Úvodní strana  >  Články  >  Ostatní  >  7. srpna 2012 - 100. výročí objevu kosmického záření

7. srpna 2012 - 100. výročí objevu kosmického záření

Viktor Hess. Zdroj: Wiki.
Viktor Hess. Zdroj: Wiki.
Přesně před sto lety, 7. srpna 1912 v 6 hodin a 12 minut odstartoval z Ústí nad Labem rakouský fyzik Viktor Franz Hess (1883-1964) ke svému epochálnímu balónovému letu, při kterém objevil kosmické záření - proud vysoce energetických částic z vesmíru, které neustále ze všech směrů bombardují Zemi.

Tisková zpráva České astronomické společnosti ze 7. 8. 2012.

Již na konci 19. století si vědci povšimli toho, že záhadné záření vybíjí lístkové elektroskopy. Fyzikové toto vybíjení nejprve přičítali radioaktivním prvkům v zemské kůře, pak by ale rychlost vybíjení měla klesat s výškou nad povrchem Země. Právě tuto hypotézu se pokoušel Hess prověřit pomocí svých balónových letů. Při prvních šesti výstupech využíval menšího balónu plněného svítiplynem, se kterým nebyl schopen vystoupat dostatečně vysoko. Konečně sedmý pokus s velikým, vodíkem plněným balónem Böhmen byl rozhodující. Hess při letu dosáhl výšky téměř pěti kilometrů nad zemským porvrchem a jasně prokázal, že s výškou balónu rychlost vybíjení naopak vzrůstá. Hlavní zdroj ionizujícího záření tedy není v nitru Země, ale je třeba jej hledat nad našimi hlavami. Díky Hessovi dnes víme, že tyto nejenergetičtější částice přilétají z vesmíru. Za svůj objev byl Viktor Hess v roce 1936 odměněn Nobelovou cenou.

Zjištění Viktora Hesse zásadním způsobem rozšířil v 30. letech 20. století francouzský fyzik Pierre Auger, který pomocí vícestaničních měření v Alpách prokázal, že mnohdy na zemský povrch dopadá mnoho částic kosmického záření současně. Ty nejenergetičtější částice totiž poprvé interagují s atmosférou už ve výšce několika desítek kilometrů nad zemí. Vzniklé částice pak interagují znovu a znovu, až se primární částice rozdrobí na spršku čítající poblíž povrchu země třeba i miliardy sekundárních částic.

I po sto letech zkoumání není záhada kosmického záření plně rozluštěna. Stále neznáme vesmírné zdroje částic s rekordními energiemi, nevíme, zda převažují protony či těžší atomová jádra a zda mezi primárními částicemi nejvyšších energií najdeme neobvyklejší částice jako jsou neutrina nebo fotony.

Nejdokonalejším a nejrozsáhlejším současným detektorem kosmického záření, který se snaží nalézt odpovědi na výše uvedené otázky, je Observatoř Pierra Augera v Argentině, na jejímž vybudování a provozu se podílejí čeští fyzikové a astronomové z Fyzikálního ústavu Akademie věd ČR, z Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého.

RNDr. Michael Prouza, PhD.R - Fyzikální ústav AV ČR

Pro více informací viz například www-hep2.fzu.cz/Auger/cz nebo www.auger.org.

Tisková zpráva ke stažení (dokument MS Word).

O výročí a letu Viktora Hesse se můžete rovněž doslechnout v příspěvku Jiřího Grygara v nedávném Nebeském cestopisu.




O autorovi

Štítky: Tisková zpráva, Záření , Osobnost, Viktor Hess


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »