Moje setkání s astronomií (3): Petr Horálek

Petr Horálek (* 21. července 1986, Pardubice, Česká republika) je amatérský astronom, pozorovatel komet a meteorů, student astrofyziky na PřF MU v Brně, působící jako pomocník na pardubické hvězdárně v Astronomické společnosti Pardubice. Věnuje se hlavně popularizaci astronomie jako redaktor www.astro.cz a Expresních astronomických informací, přičemž jeho největším astronomickým koníčkem je cestování za úplnými zatměními Slunce. Je též správcem webových stránek informujících o a nejbližších zatměních Slunce a Měsíce nad územím České republiky. Více o něm najdete například ZDE. A že ani po 13 letech od toho okamžiku, co jej nasměroval na dráhu astronomie, nepostrádá přemíru nadšení z tajuplného hvězdného světa nad hlavou, jednoznačně dokáže jeho příběh.

A přece se točí... A proč se vlastně točí?

"Ale babi, jenom na chvilku," povídal jsem s neskrytým nadšením. Tehdy jsem ještě strašně toužil být pilotem.
"Tak jo, až se navečeříš a vyčistíš si zuby..."

To byl, myslím, dialog, který stál v pozadí toho jedinečného impulzu uvádějícího mě do skvostného světa neutuchající krásy astronomie. Bylo to v roce 1997 během základoškolských podzimních prázdnin. Tuším, že zrovna padl ortel říjnu a přicházel krásný listopad. Jel jsem v ten čas na chalupu za svými prarodiči Šípovými do malebné a rázovité vesničky Klokočov v Železných horách nedaleko Sečské přehrady. Pamatuji se, že v základní škole jsem pro svou uzavřenou povahu moc přátel neměl a příroda byla mým únikem. S dědou jsme proto chodívali s triedrem jak dva ornitologové po polích osypaných barevným listím. Vlastně už dodnes nevím, jaký pták byl jaký, občas mi v hlavě zazní názvy jako drozd, pěnkava... Ale jestli ty jsme sledovali v pozdní jeseni, těžko říct.

U řeky Chrudimky pod strání, kde byl les hustý jak sláma, se často schovávaly vzácné volavky stříbrné, ostatně jediní ptáci, které dodnes poznám. Ve svých tehdejších 11 letech jsem byl typický naiva nakažený platonickou láskou (tehdy k jedné blondýně) a všechny ty přírodní skvosty okolo mě nutily přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby tam Jana - tak se jmenovala - chodila se mnou místo dědy. Snil jsem o první puse, o držení se za ruku... však to někteří znáte. Beznadějný romantik. Právě však romantici mají mnohem větší náklonnost k přírodě.

Dostáváme se k tomu osudnému večeru. Děda šel zatopit, jakmile jsme se vrátili do chalupy a padla tma. Babička mě našla u stolu s pastelkami, jak se snažím kreslit, tuším, delfína. Tehdy jsem delfíny a žraloky kreslil ze všeho nejradši. "Pojď se podívat," povídala, "ukážu ti na obloze souhvězdí vozu." S nadšením jsem vyběhl k otevřeným dveřím chalupy, směrem k severu, kde to ve mně v zimních chvílích spíš evokovalo nenávist, neboť tím směrem byl suchý záchod, v lednu dost nepříjemný. Nad záchodem, který byl ukryt jak válečný bunkr, byla skalka a na ní velký dub či lípa. Mezi listím stromů na úžasně temné a klidné obloze zářila sedmice výrazných hvězd. Moc dobře jsem nechápal, co v tom moje babička Šípová viděla za vozík, ale budiž. Vzápětí mně udělala mou oblíbenou pochoutku - čerstvé housky podélně vpůli naříznuté, mazané máslem a medem místního včelaře. Pamatuji si, že jsem vždycky snědl nejdřív spodní půlku housky, protože ta horní se tak nějak líp kousala, žvýkala a vůbec byla lepší. Ostatně to mi zůstalo dodnes - to nejlepší si nechávám na konec. Dodnes si taky dám housku s máslem a medem jen na návštěvě na klokočovské chalupě. Jak jsem tak požvykoval a hladil své chuťové poháry, babička s poházenými pastelkami na stole přede mnou nakreslila na papír těch 7 hvězd a vysvětlila, co si pod tím mám představit. Spíš jsem v tom viděl dětský kočár, ale vem to čert. Babičku to ohromně bavilo. No a moje touha si to ověřit vedla k tomu úvodnímu dialogu.

Babička už byla unavená, ale musel jsem to ještě vidět. Otevřela tedy znovu dveře z chodby na sever a já úpěnlivě zamířil zrak k té nadzáchodové skalce. Ale vůz tam nebyl. Byl o kousek vedle, napravo. Jakoby na svých pomyslných kolech kdesi daleko pomaloučku po obzoru popojel. To byl ten moment. Ten zlom. Vůz popojel. Vždycky jsem myslel, teda tak mi to předkládali neznalí učitelé ve škole, že hvězdy na noční obloze pořád stojí. Ostatně když Rákosníček zachraňoval hvězdu, taky byla po celou tu noc na stejném místě na obloze. A ráno, když zas skočil do toho svého jezírka v houští tam, kde byla mlha hustá tak, že by se dala krájet, hvězda prostě jen pohasla. Tak proč se tyhle hvězdy pohnuly? A všechny najednou? Od té doby jsem pohled nad skalkou se suchým záchodem začal milovat, vlastně jsem podezřele víc času trávil na záchodě. "No jasně," povídala babička o jarních prázdninách na konci února následujícího roku, "zas koukáš na hvězdy. Pojď už dovnitř, vždyť nastydneš!" Nenastydnul jsem, i když jsem byl obut do hadrových bačkor a na sobě jsem měl jen pyžamo, zatímco přímo pod mýma nohama bylo ještě pořád půl metru zmrzlého sněhu. Ono to navíc dopadlo tak, že sama babička vylezla do té zimy v noční košili a koukala se mnou, dokud jsem neměl dost. A neměl. Železné hory jsou už hory...

Pak následovala řetězová reakce. Děda mi koupil knížku "Noční obloha" z edice Zvídavý pozorovatel. Tam jsem pochopil, že obloha se mění v noci kvůli rotaci Země kolem osy. Dál jsem záhy zjistil, že ani v průběhu roku nejsou vidět tatáž souhvězdí. Táta mi koupil mnou "vydupanou" otočnou mapku oblohy s mapou Měsíce. Chodíval jsem "strašně rád" večer venčit našeho jezevčíka, kterého jsem hned venku uvázal k lavičce a hodinu si kreslil Měsíc do deníku nebo poznával nová souhvězdí. Pes už po půlhodině klepal kosu. A maminka byla šťastná, jak moc rád chodím v noci vyhazovat smetí do popelnic, i když dost dobře nechápala, k čemu mi tam bude triedr 8x30 značky Meopta, co jsem zdědil po svém zesnulém dědovi z otcovy strany. Každý den to byla výzva, každý den jsem věděl, že jednou chci objevit novou hvězdu. Že ji chci mít zakreslenou ve svém deníku jako David H. Levy své komety. Jako kluk, co byl vyvržen z kolektivu mezi spolužáky, ale našel svou vášeň, kterou nemusel omezovat kvůli své středně těžké sluchové vadě. Jako kluk, kterému se nebudou smát kvůli špatné výslovnosti "r", protože hvězdy mlčí. Mlčí a třepetají se, střeží tiše noční svět a na nic se neptají. My se ptáme jich. A mnohé odpovědi jsou stále někde mezi námi a nimi. Hvězdy jsou tichou a přesto křičící kulisou v divadle pro diváka, který nekouká ve svém životě jen před sebe, ale občas zakloní hlavu vzhůru. A ten svět nahoře, to je víc než jen výzva...

A ani dál to nijak neutuchlo. V lednu 1998 jsem se přihlásil, hrdě a sám bez maminky, co mi jinak zařizovala první poslední, na astronomický kroužek na pardubické hvězdárně pod vedením už tehdy legendárního Václava Knolla. Bylo to jen měsíc před tím, než se octl v televizi, kde venezuelskému reportérovi vysvětloval jedinečnost tamního úplného zatmění Slunce, jež se o rok později odehrálo v Evropě a stalo se pro mě symbolem absolutní špičky mezi 7 perlami jedinečných nebeských úkazů. Objevil jsem tam skvělou partu přátel, která nehleděla na to "r" ani na sluchovou vadu. A dalších 7 let jsem postupně prošel všechny obory amatérské astronomie. Přišly i první dalekohledy - Newton s průměrem 76 mm, Dobson 250 mm a nedávno z dílny zručného Jiřího Drbohlava další Dobson s průměrem 350 mm. Jen ta platonická láska nedopadla.

V roce 2005 po prstencovém zatmění Slunce ve Španělsku (kam jsem cestoval díky Martinu Lehkému) jsem pochopil, že musím svoje dojmy barvitě popisovat veřejnosti. V roce 2006 jsem spatřil pro mě doposud nejkrásnější zatmění Slunce v životě na turecké pláži u Středozemního moře. A tak jsem dokonale propadl tomuhle světu. Světu bez hranic, světu přinášejícímu smysl a světu, který mě nepřestával bavit. Světu, který mě dovedl až sem, do doby přesvědčení, že to nejkrásnější v astronomii, co můžu dělat, je popisovat její krásu ostatním lidem. Být popularizátorem. I když zdaleka nejsem zdatným matematikem či fyzikem. Prostě jen tak...

Petr Horálek

Takže za všechno může babička Šípová a Velký vůz. Okamžik vrytý fotograficky do paměti. A přitom zdánlivě tak obyčejný - pohyb Velkého vozu (což je ovšem neoficiální název skupiny hvězd, pohybové hvězdokupy, v souhvězdí Velké medvědice) zrodil v tehdejším chlapci tak obrovský zájem o "hvězdařinu", že nezbývá přát, aby mu jeho nadšení vydrželo další dlouhá léta, či dokonce aby jím "nakazil" mladé generace. Kdoví, možná právě od příštího z nich si přečteme o jeho prvním setkání s astronomií.