Zprávy z Kiwilandu (2): Jižní zatmění ve farmářské zemi
Ohromen jižním zatměním. Autor: Petr Horálek.Trýznivé účinky cyklóny měly udeřit od severozápadu už v den zatmění, takže jsme se vydali na jihovýchod. V den úkazu jsme se probudili v kempu Ohope Beach za bubnujícího střídavého deště na střechu stanu, při pohledu přes plášť s několika dírami do blankytné oblohy, kterou však v dáli stíhaly další blížící se frontální hradby. To už jsme byli daleko od Aucklandu, poblíž městečka Opotiki, kde nám maorská babička dala 15 minut volného internetu v místní knihovně. Podle posledních modelů se ukázalo, že nejvhodnější bude cestovat směr Gisborne na východním pobřeží (severního ostrova) a hledat lokální díru v mracích…
Pořád času dost, pořád nervy poměrně povolené. Projeli jsme přenádherným horským pralesem skrze mlhu a mrholení a octli se poblíž tohoto většího města. To už se ale čas chýlil k západu Slunce a Měsíc měl vycházet prakticky v době začínajícího částečného zatmění. Zbývaly dvě hodiny do jeho východu. Na Gisborne svítilo sluníčko, ale zdálo se, jakoby azurové jasno odcházelo od pobřeží pryč, a to citelně rychle. Cítil jsem se ztracen. Bez internetu, bez rozhledu a šance na významnější přesun jižněji, kde byl vliv cyklóny nejmenší. Představa, že budu fotit tmavou oblohu, Mléčnou dráhu a rudý Měsíc k tomu, se pomalu rozplývala jako kapka mléka ve vodě a už jsem se připravoval na nejhorší scénáře, při nichž možná snad jen v řídké oblačnosti zahlédnu cosi, co zdánlivě připomíná ducha „zakrvaveného“ Měsíce. Intuitivně jsem tedy nejdřív jel od Gisborne na jih, ale pobřeží stálo hned pod zarostlým horským terénem, od něhož se nasouvala nízká oblaka. A nevedla cesta nahoru, jen po pobřeží. Než bychom tento úsek projeli víc na jih, bylo by pozdě. Zbývala hodina do východu Měsíce. Obrátil jsem se a vydal za posledním jasnem na opačnou stranu. Od frontálních hradeb cyklóny jsme byli daleko, toto bylo evidentně lokální. Projeli jsme městem a já nasadil tempo k cestě naslepo. Po serpentinách jsme dostáli městečka Tolaga Bay na pobřeží, kde jsme zastavili a já se šel pěšky podívat, jak se teda vlastně ta oblaka sunou. Slunce definitivně zapadlo…
Zatmění Měsíce v zodiakálním protisvitu a Mléčná dráha. Autor: Petr Horálek.Jdu si tak švihem k pláži za městem a vidím úchvatný obzor lemovaný špičatými skálami tyčícími se z oceánu. A přímo vedle nich vychází Měsíc. Jenomže to je vše. Oblačnost nechala už jen nízkou škvírku na obzoru a Měsíc stoupající prakticky vzhůru rychle mizí. Rozhlížím se do stran a vidím už jedinou možnou variantu. Zapřáhnout motor 26 let starého Nissana a druhý den na silnici při řízení vlevo prozávodit divoké silniční peřeje horského východního pobřeží až na vyhlášený cíp u městečka Te Araroa, kde se jasno na obzoru evidentně pořád drží. Je to ale přes 80 kilometrů. Začíná částečná fáze zatmění, někde za mraky…
Drandím jak vzteklý, sestra sice mlčí, ale v té napjaté atmosféře cítím, jak je mírně vyděšená z mého tempa. Podle navigace tam máme být za hodinu a půl; úplné zatmění začíná už za pouhou hodinu. Říkám si, zatmění trvá 75 minut, tak ta půlhodinka mě nezabije. Aspoň něco. Kdyby aspoň něco…
Čas běží rychleji než moje řízení (a to se snažím udržovat tu maximální předepsanou stovku mimo obec). Je to fakt jak těžká závodní trasa. Jak se prudce stmívá, orientuju se už jen podle světlého pruhu na obzoru, který je evidentně jasnou oblohou, neboť tam svítí Měsíc. Jenomže zkuste dohnat jasno podle oblohy nasvícené Měsícem, když Měsíc je pomalu užírán zemským stínem a jas jeho veličenstva slábne. Na obzoru pak už nic než kopečky, které při té zběsilé jízdě občas vystoupají a jasno zakryjí a zas není podle čeho se dozvědět, či je toto šílené rozhodnutí správné. Asi po tři čtvrtě hodiny už ale oblačnost nějak řídne a sestra hlásí první hvězdy. Pochopitelně poprvé od odjezdu z Aucklandu mimo město, takže houby poznávám, co vlastně vidím za kus oblohy. Podle navigace míříme na severovýchod, takže hypoteticky naše souhvězdí jen otočená vzhůru nohama. A taky že jo – prosvítá Regulus, vedle mě napravo pak vynikají úchvatné struktury Mléčné dráhy u Jižního kříže. A kráva! Přímo na silnici! Rychle uhnout! Tak uhýbám a snažím se nekoukat na oblohu, věnovat se řízení. Jenže to nejde. Jak řídne oblačnost a silnice se stáčí k východu, konečně máme výhled k Měsíci. Není vidět, ale už znatelně prosvítá Mars a trošku Spica. Pořád není úplné jasno, ale ty hvězdy, občas (za plné jízdy) mizející a pak se zase zjevující dávají jasný signál, že jsme nad nízkou oblačností a ve středním patru jsou díry. Tak už jen, aby byly dostatečně veliké.
Ztemnělý Měsíc, Mars a Spica. Autor: Petr Horálek.Zbývá asi 7 minut do úplného zatmění! A v tom náhle fakt úžasný pohled. Projíždíme neostrou zatáčkou a před námi strakatý bělavý kůň. A nad ním jak obří mince právě chladnoucí z roztopené pece narudlý Měsíc s oranžovou čepičkou. Otočený vzhůru nohama ve společnosti Marsu a Spicy. To by byla fotka, jen zabrzdit. Ale v setrvačnosti jedu dál a prostě jen vyhlížím nejbližší odbočku. Kupodivu nedaleko, polní cesta vedoucí k nějaké farmě, zablácená a poznamenaná nedalekými odpočívajícími krávami. Ale co už. Ten pohled je k nezaplacení. Jen 3 minuty po oficiálním začátku úplného zatmění, uprostřed ničeho na obě strany, vystupuju z auta, žabkama zarážím do bláta a čučím do nebe. Ten pohled zdaleka překonává moje představy. Bělavá Magellanova mračna, jak antický sloup se natahující Mléčná dráha, očima viditelné všechny skvosty jako mlhovina Rosetta v Jednorožci, Klíčová dírka u Jižního kříže, zodiakální most táhnoucí se nízko na obzoru a jeho zesílení velebně umístěný u Marsu a Spicy, tiše utlumený načervenalý Měsíc. Jasně, není to úplné zatmění Slunce, ale musíte uznat, že se vším tím, co tahle nebeská kompozice na tmavém nebi nabídla, jde o neskutečné unikum.
Takže začínám fotit vše, co jsem měl v plánu – mozaikové panorama, „malou planetu“, širokoúhlý záběr na jihovýchod i teda povinně tu kompozici Měsíce a blízkých „souputníků“. Sestra je z toho taky unešená, ostatně zlobí ji jen fakt, že s jejím vybavením toho tolik nenafotí, co já. Ale i tak jí vyšly krásné záběry! Vtipné bylo, že jsme zastihli jen malou díru, která nám dovolila v plné délce sledovat prakticky na minutu jen úplné zatmění. Jakmile se blížil konec, už se nenávratně zatáhlo. Dorazila cyklóna Ita a na další dny jsme se mohli rozloučit s pěkným počasím. Ale trapte se tím po takovém zážitku, že?
Antikrepuskulární paprsky nad Gisborne 18. dubna 2014. Autor: Petr Horálek.No, Ita dorazila v plné síle jen o den později, co už jsme se schovávali v jednom z místních kempů. Bylo to drsné. Vítr trhal stromy – naštěstí ne přímo v naší oblasti, ovšem hladina místní řeky se zvedla pomalu ke kritické hranici a její proud nekompromisně kalil tyrkysovou modř oceánu do drastické „splaškové“ hnědé. Jak smršť po dvou dnech ustala (a celou jsme ji vydrželi ve stanu!), bylo to jak při naturalistické katarzi nějakého katastrofického filmu. Procházka po klidnící se pláži plné sutě, stromů, nafouklá těla mořem vyplavené zvěře. Skoro jsem měl chuť do toho bláta odevzdaně kleknout a děkovat, že to zatmění vůbec dopadlo…
Romantický západ Slunce na Waiotahi Beach. Autor: Petr Horálek.Týden po zatmění už začala být krize – priorita za námi, teď už to chce práci. Když jsme se pomalu vraceli kvůli shánění nějakého přivýdělku do oblasti kiwi-farem, vzali jsme to přes Opotiki. Je tam poblíž městečko Waiotahi se stejnojmennou asi 5kilometrovou pláží se sopečným pískem a na obzoru neustále kouřící se oceánskou sopkou White island. Jeden z top zážitků Zélandu je se nechat vyvést lodí přímo k ostrovu, který si koupil nějaký zámožný kiwák a pěkně na tom šetří na luxusní důchod. To jsme si ale nelajskli, přeci jen už to šlo přes rozpočet. Dojeli jsme však do místa, kde podle průvodce měl stát především přívětivý hostel. Ovšem nás překvapilo, že přímo naproti hostelu byl kemp. Počasí pořád skvělé, hostel by určitě vyšel dráž, takže první a hlavní bylo zjistit, jak to vypadá v kempu. No, musím říct, že příjemněji jsme překvapeni být ani nemohli. Levný, internet zdarma, kajaky zdarma a starší vždy usmívající se majitel s naslouchátkem, který každý den aspoň třikrát obešel všechny hosty, aby se ujistil, jestli jim něco nechybí. Ze stanu člověk vylézal přímo k moři, sopka na obzoru, a když se ten člověk v noci vydal zhruba do půlky té pláže, asi 2 kilometry na západ od kempu, byl naprosto unešen noční oblohou. Jižní obzor byl neskutečně tmavý. Tím směrem leží už jen obrovský hornatý přírodní park. Stejně tak severní obzor, kde je Pacifik a nejbližší pevninou až ostrov Guam u Mariánského příkopu. Měsíc po zatměňovém úplňku přívětivě ustupoval, takže nic nebránilo si poprvé v klidu užít s dalekohledem skvosty jižního nebe. 21. dubna 2014 – památný první pohled do kulové hvězdokupy Omega Centauri přes binar 11x70 se nedá popsat slovy (díky, Honzo Zahajský!). Kropenaté okraje i „rozbublaný“ střed tak, jak to člověk zná při pohledu větším „Dobsonem“ u M13-ky v Herkulovi. Mít tak toho Dobsona namířeného na Omegu. Magellanova mračna se strukturami kumulujících se hvězdných shluků, mlhovina Tarantule jako květinka se žárovkou uprostřed; mlhovina Carina, galaxie NGC 5128 (Cen A) se silným rentgenovým zdrojem záření… mohl bych se rozepisovat na celé stránky a nestačilo by to. Ostatně už bych jen parafrázoval Jirku Duška, co si podobný deník vedl před více jak deseti lety. A jako bonus barevné světélkování vzduchu na fotografiích, které tu zkrátka nechybí asi žádnou noc…
Gejzír v Rotouře. Autor: Petr Horálek.Po prvním šoku z Aucklandu, víkendu na Waiheke, po honičce za zatměním, cyklóně v Gisborne a plážování na Waiotahi beach si člověk najednou našel klid v duši a chtělo se mu začít patřičně cestovat. Normální člověk by to taky beze strachu udělal, vždyť na účtu je ještě nemalá zásoba na minimálně měsíc a půl dovolené. Jenomže (a to fakt, to už asi víte) já nejsem normální. Takže už jsem nemyslel na nic jiného, než na potřebu si najít co nejrychleji práci a začít strádat „kapříky“ na Cookovy ostrovy. Ještě jsem nevěděl přesně kdy – červenec či lépe srpen, ale tak jako tak to mělo být za 3-4 měsíce. A to je sakra málo. Udělali jsme si proto letmý výlet do vyhlášené Rotorui (město stvořené pro obdivovatele termálních pramenů a druhotných geologických projevů sopečné aktivity severního ostrova Zélandu), užili si komerčních atrakcí se všudypřítomnými šikmookými fotografy a pak, ač úchvatné jezero Taupo bylo už prakticky na dosah, jsme to podle náhodného tipu vzali pěkně směr Tauranga-Katikati. Ráj sběratelů kiwi. To jsem ještě netušil, že potom Taupo neuvidím ani další měsíce… a stejně tak mě ani ve snu nenapadlo, jaká realita nás praští přes čumák.
Airglow a vulkanická činnost na severovýchodě Nového Zélandu
Airglow a Mléčná dráha na Waiotahi Beach. Autor: Petr Horálek.
Airglow a Mléčná dráha na Waiotahi Beach. Autor: Petr Horálek.
Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.
Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 12. 5. do 18. 5. 2025. Měsíc bude v úplňku a bude ubývat k poslední čtvrti. Večer je nízko nad obzorem Jupiter a výše najdeme Mars. Ráno září u obzoru jasná Venuše a je zde i slabý Saturn. Aktivita Slunce je nízká a zmizela už i velká skvrna. Přistávací pouzdro Veněry, které zůstalo na oběžné dráze jako Kosmos 482, vstoupilo zpět do atmosféry 10. 5. nad Indickým oceánem. Před 20 lety byly objeveny pomocí HST měsíčky Pluta nazvané Nix a Hydra. Před 100 lety se narodila americká astronomka Nancy Grace Roman, jejíž jméno nese připravovaný vesmírný teleskop, ale nad jeho osudem se nyní trochu vznáší otazník, i když je prakticky hotový, protože Trump navrhuje přísné škrty.
Titul Česká astrofotografie měsíce za duben 2025 obdržel snímek „Simeis 147- Spaghetti nebula“, jehož autorem je astrofotograf Pavel Pech
„Spaghetti nebula“ – co se skrývá za tímto pojmem? Možná se nám vybaví „Spaghetti western“, jenž se stal filmovým pojmem, byť trochu
Messier 13 alebo M13 (označovaná aj NGC 6205 a niekedy nazývaná Veľká guľová hviezdokopa v Herkulesovi, Herkulova guľová hviezdokopa alebo Veľká Herkulova hviezdokopa) je guľová hviezdokopa pozostávajúca z niekoľkých stoviek tisíc hviezd v súhvezdí Herkules.
Messier 13 objavil Edmond Halley v roku 1714 a Charles Messier ho 1. júna 1764 zaradil do svojho zoznamu objektov, ktoré si nemožno mýliť s kométami; Messierov zoznam vrátane Messiera 13 sa nakoniec stal známym ako Messierov katalóg. Nachádza sa v pravej elevácii 16h 41,7m, deklinácia +36° 28'. Messier 13 je astronómami často opisovaný ako najúžasnejšia guľová hviezdokopa viditeľná pre severných pozorovateľov.
M13 má priemer asi 145 svetelných rokov a skladá sa z niekoľkých stoviek tisíc hviezd, pričom odhady sa pohybujú od približne 300 000 do viac ako pol milióna. Najjasnejšou hviezdou v kope je červený obor, premenná hviezda V11, známa aj ako V1554 Herculis, so zdanlivou vizuálnou magnitúdou 11,95. M13 je od Zeme vzdialená 22 200 až 25 000 svetelných rokov a guľová hviezdokopa je jednou z viac ako stovky hviezdokôp, ktoré obiehajú okolo stredu Mliečnej cesty.
Posolstvo z Areciba z roku 1974, ktoré obsahovalo zakódované informácie o ľudskej rase, DNA, atómových číslach, polohe Zeme a ďalšie informácie, bolo vyslané z rádioteleskopu observatória Arecibo smerom k Messieru 13 ako pokus o kontakt s potenciálnymi mimozemskými civilizáciami v tejto hviezdokope. M13 bola vybraná preto, lebo išlo o veľkú, relatívne blízku hviezdnu kopu, ktorá bola dostupná v čase a na mieste ceremónie. Hviezdokopa sa bude počas tranzitu pohybovať vesmírom; názory na to, či bude v čase príletu správy schopná prijať správu, sa rôznia.
Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800, Baader Mark III. komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C.
Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop
110x60 sec. Lights LRGB na jednotlivý kanál , master bias, 80 flats, master darks, master darkflats
28.4.2025 až 1.5.2025
Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4