Úvodní strana  >  Články  >  Osobnosti  >  Rozhovor: Maciej Zapiór - Sluneční protuberance

Rozhovor: Maciej Zapiór - Sluneční protuberance

Erupce na Slunci
Erupce na Slunci
Sluneční protuberance jsou bouřlivé jevy na Slunci. Některé jsou krátkodobé a malé, jiné dokážou vyvrhnout plazma až k Zemi a vyvolat polární záři. Obrovské smyčky plazmatu u slunečního disku známe asi všichni z mnoha fotografií. Jejich výzkumem se zabývá také Maciej Zapiór, student doktorského studia z polské Wroclavy, který právě ukončil svůj roční pobyt v Astronomickém ústavu AV ČR.

Co jsou to protuberance?
Sluneční protuberance jsou jevy nad povrchem Slunce, které vznikají, když hmota odstartuje z povrchu a pohybuje se v atmosféře. Mohou dosáhnout velkých rychlostí a doputovat do velkých vzdáleností jako výrony koronální hmoty. Některé se dostanou až do vzdálenosti Země.

Když se podíváme dalekohledem na Slunce nebo když si ho promítneme na papír, protuberance nevidíme. Jakým způsobem je tedy vědci pozorují?
Hlavními přístroji na pozorování slunečních protuberancí jsou sluneční spektrografy, které používají speciální H-alfa filtr. Ten odstraní všechno silnější světlo od Slunce a ponechá pouze světlo pocházející od protuberancí. Na snímcích ze spektrografu tedy protuberance můžeme pozorovat.

Dá se říct, jak dlouho trvá taková typická protuberance?
To se nedá říct, protože pojem protuberance zahrnuje větší počet dosti různých jevů. Protuberancí, jak vyplývá z anglického pojmu "prominence", jednoduše rozumíme všechno, co se děje nad povrchem Slunce. Nejrychlejší z nich trvají jenom pár minut. Jsou to velice dynamické a rychlé jevy. Na druhém konci seznamu by pak byly velice klidné protuberance, které mohou přetrvávat i několik měsíců.

Dá se předpovídat kde a kdy se objeví protuberance na Slunci?
To se předpovídat nedá, pouze můžeme předpokládat větší pravděpodobnost výskytu protuberancí v období vyšší sluneční aktivity.

Dají se protuberance pozorovat po celém slunečním disku? Vědci mají nejradši, když je vidí na okraji disku. Z jakého důvodu?
Když se vytvoří protuberance před slunečním diskem, tak za ní velice jasně svítí nejjasnější vrstva sluneční atmosféry - fotosféra, a ta výrazně snižuje kontrast. Když ale protuberanci pozorujeme na okraji disku, je za ní pouze tmavý prostor a žádné světlo, které by nás v pozorování rušilo. Pak se protuberance jeví jako svítící útvar na tmavém pozadí, což se pozoruje velice dobře.

Když se v určitou chvíli podíváme na Slunce, kolik protuberancí bychom na něm průměrně napočítali?
To souvisí s tím, jakou fází cyklu Slunce momentálně prochází. V minimu se nemusí objevit vůbec žádná. V průběhu posledního cyklu jsme dokonce několik měsíců neviděli nad povrchem Slunce žádnou protuberanci. Na druhé straně v období silné sluneční aktivity to mohou být desítky protuberancí za den jakéhokoliv druhu: krátkodobých eruptivních i dlouhodobých a klidných.

Jaké nejmenší detaily na protuberancích je současná technika schopna rozlišit?
Družicová pozorování mají velikou výhodu, že se provádějí nad povrchem Země a neruší je zemská atmosféra. Obraz je tedy klidný a postrádá vlivy turbulence vzduchu. Díky tomu můžeme na Slunci pozorovat detaily na úrovni stovek kilometrů. V porovnání s pozorováním ze zemského povrchu je to asi desetkrát lepší. Vliv chvění atmosféry nás nepustí pod hranici tisíce kilometrů.

Čím vás zaujali na Slunci právě protuberance, že jste si je vybral jako svůj hlavní vědecký obor?
Zajímavé je to, že protuberance mohou velmi rychle měnit svůj tvar. Při pozorování dalekohledem si změnu všimneme klidně i během pěti minut. To nám dovoluje pozorovat celou evoluci těchto jevů v relativně krátkém časovém intervalu. Mnohé jevy ve vesmíru jsou dlouhodobé a až při soustavném monitorování po nějaké době dostáváme výsledky. V případě protuberancí se ale všechno děje přímo před našima očima. Navíc mám také velice kladný vztah k fotografování a právě sluneční spektrografie je práce se snímky.

V České republice jste působil téměř jeden rok. V rámci jakého programu jste se sem dostal na studijní pobyt?
Pocházím z polské Wroclavy, kde studuji astronomii na doktorském stupni studia. Dostal jsem se sem díky programu Erazmus, což je celoevropský program umožňující výměnné pobyty studentů. Všem studentům, kteří mají takovou možnost, bych jenom doporučil ji využít. Je velmi dobré zkusit pracovat v jiném vědeckém ústavu, poznat nové spolupracovníky a nabrat zkušenosti k další činnosti.

Rozhovor vznikl na základě přednášky Macieje Zapióra na pravidelném semináři Astronomického ústavu AV ČR. Semináře se konají zpravidla každé první pondělí v měsíci na pracovišti v Ondřejově. Převzato z - www.asu.cas.cz.




O autorovi

Petr Sobotka

Petr Sobotka

Petr Sobotka je od r. 2014 autorem Meteoru - vědecko-populárního pořadu Českého rozhlasu. 10 let byl zaměstnancem Astronomického ústavu AV ČR v Ondřejově. Je tajemníkem České astronomické společnosti. Je nositelem Kvízovy ceny za popularizaci astronomie 2012. Členem ČAS je od roku 1995.

Štítky: Maciej Zapiór, Osobnost


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »