou dostupné na: http://www.nasa.gov; http://hubblesite.org/news/2004/29; http://chandra.harvard.edu; http://spitzer.caltech.edu; http://www.jhu.edu/news_info/news/; http://heritage.stsci.edu/2004/29 a http://www.nasa.gov/vision/universe/starsgalaxies/kepler.html.

Zdroj: NASA/JPL tiskové zprávy
Převzato: Hvězdárna Uherský Brod




O autorovi



13. vesmírný týden 2024

13. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 3. do 31. 3. 2024. Měsíc bude v úplňku a bude vidět stále později v noci. To umožní lepší pozorování komety 12P/Pons-Brooks. Na večerní obloze doplňuje jasný Jupiter ještě Merkur, který je v pondělí v maximální elongaci. Aktivitu Slunce oživily především dvě pěkné oblasti se skvrnami a hned následovaly i silné erupce. Na Sojuzu letí poprvé dvě ženy najednou. Ke startu se chystá poslední raketa Delta IV Heavy. Před 50 lety získala první detailní snímky Merkuru sonda Mariner 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2024 obdržel snímek „Kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě“, jehož autorem je Jan Beránek.   Vlasatice, dnes jim říkáme komety, budily zejména ve středověku hrůzu a děs nejen mezi obyčejnými lidmi. Možná více se o ně zajímali panovníci.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Měsíc z Malína

Měsíc ve stáří 9,4 dne

Další informace »