Vzpomínky na Toulky (s) ČASem jihozápadní Anglií

Ve dnech od 12. do 19. září 2003 uspořádala Pražská pobočka výpravu příhodně nazvanou Toulky (s) ČASem jihozápadní Anglií, zaměřenou na prohlídku megalitických památek a astronomicky pozoruhodných míst. Do Anglie jsme jeli najatým autobusem a ubytování bylo zajištěno v hostelech. Vraťme se tedy o pár týdnů zpět a vydejme se spolu na putování Anglií, kde nás po celou dobu provázelo výjimečně příznivé počasí...

Je pátek večer, dvanáctého září, oblačno, do pražské ulice Na Florenci přijíždí pohodlný zájezdový Neoplan. Akce Pražské pobočky nejsou určeny pouze jejím členům a tak se tradičně účastní kolegové z Hradce Králové, cestou dále pobíráme rokycanské a plzeňské posily. Na palubě autobusu dostávají účastníci tištěný itinerář cesty, jehož autorkou je Stáňa Setváková, která nám je po celou dobu zasvěcenou průvodkyní. Spolu s předsedou PP ČAS Pavlem Suchanem v předních řadách autobusu vytvořili před mikrofonem sehraný tandem a zasloužili se tak o zdárný průběh akce a dobrou náladu všech 43 účastníků a 2 členů posádky. Nikdo si nezapomněl pas a tak směle míříme k hranicím.

Noční cesta autobusem je zdlouhavá. Příjemnou vzpruhou je proto dopolední prohlídka belgického městečka Bruggy. A co víc, počasí se zázračně proměnilo. Od té doby nás provázelo letní slunce a téměř modrá obloha po celou dobu našich toulek. Po dvouhodinové prohlídce města nás čeká přejezd do francouzského Calais. Upřednostnit přepravu trajektem před Eurotunelem se nyní ukazuje jako nadmíru vizionářský počin. Cestu trávíme na horní palubě trajektu a při dobré dohlednosti přehlížíme klidné moře a dopravní ruch panující na hladině. Již z dálky nás zdraví bělavé doverské útesy.
Hodina cesty přes kanál La Manche utekla jak voda a už se řadíme před turnikety imigračních úředníků, kteří se s každým z nás dávají do řeči a listují našimi pasy. V plném počtu vzápětí vyrážíme do Londýna. Ne, řidiči nejedou v protisměru, ani nám nejdou špatně hodinky. Na dopravní odlišnosti a změnu časového pásma si rychle zvykáme.

První noc se nám útočištěm stal hotel spartánského standardu s názvem "Formule 1" ležící ve východní části Londýna. Večer vyráží předsunutá skupinka na průzkum nočního života a světelného znečištění do centra. Rušné centrum a neony Trafalgarského náměstí mají svůj náboj.

Je tu ráno a prohlídka Greenwichské hvězdárny. Autobus zastavuje poblíž budovy Námořního muzea. Hvězdárna otevírá až v deset hodin a tak zvolna stoupáme svahem parku. Cestu lemuje sice nízce střižený, ale zcela vyprahlý trávník. Královská observatoř v Greenwichi byla založena v roce 1675 pro potřeby námořní navigace. Problém s určováním zeměpisné délky závisel na zkonstruování přesného chronometru, což se podařilo Johnu Harrisonovi v roce 1772. Právě časomíře, námořní navigaci je věnována značná část muzeálních sbírek. Postupně procházíme jednotlivými expozicemi, seznamujeme se životem a dílem prvního královského astronoma Johna Flamsteeda, který zde po založení hvězdárny přes čtyřicet let působil. Nultý poledník je velkou atrakcí a je stále v obležení návštěvníků. Za pozornost rozhodně stojí též kopule s největším refraktorem v Británii o průměru sedmdesáti centimetrů, který byl sestrojen v roce 1893. Po prohlídce, která je zdarma, část výpravy schází do přístaviště a nenechává si ujít plavbu po Temži k protipovodňové bariéře.

Odpoledne se vydáváme dále na jihozápad a naším cílem je vesnička Avebury. V roce 1649 zde John Aubrey objevil rozsáhlou megalitickou stavbu. Zdejší kamenný kruh o průměru téměř 350 m a prochází přímo vesnicí. Do dáli se táhnou několik stovek metrů dlouhé kamenné řady, zdejší megalitický komplex se rozkládá na úctyhodné ploše 11 ha. Pro mne osobně jeden z vrcholů celé výpravy. Za kopcem se vynořuje nejstarší evropský starověký uměle navršený násep Silbury hill, který je obehnán ne nepřekonatelným ostnatým drátem. Již za šera nabírá autobus skupinku, která došla až k největšímu komorovému hrobu v celé Anglii West Kennett Long Barrow.
Za tmy dojíždíme do hostelu v Salisbury. Téměř povinností je noční návštěva okolí monumentální katedrály, jejíž 123 metrů vysoká věž je nejvyšší katedrální věží v Anglii.

Činí snad někomu za těžko vstávat v sedm hodin ráno? Zkusme to tedy už v 5:30! Odměnou je nám skromný sáček se snídaní od hostelu v Salisbury a před námi zlatý hřeb anglických toulek - návštěva Stonehenge při východu Slunce. Běžným návštěvníkům zůstává prostor mezi kameny nepřístupný. My máme však dohodnutou speciální prohlídku a můžeme ve dvou skupinách navštívit přímo vnitřní část. Cvakají spouště fotoaparátů a mezi pradávnými kamennými pilíři se rozléhá zasvěcený výklad Pavla Najsera.Slunce právě vychází na obzoru, lepší to snad nemůže být. Celá kamenná stavba je obehnána kruhovým příkopem, který pochází z období zhruba 2800 let př. n. l. a je nejstarší částí celého komplexu. Teprve v pozdějším období byly vztyčeny obří monolity uvnitř kruhu. Hodina chůze ranní rosou ve světoznámé megalitické atrakci ubíhá rychle.

Následuje krátké zastavení v nedalekém Woodhenge, kde, jak název anglicky hovořícím prozrazuje, neměli dávní stavitelé takové štěstí při výběru stavebního materiálu. Novodobé sloupky vztyčené na místech původních dřevěných pilotů však prozrazují účel stavby.
Na programu cesty je nyní přejezd do hrabství Dorset až na jižní pobřeží. Na pár hodin zastavujeme u zátoky Lulworth, procházíme se pod pálícím Sluncem po bělavých útesech několik stovek metrů. Přichází chvíle pro předvídavé a na všechno připravené kolegy. Vybalujeme plavky a noříme se do osvěžujících vln Atlantiku. Nad námi se klene monumentální vápencová brána Durdle Door, mořská voda si pohrává s drobnými kaménky na břehu, idylická scéna.

Další zastavení je u středověké vesničky Cerne Abas, v jejíž blízkosti je ve svahu kopce rozměrná rytina značně obnaženého obra, údajně z 2. tisíciletí př. n. l. Obr však velké pohoršení nevzbuzuje. Toto odpoledne nás čeká ještě návštěva hvězdárny a planetária poblíž města Sidmouth, která nese jméno po zakladateli časopisu Science a objeviteli helia Normanu Lockyerovi.
Autobus se plíží úzkou zarostlou silnicí až na pahorek s kopulemi. Vítá nás pan předseda místního astronomického spolku se svými spolupracovníky. Při předvádění malého planetária se dozvídáme, že jsme jednoznačně nejexotičtějšími návštěvníky, neboť do té doby se tímto označením mohla pyšnit školní návštěva z dalekého Walesu. Přístrojové vybavení by mohla závidět kdejaká tuzemská hvězdárna. Společný zájem dává propuknout neformálním rozhovorům, setkání je pak korunováno předáním dárkových materiálů o Petřínské hvězdárně a lahve karlovarského likéru. Košatý projev díků páně předsedy spolku nezná mezí.

Možná se vám už někdy podařilo přespat na nádraží. V Okehamptonu to jde velmi snadno. Zdejší hostel je totiž bývalou nádražní budovou. Místem jako stvořeným pro večerní disputace se pak ukázalo být pohodlné depo.
Časné vstávání je již každodenní rutinou a ani úterní ráno není výjimkou. První dnešní zastávkou je vesnička Laneast, rodiště astronoma J. C. Adamse, jednoho ze správných řešitelů polohy tehdy dosud neznámé planety - Neptunu. V místním kostele si prohlížíme Adamsovu pamětní desku a jsme nasměrováni k nedaleké farmě, jejíž majitel v útrobách svého domku opečovává vědcovu sádrovou bustu. Takovou návštěvu asi farmář nepamatuje - všichni fotografují a hovor se stáčí i na chov ovcí.

Pěkný kostel v Altarunu a Jamaica Inn jsou dalšími zastávkami v cestě na západ. Na těchto místech uznale pokyvují hlavami především znalci literárního odkazu spisovatelky Daphne du Maurier, která do těchto míst položila děj svého slavného románu. Dojíždíme až k Land s end, nejzápadnějšímu výběžku hlavního území Velké Británie. Ze skalnatého pobřeží je výhled na vody Atlantiku, jen v dálce lze tušit pár malých ostrovů.

Další zastávkou je St. Michael's Mount, malý ostrůvek s opatstvím, který je obdobou slavnější normandské stavby. Máme štěstí. Odliv umožňuje přejít na ostrov suchou nohou. I zde přijdou ke slovu plavky a někteří opět volí dobrovolnou impregnaci těl mořskou solí. Proč ne, počasí je tomu nadmíru nakloněno. Doba odlivu představuje také příležitost pro domorodé sběrače mořských červů. Rybolov totiž není legrace.

Pozemní stanice pro satelitní příjem v Goonhilly je největší stanicí svého druhu na světě. Její brány se nám otevírají v pokročilém odpoledni. Prohlídka je až příliš organizovaná, volný pohyb je vzhledem k obavám z možného ohrožení omezen a tak bez reptání nasedáme do vyhlídkového autobusu s reprodukovaným výkladem. Nejlepší výhled na stanici poskytuje vysloužilý velín, který coby součást prohlídky zaplňujeme do posledního místa.

Při západu Slunce stíháme návštěvu Lanyon Quoit a Men-an Tol - dvou dolmenů (komorových hrobů) poblíž vesnice Madron. Vysoká koncentrace přítomných fotografů rozpoutává hotové dostihy ve vyhledávání toho správného světla a záběrů prostých dalších fotografů. Několik snímků pořizuje i autor těchto řádků.

Už za tmy přijíždíme do přístavního městečka Penzance a ubytováváme se konečně v důstojnějších prostorách. Interiér hostelu totiž připomíná šlechtické sídlo. V největších místnostech může na palandách přespat až deset "šlechticů". Přítomný pokladník PP ČAS a geolog v jedné osobě Tomáš Kohout rozpoznává v hroudě kamení za budovou skvostnou sbírku minerálů předchozího majitele objektu. V hostelové kuchyni se rozléhá čeština a večerní Penzance se halí do lehkého oparu.

Ano, kdo ještě neztratil přehled o čase, správně otevírá v ranním šeru svůj diář na stránce s titulkem "Středa, 17. září". Dnes nás čeká dlouhý přejezd napříč jihozápadem zpět do Londýna. Projíždíme rozsáhlým vřesovištěm a zastavujeme poblíž Merivalle. Zdejší kamenné řady je třeba trochu hledat v mírně zvlněném, pouze trávou a vřesem porostlém terénu. O to příjemnější je pak pocit z procházky mezi dvojicí asi dvousetmetrových kamenných řad, kruhů a roztroušenými menhiry. I na těchto pustých místech budí stopy lidské činnosti staré téměř čtyři tisíce let až tísnivou úctu. Hodina vyhrazená na prohlídku ubíhá rychle. Z vřesoviště se trousí skupinky zpět k autobusu. Na chvíli zastavujeme v Princetownu a prohlížíme si (naštěstí) zvenčí legendární věznici. Další zastávky jsou u zachovalého klapajícího mostku v Postbridge, vřesovišti Dartmoor a historickém městě Bath. Kromě mimořádně zachovalých římských lázní je zde muzeum objevitele planety Uran Williama Herschela. Středa je bohužel jediným dnem v týdnu, kdy je zavřeno.

Navečer přijíždíme do Londýna a poslední noc v Anglii si dopřáváme luxusu v podobě dvoulůžkových pokojů s příslušenstvím a rušnou dálnicí za okny. Před zaslouženou porcí spánku nás nemůže zastavit ani poněkud šibalský recepční, jenž se snaží dvě dvojice našich spolucestujících ubytovat v již obsazených pokojích. Uléháme. Pro stále ještě neznavenou část naší výpravy nastává ta pravá chvíle k noční potulce Londýnem a projížďce posledním metrem zpět.

Následující ráno skýtá poslední možnost okusit anglické pojetí kontinentální snídaně. Na programu dne je prohlídka Londýna. Větší skupinku bravurně provází Stáňa Setváková, ostatní volí ve městě vlastní program. Procházíme známé pamětihodnosti - Picadilly, Westminsterské opatství, Buckinghamský palác, Tower bridge. Za zmínku stojí i Science muzeum rozkládající se na místě původní hvězdárny, kterou zde před přesunem pod lepší oblohu zbudoval již zmíněný Norman Lockyer. Zpáteční cestou stíháme ještě prohlídku Doveru a pak už se vydáváme při západu Slunce trajektem zpět na kontinent...

Po loňské několikadenní exkurzi do CERNu se povedlo výboru Pražské pobočky ČAS zdárně upořádat akci organizačně ještě rozsáhlejší. Na krásný týden v Anglii s lidmi zasaženými láskou k astronomii a historii se bude příjemně vzpomínat.

Další povídání, fotografie i podrobný rozpis cesty naleznete na stránce Pražské pobočky.

fotografie autor a Jan Suchan