VII. expedice SAROS (1): Úvod do svědectví z ráje

VII. expedice SAROS na Cookovy ostrovy se odehrála od 3. do 17. července 2010. Má poněkud smutné pozadí. Je to první expedice za úplným zatměním Slunce po smrti zakladatele série expedic SAROS, Václava Knolla. Zemřel 10. února 2010 po bezmála dvou a půlletém boji se zhoubným nádorem na mozku ve věku nedožitých 46 let (více o Václavu Knollovi). Proto bych tento seriál chtěl věnovat hlavně jemu.

Na expedici jsem se jako většina dalších chtěl původně vydat na Velikonoční ostrov. Naprosto ideální lokalita (s dlouhým zatměním vysoko nad obzorem) ovšem nebyla vůbec dostupná – mnoho cestovních kanceláří (hlavně amerických) skoupilo více jak rok a půl před zatměním všechny lety v době kolem zatmění od LANChile - jediné letecké společnosti, která na Velikonoční ostrov létá. Ceny na ostrově pro dobu kolem zatmění extrémně stouply, takže v praxi by sice člověk mohl letět na Velikonoční ostrov posledním volným letem 23. června a vracet se prvním volným 27. července, ale pro vysoké ceny by tam už po týdnu zůstal bez peněz. Problém by samozřejmě byl i s ubytováním. Druhou možností byla cesta do Francouzské Polynésie, cenově ovšem velmi drahá (i ta nejlevnější možnost by vycházela na asi 150 tisíc korun). Proto jsem se nakonec rozhodl pro Cookovy ostrovy, kde pořádala zájezd spojený se zatměním cestovní kancelář TravelQuest. Tato „cestovka“ není pouze tuctovou organizací, která se zabývá zajímavými destinacemi. Jedním z jejích pracovníků je například Rick Fienberg, který byl 8 let šéfredaktorem proslulého amerického astronomického magazínu Sky and Telescope. Lze se tedy správně dovtípit, že na hlavní bod zájezdu – samotné zatmění – byl brán velmi důkladný zřetel. Samotný zájezd stál „jen“ asi 45 tisíc (podle kursu USD vůči koruně na podzim 2009), horší pak bylo přičíst cenu letenky z České republiky.

Cookovy ostrovy leží vzdušnou čarou asi 3000 km na severovýchod od Nového Zélandu, tedy už v hlubokém Tichomoří. Je to tedy přesně o 12 časových pásem vůči České republice – vězte, že jsem to ještě 3 dny po příletu domů na spánku pociťoval. Z počtu hvězd na vlajce s britskou příslušností odhalíte, že ostrovů je celkem 15. Největší z nich (a hlavní) je Rarotonga s obvodem vnější silnice necelých 32 km. Je pro turisty spojkou do ráje, ne-li rájem samotným. Nejvyšší vrchol Te Manga se tyčí ve výšce 653 metrů nad mořem a je vcelku snadno dostupný úzkou cestou před deštný les. Není ovšem jediný – krásných vrcholů, které se dají spojit s nenáročným trekem, je tam podle turistické mapy šest. Ostrov je rozdělen podobně jako Česká republika na kraje, tzv. Vaky. Jsou celkem tři. Hlavní město Avarua je velikostně podobné jako některá naše větší vesnice. Ale nachází se v něm vše podstatné včetně banky, kina nebo policejní centrály. Po obvodu ostrova vede hlavní silnice (kde se jezdí po britsku vlevo) a autobusy jezdí s důvtipem pouze ve dvou linkách - „clockwise“ a „anticlockwise“ (tedy po směru hodinových ručiček a proti směru). Počasí krom oceánu ovlivňují vnitroostrovní sopečné hory. Celkem obývá ostrov asi 15 tisíc obyvatel.

Absolutní špičkou pro relaxaci a jeden z nejkrásnějších „atolových“ ostrovů světa vůbec je Aitutaki. Lež od Rarotongy asi 300 km severně a lidově se nazývá „One-Foot Island“ (tedy volně přeloženo „Ostrov ve tvaru šlápoty“). Je to směsice ostrůvků (největší Aitu má maximální průměr 4 km) uzavírajících v trojúhelníkovém tvaru světle modrou lagunu s naprosto překrásným jemným pískem pod nohama. Třetím zajímavým ostrovem je pak Mangaia, která se nachází asi 200 km na jihovýchod od Rarotongy. Má v průměru asi 9 km a nejvyšší místo na ostrově leží jen 169 metrů nad mořem. Oproti oběma dříve zmíněným ostrovům je turisty mnohem méně navštěvovaná a jejích asi 500 obyvatel (včetně studentů tří místních škol) je silně křesťansky založených. Po těchto ostrovech se cestuje letecky, a to místí RARO Air.

Na všech ostrovech se domluvíte dvěma jazyky – původní maorštinou, se kterou můžete potěšit místní (alespoň všude viditelným a slyšitelným pozdravem „Kia Orana“, tedy „Ahoj“), nebo turisticky běžnou angličtinou, jíž obyvatelé ovládají velmi dobře a srozumitelně. Dokonce i já – člověk se sluchovým postižením – jsem neměl moc problémů se tu s lidmi o čemkoliv pobavit.

O tom, že celá expedice nebyla jen o kochání se zatměním, ale měla mít vědecký přínos, svědčí její složení. Do Tichomoří jsem se vydal s Hanou Druckmüllerovou, která se zabývá matematickým zpracování digitálních fotografií slunečních zatmění. Toto zpracování vede k odhalení těch nejjemnějších struktur ve sluneční koróně, a to i (hlavně) v místech, která neodhalí kvůli technickým omezením žádná heliskopická satelitní observatoř (SOHO, SDO). K vytvoření takového snímku předchází velmi složitý několikastupňový proces, během kterého je třeba snímky různých expozic pořídit, sesadit podle radiálních struktur v koróně, vzít v úvahu pohyb Měsíce při pořizování série expozic a v závěrečném stádiu snímek upravit tak, aby ukazoval zatmění podobně, jak jej vnímá lidské oko. Vzhledem k průlomovému charakteru procesu, jehož výsledky se nedají s ničím předchozím srovnat, bylo po prvních pokusech dost obtížné výsledky prosadit u vědecké veřejnosti. Publikace Miloslava Druckmüllera byly mnohokrát vraceny z odůvodněním, že se profesor neopírá o žádné předchozí práce. Bylo dost těžké vysvětlit, že to dost dobře nejde, když vytvořil něco zcela odlišného a opírajícího se především o striktní matematické postupy, nikoliv o fyzikální předpoklady. Dnes, po dlouhém boji, patří práce Miloslava Druckmüllera a jeho nesmírně talentované dcery Hany k nejlepším svého druhu na světě, není-li nejlepší vůbec.

Pro pozorování tohoto zatmění byla Hana vybavena notebookem, který obsahoval velmi užitečný skript umožňující automatické ovládaní digitálních fotoaparátů značky CANON. Před zatměním bylo tedy pouze třeba zjistit přesné souřadnice pozorování a vygenerovat pro toto zatmění předvolenou sérii expozic pro každý z fotoaparátů, které pak bude počítač při zatmění pořizovat. Foťáky pak stačilo k počítači připojit přes USB porty, zmáčknout včas Enter a nechat techniku, aby vykonala svou práci. Poprvé by tak Hana při zatmění předešla manuálnímu fotografovaní. K samotnému fotografování bylo třeba na Cookovy ostrovy přivést montáž EQ-5 se stativem, 4 foťáky s objektivy (včetně teleobjektivu Vixen 110/1035 mm). To nebylo úplně jednoduché, neboť velkým nepřítelem byly váhové limity především při letu na Mangaiu (10 kg hlavní zavazadlo, 3 kg příruční). To jsme nakonec zvládli jen díky třem nesmírně ochotným organizátorům zájezdu z TravelQuestu, kteří se vzdali možnosti vzít si vlastní příruční zavazadlo v náš prospěch (konkrétně Kari Hull, Dean Schroeder a Paul Swart).

Hana se svým otcem a se stále více příznivci z celého světa pořádá na každé zatmění projekt „Shadow-Tracking Expedition“, jehož princip je v tom, že se pozorovatelé se stejným cílem (nafotit zatmění různými expozicemi podobnou či stejnou technikou) rozloží po pásu totality co nejvíce to jde. V případě tohoto zatmění nejzápadněji, na Mangaie, jsme byli my (nezávisle pak Constantinos Emmanoulidis), ve Francouzské Polynésii Miloslav Druckmüller a relativně nedaleko Jan Sládeček, na Velikonočním ostrově Jay Pasachoff, v Patagonii pak Eva Marková, Marcel Bělík a Ladislav Křivský z úpické observatoře. V případě neúspěchu jednoho či více stanovišť je stále šance, že někdo získá potřebná data. V případě úspěchu všech se potom dají odhalit i jemné změny v struktuře koróny, neboť od prvního do posledního kontaktu měsíčního stínu se Zemí uplynou průměrně 4 hodiny.

Tolik k tučnému úvodu. V příštím díle otevřu zápisník z cesty...

Doporučujeme:
[1] Fotogalerie zatmění Slunce 11. července 2010 na Spaceweather.com
[2] Ze srdce Evropy pod Jižní kříž (úspěšné pozorování zatmění úpickými astronomy)
[3] Úspěch vědecké expedice na polynézský atol Tatakoto (expedice s Miloslavem Druckmüllerem)
[4] Více informací o tomoto zatmění
[4] Nejbližší zatmění Slunce a Měsíce nad územím České republiky

•