Úvodní strana  >  Články  >  Úkazy  >  VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!

VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!

Aere Ra!. Autor: Petr Horálek
Aere Ra!.
Autor: Petr Horálek
Den třináctý, čtrnáctý a patnáctý, 15. – 17. července 2010 (čtvrtek, pátek, sobota)

Let domů. Na cestě na Nový Zéland byla noc. Skrz okénko jsem se kochal velkým Magellanovým mračnem a stáčející se Mléčnou dráhou, která si k ránu lehla nad obzor a vypadala jako vzdálená hradba oblačnosti. Musím uznat, že novozélandské aerolinie jsou zatím nejlepší, jakými jsem letěl. Technicky skvěle vybavené, skvělé jídlo a občas i ta letuška (i když tu bylo nepoměrně více stewardů). Stejně příjemné je i aucklandské letiště, položené do divoké hornaté přírody nedaleko oceánu.

Ostrov Guam severně od Mariánského příkopu. Autor: Petr Horálek
Ostrov Guam severně od Mariánského příkopu.
Autor: Petr Horálek
Druhý let byl ve znamení denního přeletu přes rovník na severní polokouli. Pod námi oceán a občasné atoly poblíž Nové Guiney. Pro mě největším zážitkem byl přelet nad ostrovem Guam, který je nejbližší pevninou pár desítek km severně od Mariánského příkopu. Zvrchu vypadá příkop jako obyčejný kus oceánu, možná s trochou tmavší barvy modré (nevím, či to nebyla jen sugesce), ale vědomí, že je pod námi 11 km vzduchu a dalších 11 km hloubky vody, mi trochu přivádělo mrazení v zádech. Ne však takové jako náhlý pohled do díry mezi mraky na 65 let atmovou bombou poznamenané japonské městečko Nagasaki. Ještě dneska jsou z letadla krom plechových budov čitelné náznak neblaze vzniklého kráteru.

Být VIP v pětihvězdičkovém hotelu je fakt pohoda!. Autor: Hana Druckmüllerová
Být VIP v pětihvězdičkovém hotelu je fakt pohoda!.
Autor: Hana Druckmüllerová
Jedna z nejvyšších budov Soulu. Autor: Petr Horálek
Jedna z nejvyšších budov Soulu.
Autor: Petr Horálek
Další překvapení nás ale čekalo přímo v korejském Soulu. Už na Rarotonze nám řekli, že hlavní zavazadla nám nemohou dopravit až do Prahy, v Soulu si je musíme vyzvednout a znovu nechat naložit. To proto, že při překročení datové hranice naše lety v součtu trvají více jak 24 hodin, což je prý časový limit pro kontinuální dopravu zavazadla bez zpětného odbavení. V Soulu nás navíc čekala dvacetihodinová přestávka před dalším letem. Tak jsme utahaní a smradlaví po 15 hodinách ve dvou letadlech + 5 hodinách na letišti v Aucklandu vystoupili a hledali cestu k zavazadlům. Tak nějak podvědomě jsme následovali dav a potkali jsme i pár Čechů (přeci jen let do Česka je jen jeden, a to zítra). Hanka se ptala jednoho z nich, jak to bude řešit se zavazadly a pak jsme se mu zmínili o smělém plánu přespat někde na letišti. Kluk s dredy nám vesele sdělil: „No, já nevím. Já mám stejně v ceně letenky hotel.“ Už ani nevím jak, ale dostali jsme se po vyzvednutí hlavních zavazadel cestou zpět do mezinárodního prostoru ke stánku, kde Korejci rozdávali lístky do hotelu. K našemu překvapení, když si Hanka zkusila zjistit, jak na tom je, jsme hotel měli taky. Tedy, vlastně jen Hanka. Nevím proč, měli jsme stejnou letenku i rezervaci, stejný let, ale placku opravňující k ubytování dostala jen ona. Nakonec jsme ale kluky šikmooký přesvědčili, že cestujeme spolu. Výsledkem byla cesta zadeštěným vlhkým okrajem Soulu k nejvyšší budově asi 30 km od letiště, poblíž ní stál Best Western Hotel s výhledem na Žluté moře a luxusním apartmánem v 7. patře. Součástí byl tolik potřebný internet, lednice, dokonce i žehlička s prknem a záchod s automatickým vyhříváním prkýnka. Nevím, k čemu je to dobré, ale kdo by to neocenil, že. Večeře i snídaně v ceně, a to pořádná. Tak pořádná, že oběd v ceně už jsme další den nevyužili a dali to na letišti v Soulu nějakým kolemjdoucím.

Pod křídlem Bajkal. Autor: Petr Horálek
Pod křídlem Bajkal.
Autor: Petr Horálek
Denní let do Prahy z okénka zdobily nekonečné mongolské pouště, má oblíbená Sibiř a kus obrovského jezera Bajkal. Když jsem pak stál v Praze u odjezdových tabulí na vlakovém nádraží (s Hankou jsme se rozloučili už na letišti, jela do Brna autobusem), měl jsem najednou nad všemi těmi ignorujícími kamennými tvářemi nadhled. Říkal jsem si, jak hodně se Češi mají co učit od obyvatelů Cookových ostrovů, jak hodně daleko mají od jejich svěží a přemilé povahy...

Závěrem: Svědek ráje...
Co dodat? Poslední úplné zatmění Slunce před dvou a půlletou přestávkou jsem neviděl. Avšak nemyslete si, že jsem tím ztratil k zatměním patřičný apetit. Popravdě spíš naopak. Navíc, viděl jsem mnoho jiných věcí. Viděl jsem dobrosrdečnost lidí, kteří neznají pochmurnou evropskou mentalitu. Zato jsou oddaní bohu, protože je jejich oporou. Nejsem sice věřící, ale jejich víru silně respektuji a závidím jim jejich vyrovnanost. V jejich jazyce neexistuje vykání, takže si nepotrpí moc na formality. Jsou prostě přátelé od potkání do loučení. Viděl jsem odhodlání, píli a ohromnou práci, která mohla vést k úžasným výsledkům. Měsíce mravenčího snažení pro minuty úkazu na nebi. Hana Druckmüllerová, o níž je řeč, si ale vrásky nepřipouští. Její odhodlání je ještě silnější a svůj projekt, který očividně obrovský smysl má, určitě bude dále se svým otcem zlepšovat. Dva a půl roku k zatmění Slunce v Austrálii 13. listopadu 2012 je dost dlouhá doba na ještě důkladnější přípravu. I když z mého pohledu už jsou tak na krajíčku dokonalosti, Hana říká, že pořád je co zlepšovat. V neposlední řadě jsem konečně spatřil tu vytouženou jižní oblohu, o které mi doposud lidé jen s úžasem vyprávěli. A dokonalou přírodní tmu. Už vím, co leží tam za horizontem, když v létě koukám do souhvězdí Střelce a v knihách píšou, že tím směrem je Mléčná dráha nejkrásnější. Už vím, jaký svět se nachází v místech, která nepodrobný atlas zobrazuje zdánlivě prázdnou modrou plochou listu s nápisem Tichý oceán. Jak praví přísloví – Svět obzorem nekončí. A nakonec – byl jsem tam. Obklopen oceánem bez milosti, omámen voňavým větrem a světem tak podobným tomu našemu a přitom tak rozdílným. Až se mě někdo zeptá, jak si představuji ráj, odpovím mu: „Já si ho nemusím představovat. Já jsem tam byl...




Seriál

  1. VII. expedice SAROS (1): Úvod do svědectví z ráje
  2. VII. expedice SAROS (2): Dny prvních příjemných ran
  3. VII. expedice SAROS (3): Přeministrovaná Avarua a kopeček u nemocnice...
  4. VII. expedice SAROS (4): Laguna, šátky a ženy
  5. VII. expedice SAROS (5): Blízká setkání s Trumpetovou rybou
  6. VII. expedice SAROS (6): Vysmátý George, váhové limity a tanečnice
  7. VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek
  8. VII. expedice SAROS (8): Mangaia znamená Mír
  9. VII. expedice SAROS (9): Den, který bych chtěl vymazat z paměti
  10. VII. expedice SAROS (10): Švýcaři a turecký Měsíc
  11. VII. expedice SAROS (11): Cross island a božský hlas
  12. VII. expedice SAROS (12): Bible a věda v obchodě s hudbou
  13. VII. expedice SAROS (13): Cesta domů a Aere Ra!


O autorovi

Petr Horálek

Petr Horálek

Narodil se v roce 1986 v Pardubicích, kde také od svých 12 let začal navštěvovat tamní hvězdárnu. Astronomie ho nadchla natolik, že se jí rozhodl věnovat profesně, a tak při ukončení studia Teoretické fyziky a astrofyziky na MU v Brně začal pracovat na Astronomickém ústavu AVČR v Ondřejově. Poté byl zaměstnancem Hvězdárny v Úpici. V roce 2014 pak odcestoval na rok na Nový Zéland, kde si přivydělával na sadech s ovocem, aby se mohl věnovat fotografii jižní noční oblohy. Po svém návratu se na volné noze věnuje popularizaci astronomie a také astrofotografii. Redakci astro.cz vypomáhal od roku 2008 a mezi lety 2009-2017 byl jejím vedoucím. Z astronomie ho nejvíce zajímají mimořádné úkazy na obloze - zejména pak sluneční a měsíční zatmění, za nimiž cestuje i po světě. V roce 2015 se stal prvním českým Foto ambasadorem Evropské jižní observatoře (ESO). Je rovněž autorem populární knihy Tajemná zatmění, která vyšla v roce 2015 v nakladatelství Albatros a popisuje právě jeho oblíbená zatmění jako jedny nejkrásnějších nebeských úkazů vůbec. V říjnu 2015 po něm byla pojmenována planetka 6822 Horálek. Stránky autora.

Štítky: Expedice


13. vesmírný týden 2024

13. vesmírný týden 2024

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 25. 3. do 31. 3. 2024. Měsíc bude v úplňku a bude vidět stále později v noci. To umožní lepší pozorování komety 12P/Pons-Brooks. Na večerní obloze doplňuje jasný Jupiter ještě Merkur, který je v pondělí v maximální elongaci. Aktivitu Slunce oživily především dvě pěkné oblasti se skvrnami a hned následovaly i silné erupce. Na Sojuzu letí poprvé dvě ženy najednou. Ke startu se chystá poslední raketa Delta IV Heavy. Před 50 lety získala první detailní snímky Merkuru sonda Mariner 10.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě

Titul Česká astrofotografie měsíce za únor 2024 obdržel snímek „Kometa 12P/Pons-Brooks v souhvězdí Labutě“, jehož autorem je Jan Beránek.   Vlasatice, dnes jim říkáme komety, budily zejména ve středověku hrůzu a děs nejen mezi obyčejnými lidmi. Možná více se o ně zajímali panovníci.

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Kometa 12P na soumračném nebi

Když počasí nespolupracuje.

Další informace »