Úvodní strana  >  Články  >  Kosmonautika  >  Sonda LRO našla na Měsíci jámy s příhodnou teplotou

Sonda LRO našla na Měsíci jámy s příhodnou teplotou

Pohled na jámu v oblasti Mare Tranquillitatis. Na jinak hladkém dně vidíme i jednotlivé kameny. Snímek kamery na sondě LRO zobrazuje oblast širokou 400 metrů (a sever je na snímku nahoře).
Autor: NASA/Goddard/Arizona State University

V úvahách nad osídlením Měsíce se pochopitelně nejvíce skloňuje obyvatelnost vybraných míst. Povrch je bombardován kosmickým zářením i slunečními erupcemi. Voda se v lepším případě vyskytuje vázaná v horninách, s výjimkou trvale zastíněných kráterů v polárních oblastech. Proto se pro budoucí základny uvažují především místa s pokud možno dlouhodobým slunečním svitem pro získávání energie a výskytem vody. Jedna z míst, kde je překvapivě příznivá teplota, jsou jámy, které možná pokračují i jeskyněmi. Teplota zde průměrně dosahuje 17 °C.

Vědci objevili na základě snímků ze sondy Lunar Reconnaissance Orbiter (LRO) a počítačového modelování zastíněná místa v jámách na Měsíci, kde se teplota pohybuje vždy kolem příjemné teploty asi 17 °C.

Tyto jámy a jeskyně, ke kterým mohou vést, by představovaly teplotně stabilní místa vhodná pro výzkum Měsíce ve srovnání s oblastmi na jeho povrchu, která se přes den zahřívají na teploty kolem 125 °C a v noci se ochlazují na minus 175 °C. 

Jámy byly na Měsíci poprvé objeveny v roce 2009 a od té doby se vědci zajímají o to, zda vedou k jeskyním, které by se daly prozkoumat nebo využít jako úkryty. Jámy nebo jeskyně by také poskytovaly určitou ochranu před kosmickým zářením, slunečním zářením a mikrometeority.

Asi 16 z více než 200 jam pravděpodobně představují zhroucený strop lávového tunelu,“ řekl Tyler Horvath, doktorand planetárních věd na Kalifornské univerzitě v Los Angeles, který vedl nový výzkum nedávno publikovaný v časopise Geophysical Research Letters.

Jáma na Měsíci fotografovaná za různého osvětlení sondou Lunar Reconnaissance Orbiter. Objekt na snímku se jmenuje Marius Hills pit. Na snímku uprostřed si za poledního Slunce mohli vědci prohlédnout dno jámy. Zjistilo se, že je 34 metrů hluboká a 65 krát 90 m široká. Autor: NASA/GSFC/Arizona State University
Jáma na Měsíci fotografovaná za různého osvětlení sondou Lunar Reconnaissance Orbiter. Objekt na snímku se jmenuje Marius Hills pit. Na snímku uprostřed si za poledního Slunce mohli vědci prohlédnout dno jámy. Zjistilo se, že je 34 metrů hluboká a 65 krát 90 m široká.
Autor: NASA/GSFC/Arizona State University

Měsíční jámy jsou fascinujícím prvkem na měsíčním povrchu,“ řekl projektový vědec LRO Noah Petro z Goddardova střediska vesmírných letů NASA v Greenbeltu ve státě Maryland. „Poznatek, že se zde vyskytuje teplotně stabilní prostředí, nám dává naději, že je jednoho dne prozkoumáme.“

Lávové tunely se nacházejí i na Zemi. Vznikají, když roztavená láva proudí pod polem ochlazené lávy nebo se nad řekou lávy vytvoří kůra a vznikne dlouhý dutý tunel. Pokud se strop ztuhlého lávového tunelu propadne, otevře se jáma, která může být ústím zbytku lávového tunelu.

Dvě z nejvýraznějších pozorovaných jam mají viditelné převisy, které zjevně vedou do jeskyní nebo dutin, a existují přesvědčivé důkazy, že převis další jámy může také vést do velké jeskyně. Právě tyto převisy zřejmě regulují teplotu, která pod převisem během 14 dní dlouhého měsíčního dne tolik nestoupá a potom se tak rychle teplo nevyzařuje během stejně dlouhých měsíčních nocí.

Lidská civilizace se vyvíjela v jeskyních, a do jeskyní se možná vrátíme, až budeme žít na Měsíci,“ řekl David Paige, spoluautor článku, který vede experiment Diviner Lunar Radiometer na palubě sondy LRO, která provedla měření teploty použité ve studii.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA/Goddard Space Flight Center



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Martin Gembec je český astrofotograf, popularizátor vědy a učitel informatiky na základní škole. Především je ale nadšeným vedoucím planetária v liberecké iQLANDII.

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal.  Vystudoval učitelství na ZŠ a SŠ v oboru fyzika, geografie a informatika. Od roku 1999 popularizuje astronomii na vlastním webu. Je redaktorem kosmonautix.cz a zástupcem šéfredaktora astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu a komety.

Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA, kde se věnuje vzdělávání veřejnosti, pořádání akcí a popularizaci astronomie a kosmonautiky mezi mládeží i veřejností.

Štítky: Měsíc, Otvory, LRO


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »