Cena Jindřicha Zemana za astrofotografii roku 2014 udělena

Jedním z jeho významných kroků k získání tohoto ocenění byl i nominační snímek „Plejády a jejich široké okolí“, který vyhrál v listopadovém kole soutěže.

Vlastimil Musil není profesionálem a jako i ostatní amatérští astronomové svůj čas musí dělit o zaměstnání, rodinu a hvězdy. Přesto z jeho nocí strávených pod jasnou hvězdnatou oblohou vycházejí úžasné snímky, pronikající do tajemných hlubin vesmíru. To jsme však v portrétu moc daleko.

První vlna zájmu o astronomii přišla v patnácti letech. Astronomické knížky a první objevování souhvězdí a jasných hvězd za temných večerů a první pohledy otcovým mysliveckým triedrem přivedly mladíka do astronomického kroužku při hvězdárně ve Vsetíně. To znamenalo další astronomický růst a nové zážitky. Zejména úžasné pohledy velkým dalekohledem do hlubokého vesmíru či na planety natrvalo utkvěly v duši začínajícího astronoma. Po maturitě došlo již na nákup prvního vlastního dalekohledu. Byl to typ newton a byl zklamáním. To však Vlastimila od astronomie neodradilo. Nedal se zlomit a následovalo dálkové pomaturitní studium astronomie při hvězdárně ve Valašském Meziříčí.

Znovuobjevení astronomie přišlo asi v roce 2009. Internet přinesl Vlastimilu Musilovi různé astronomické stránky a zjištění čím a jaké hezké fotografie dělají ostatní nadšenci  znovu probudilo touhu z mládí fotit noční oblohu. Následovala koupě montáže a ostatního nezbytného vybavení. Došlo i na pozorování a pokusy s afokální fotografii oblohy kompaktem. To však nebyl konec. S pořízením digitální modifikované zrcadlovky EOS 450, začaly první pokusy s fotografií v primárním ohnisku i se zpracováním získaných dat. Neprodukoval žádná vědecká data, ale „pouze“ barevné obrázky vesmírných objektů pro potěchu sebe, rodiny, přátel a ostatních lidí milujících noční oblohu. To vše jej dovedlo až na pomyslnou metu – získání ceny Jindřicha Zemana.

Vraťme se však ještě několika řádky k oné zlomové fotografii, která vynesla Vlastimila Musila na astrofotografický piedestal. I když je hvězdokupa Plejády hlavním motivem názvu snímku, krčí se v rohu celkové kompozice, zahrnující mnohem větší část oblohy, než nám většinou fotografie této hvězdné rodiny ukazují. Samozřejmě, její modravý nádech, chladně zářící ztracen v prostoru, nás upoutá na první pohled. Lidské oko spatří v této hvězdokupě, zvané též M45, za normálních podmínek sedm hvězd, oko cvičené v ideálních podmínkách až jedenáct. Tu největší krásu pak odhalí fotografie. Nejenže se počet viditelných hvězd dramaticky zvýší, hvězdokupa obsahuje ve skutečnosti až několik stovek hvězd, ale objeví se i onen modravý závoj reflexní prachové mlhoviny. Tato ozdoba je však pouze pomíjivá, prachovým oblakem hvězdokupa jen prochází a za několik tisíc let bude hvězdokupa bez ní.

Snímek Vlastimila Musila ukazuje však ještě další krásy okolí této hvězdokupy.  Hvězdný prach, v těsném okolí hvězd hvězdokupy viditelný v modré barvě, je ve větších vzdálenostech zbaven této příkrasy. Prachové filamenty, patřící patrně do Gouldova pásu mladých hvězd, jímž nyní prochází nejen  Plejády,  ale  i  naše  Slunce,  vytvářejí  úžasnou  kulisu  hodnou  zaprášeného a pavučinami pokrytého sklepení starého hradu, ve kterém jak diamanty modravě září Plejády. Gouldův pás se již sto tisíc let pohybuje přes hvězdokupu a je velmi silně ovlivněn právě hvězdami otevřené hvězdokupy M45. Zejména v jejím okolí je pak roztrhán do jemných vláken modrého závoje.

Hvězdokupa je od nás vzdálena 380 světelných let a její stáří se odhaduje na padesát až sto miliónů let. Na obloze zaujímá přibližně plochu dvou měsíčních úplňků, skutečný průměr přesahuje dvacet světelných let.  Byla známa již ve starověku, znali je Keltové, Babyloňané i Řekové. První namířil na Plejády svůj dalekohled Galileo Galilei a své pozorování popsal ve slavném Hvězdném poslu v březnu 1610. Jeho zákres obsahuje 36 hvězd. Do svého katalogu je zařadil Charles Messier pod číslem 45. Poněkud pomlouvačná legenda tvrdí, že ji spolu s další jasnou hvězdokupou Praesepe a Velkou mlhovinou v Orionu zařadil do verze vydané v roce 1771 poněkud kuriózně proto, aby v dané době překonal počet objektů v katalogu svého vědeckého rivala Lacailleho. Jeho katalog z roku 1755 obsahoval 42 objektů.

Ať se již hvězdokupa stala předmětem soutěže našich astronomických předchůdců či ne, nic jí to neubírá na kráse a popularitě. Fotografie podobné snímku Vlastimila Musila pak přinášejí ještě úžasnější pohledy na objekty téměř notoricky známé. A my za ně z celého srdce děkujeme a hlavně gratulujeme k „Ceně Jindřicha Zemana“.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Cena Jindřicha Zemana
[2] Česká astrofotografie měsíce - snímek Plejád Vlastimila Musila
[3] Česká astrofotografie měsíce - více o soutěži