Mezinárodní kosmická stanice ISS v roce 2003 (2)

Sojuz TMA-2 start 26. 4. 2003 03:53:52 UT

Start pomocí nosné rakety Sojuz-FG. Sedmou dlouhodobou posádku stanice tvořili kosmonauti Jurij Malenčenko a Edward Lu.

28. 4. 2003 se kosmická loď připojila ke stanici.

Doposud pouze první posádka stanice startovala na palubě kosmické lodi Sojuz TM-31, avšak vracela se již na palubě raketoplánu. Střídání posádek zajišťovaly raketoplány, připojené KL Sojuz sloužily jako "záchranné čluny" - jejich výměnu přibližně po půl roce zajišťovaly tzv. taxi-starty.

"Stará" posádka stanice musela při návratu na Zemi vzít "za vděk" cestu na palubě Sojuzu - jiná alternativa neexistovala. Sojuz TMA-1 přistál 4. 5. 2003 v 02:04:25 UT v místě o souřadnicích 49° 37´ 47´´ s. š. a 61° 20´ 36´´ v. d., 405 km západně od Arkalyku. Odchylka od plánovaného místa přistání byla 460 km západně, 27,5 km vpravo podle směru letu. Odchylka proti vypočtené poloze při balistickém návratu: 12 km.

Poprvé byla při návratu kosmonautů použita modernizovaná kosmická loď SOJUZ TMA. Společně s tříčlennou posádkou může být na oběžnou dráhu přepraveno 100 kg nákladu, při návratu na Zemi mohou vzít kosmonauti s sebou asi 50 kg nákladu. Přistávací rychlost kabiny s posádkou činí 2,6 m/s při použití hlavního přistávacího padáku. Na palubě Sojuzu TMA mohou startovat kosmonauti o výšce 150 až 190 cm (na předcházející KL 164 až 182 cm) a o hmotnosti 50 až 95 kg (na předcházející verzi KL to bylo 56 až 85 kg).

Úspěšně proběhly některé zkoušky nových zařízení:

• palubní deska NEPTUN
• systém tepelné regulace
• blok měření lineárního zrychlení
• záznamové zařízení telemetrie a hlasových informací
• systémy pro přistání:
  • výškový tlakoměr
  • automatika přistávacího manévru
  • modernizovaný výškoměr na bázi gama záření
  • raketový motor pro měkké přistání
  • anatomická křesla

Nepodařilo se prověřit nový řídící počítač zajišťující přistání vzhledem k tomu, že v automatickém režimu probíhalo přistání po balistické dráze, což je záložní varianta přistání. Existují 4 možnosti přistání:

1. automatické řízené přistání
2. ručně řízené přistání
3. balistické přistání (Sojuz TMA-1)
4. záložní balistické přistání

Analýza telemetrických dat prokázala, že orientace kosmické lodi, zapojení brzdícího motoru, velikost brzdícího impulsu, rozdělení jednotlivých částí kosmické lodi - vše proběhlo podle plánu. Po dobu 183 sekund po rozdělení kosmické lodi probíhal sestup návratového modulu v režimu řízeného přistání. Přechod do režimu balistického návratu nastal automaticky (po vstupu do zemské atmosféry), když k tomu byl automaticky vydán příkaz systémem řízení letu po zjištění, že návratová kabina dosáhla maximální hodnoty sklonu pro zajištění bezpečného přistání.

Po přistání se objevily dohady, že americký kosmonaut omylem zmáčknul nějaký "čudlík", což vedlo k přechodu na balistickou dráhu. V souvislosti s tím se znovu připomněla historka z doby letů kosmonautů ze socialistických států na orbitální stanice Saljut. Mongolský kosmonaut na otázku, položenou po přistání: "Jak se cítíš?" odpověděl: "Dobře, ale bolí mě ruce." "A proč tě bolí ruce?" "Velitel mě neustále upozorňoval: Na to nesahej! Toho se nedotýkej!" a přitom mě tloukl po prstech!

Maximální přetížení při návratu Sojuzu TMA-1 dosáhlo 8,1 G.

Vyšetřovací komise dospěla k závěru, že příčinou přechodu na balistickou dráhu byla neadekvátní reakce bloku řízení sestupu (BUSP-M), který je součástí systému řízení návratu kabiny, na signály z gyroskopu KI00-18 a detektoru úhlových rychlostí. V důsledku toho se návratová kabina odklonila od bezpečného úhlu pro vniknutí do zemské atmosféry, což v konečném důsledku vedlo k přechodu na balistický návrat.

Zařízení BUSP-M bylo vyvinuto v roce 1976, poprvé absolvovalo kosmický let na bezpilotním zkušebním Sojuzu-T (start 31. 1. 1979) pod označením Kosmos 1074. Protože pracovalo bez problémů, nebylo již více upravováno. Přístroj bez jakýchkoliv závad fungoval během 48 předcházejících startech kosmických lodí Sojuz různých modifikací.

Chybně reagující přístroj BUSP-M však byl použit již jednou: při letu KL Sojuz TM-29 v roce 1999. Tehdy pracoval bezchybně. Vzhledem k nedostatku finančních prostředků je snahou ruských konstruktérů udělat ze Sojuzu alespoň částečně znovu použitelnou kosmickou loď - 20 až 25 palubních přístrojů z návratového modulu kosmické lodi, která se vrátí z vesmíru, je po prověrkách znovu použito na nové kosmické lodi.

Po přistání nemohla záchranná četa najít místo přistání. V předpokládaném místě přistání hlídkoval letoun An-12. Podařilo se mu sice navázat radiové spojení, nikoliv však vizuální. Po 12 minutách se spojení přerušilo. Kosmonauti však během rozhovoru neinformovali záchrannou skupinu, že přistávají po balistické dráze.

Budarin ještě před ztrátou spojení s řídícím střediskem v důsledku vzniku plazmového obalu informoval, že přistávají po balistické křivce, tato informace však v důsledku špatného spojení zapadla. Protože Budarin předpokládal, že řídící středisko ví o způsobu přistání, posádce letounu se o tom již nezmínil.

Spojení s přistávacím modulem se nedařilo navázat ze tří důvodů:

1. UKV anténa, umístěná v horní části kabiny, se zcela nerozevřela vzhledem k tomu, že kabina ležela na boku a anténa se částečně "zapíchla" do země.
2. 3 antény ve spodní části kabiny - v oblasti tepelného štítu - posádka vypnula. Jsou nastaveny tak, aby se automaticky vysunuly 12 minut po přistání pomocí pyropatron. Pokud by v blízkosti kabiny byla záchranná četa, mohlo by dojít ke zranění. Proto posádka většinou antény zablokuje.
3. Po opuštění kabiny posádka vynesla z kabiny přenosnou anténu (přesně podle instrukcí), avšak palubní inženýr ji zapomněl zapnout!

Půl hodiny po tom, co měla posádka přistát, se letoun An-12 vydal směrem na západ do místa předpokládaného balistického přistání. Posádka letounu zaslechla velmi slabý signál z antény UKV, která nebyla plně rozevřena. Do místa přistání byly povolány 2 vrtulníky Mi-8, které posádku evakuovaly.

Závěry vyšetřovací komise pro další lety:

1. Sojuz TMA-2 (který mezitím odstartoval) může přistát bez jakýchkoliv úprav - opakování stejné závady je velmi nepravděpodobné
2. Blok řízení sestupu BUSP-M bude upraven - počínaje kosmickou lodí Sojuz TMA-3
3. Upravit řídící pult Neptun tak, aby posádka nemohla omylem vydat falešný povel
4. Návratový modul doplnit mobilním zařízením družicového spojení
5. Překonstruovat zařízení Rassvět, doplnit další anténu a zařízení kosmické navigace, aby bylo možné určit přesně místo přistání kdekoliv na zemském povrchu
6. Upravit palubní dokumentaci posádky o obsluze řídícího pultu Neptun a upravit způsob komunikace přistávající posádky se záchrannými skupinami.

Progress M1-10 start 8. 6. 2003

Celkový náklad: 2 305 kg. Progress se vnějškově podobá kosmické lodi Sojuz: je však vybaven nákladovým úsekem na místě orbitálního (obytného) úseku Sojuzu a úseku pro přepravu kapalného nákladu v místě návratové kabiny. Po připojení k ISS může být palivo z nádrží Progressu přečerpáno do nádrží stanice, nebo lze pohonné látky využít ke korekci dráhy stanice pomocí motorů Progressu. V nezbytném případě lze palivo z nádrží ISS přečerpat do nádrží Progressu.

V první modifikaci Progressu M se nacházely 4 nádrže (2 pro okysličovadlo a 2 pro palivo), ve kterých mohlo být umístěno maximálně 845 kg pohonných látek. Dále zde byly 2 nádrže s vodou (420 kg). U nového "tankeru" Progress M1 nejsou nádrže na vodu pevně nainstalovány, je zde pouze 8 nádrží s pohonnými látkami (celkem 1695 kg). Zásobníky s vodou mohou být umístěny v nákladovém úseku, tj. v přední části nákladní lodi. Od roku 1980 vyvíjela NPO Eněrgija novou větší modifikaci zásobovací lodi Progress M2 s prodlouženým nákladním modulem. Start se měl uskutečňovat pomocí nosné rakety Zenit, která je schopna dopravit na nízkou oběžnou dráhu náklad o hmotnosti 10 až 13 tun. S touto variantou se původně počítalo pro stanici MIR-2.

Maximální množství nákladu může být u obou variant 2500 až 2600 kg. Při tomto startu jsou na palubě Progressu M1-10 větší nádrže s vodou (vzhledem k zastavení letů raketoplánů, které dopravovaly na stanici potřebné množství vody; pohonné látky pro motory ruských modulů naopak mohou přepravovat pouze zásobovací lodi Progress).

Součástí nákladu byly i přístroje pro experimenty španělského kosmonautaa Pedro Duque, jehož pobyt na stanici ISS se měl uskutečnit v říjnu 2003.

Sedmá základní posádka ISS: Jurij Malenčenko (drží v ruce zrcadlo) se připravuje na svatební obřad - Edward Lu se "chopil" role holiče

10. 8. 2003 - tento den si dvoučlenná posádka stanice zapamatuje navždycky. Byli účastníky svatebního obřadu: jeden jako ženich, druhý mu byl za svědka. Ženil se Jurij Malenčenko, nevěsta Jekatěrina Dmitrijeva, americká občanka, se nacházela na Zemi v Houstonu. Svatba se konala "v zastoupení", Malenčenka zastupoval zplnomocněný americký právník. V Texasu je taková svatba možná.

Malenčenko svatbu připravoval delší dobu. Již na palubě zásobovací lodi, která byla vypuštěna v červnu, si nechal dopravit vše potřebné k obřadu: frak, kravatu-motýlka apod. Jednalo se o první, a zřejmě i poslední svatbu na palubě ISS.

Americký astronaut Edward Lu vystupoval nejen v roli svědka, ale také v roli muzikanta, který během obřadu zahrál "Svatební pochod" od Mendelsona. Ženich si navlékl také svatební prsten.

Otec ženicha prohlásil: "Kosmonautů je již mnoho, ale lidé si budou pamatovat 2 kosmonauty jménem Jurij - Jurij Gagarin, který byl prvním kosmonautem světa a Jurij Malenčenko, který se jako první ženil ve vesmíru."

Malenčenko a Lu se vrátili na Zemi na palubě kosmické lodi Sojuz TMA-2 dne 28. 10. 2003. Návrat posádky opět provázely problémy. Krátkodobě se zažehl raketový motor KL Sojuz TMA-2 ještě před oddělením od stanice ISS. To vedlo k pootočení stanice o 25°. Mohlo se to stát tak, že některý z kosmonautů v době prověrek systémů lodi sundal bezpečnostní kryt a současně zmáčknul dvě tlačítka. Posádka tuto možnost kategoricky odmítla.

17. 11. 2003 člen vyšetřovací komise Pavel Vinogradov prohlásil, že posádka je nevinná, že incident má na svědomí automatika.

Progress M-48 start 29. 8. 2003

Náklad o hmotnosti 2 566 kg. Zásobovací loď je doposud součástí komplexu. A zůstane zde nejméně do konce ledna 2004. Na tento termín byl totiž odsunut start dalšího Progressu vzhledem k tomu, že "nět děněg" - nejsou peníze.

Sojuz TMA-3 start 18. 10. 2003 05:38:03 UZ

Osmá základní posádka stanice ISS: Aleksander J. Kaleri (vlevo) a Michael C. Foale.

Nosná raketa Sojuz-FG vynesla úspěšně na oběžnou dráhu kolem Země kosmickou loď s osmou základní posádkou stanice ISS (velitel Michael C. Foale, palubní inženýr Aleksandr J. Kaleri). Třetím členem posádky byl španělský kosmonaut Pedro F. Duque, který absolvoval zhruba týdenní let na stanici ISS, během kterého uskutečnil asi 20 vědeckých experimentů. Do vesmíru startoval již podruhé.

Pedro F. Duque se vrátil zpět na Zemi 27. 10. 2003 na palubě kosmické lodi Sojuz TMA-2 společně se členy "staré" posádky stanice, kterými byli Jurij I. Malenčenko a Edward T. Lu. Přistání tentokrát proběhlo bez větších problémů.

Stanice ISS bude i nadále pracovat v "nouzovém režimu", neboť starty amerických raketoplánů mohou být obnoveny nejdříve v září 2004, ale spíše později.

(Podle přednášky Mgr. Antonína Vítka, CSc. zpracoval a doplnil František Martinek)