VII. expedice SAROS (7): Raemaru aneb Hledej červený šátek

Výstup na Raemaru se skládá ze tří částí – prašná cesta s mírným stoupáním, prudší cesta pralesem bez značení, výstup po zavěšeném laně po skále na vrcholovou louku. Cesta nahoru trvá asi hodinu a půl, cesta dolů je o něco kratší. Bylo jasné, že při stmívání už musíme být na cestě dolů, protože ve tmě se ve spletitých cestách lesa člověk i s baterkou ztratí.

Ve druhé fázi výstupu se nám odkryl obzor s výhledem na západ, který věštil krásný západ Slunce. Celou tu cestu jsme si prošli v letních pásových pantoflích a trochu těžší tak bylo až šplhání na laně po skále. Ani ne proto, že by to vyžadovalo pevnější opření se o skálu, ale prostě proto – kvůli lokaci v deštném lese – že to po skále klouzalo. Hanka přesně vytipovala okamžik západu Slunce, který jsme chtěli spatřit při cestě dolů na vybraném místě, a tak bylo třeba dobýt vrchol (samotná louka měla ještě svůj vlastní vrchol) a běžet zpátky dolů. Nahoře se ukázal rozhled nejen ke vzdáleným obzorům oceánu, ale taky k zalesněným horám ve vnitroostroví. Bylo to jako koukat do oázy. Stovky palem, bílí ptáci a zelená tak výrazná, jakou neumí vykreslit žádná plazmová televize.

Pár vrcholových fotek a hurá po louce zpátky k lanům. No jo, ale kde to vlastně bylo? Cestou se jsem si všiml, že na jednom stromu visí velký červený hadr. Tak mě právě v tuhle chvíli napadlo, že to asi nebude náhoda. Zatímco Hanka se orientovala podle výskytu nehezkých pavouků a tvaru cest v louce, já hledal hadr. A ukázalo se, že místní koumáci tu nic nenechají náhodě – je to skutečně tak. Hadr ukázal cestu. Bezpečně jsme slezli a vydali se na pozorovací stanoviště. Hanka odhlídala čas naprosto přesně, protože při dobytí stanoviště bylo právě asi 5 minut před západem Slunce.

K našemu údivu ale čas západu nastal o asi 4 minuty později. Chyba nebyla ve výpočtu, pouze v uvědomění. Naše odhady totiž nezahrnovaly výšku pozorovacího stanoviště (mimochodem: Hurá, stojím nad úrovní Pardubic!), díky níž se nulový obzor nacházel mírně nad skutečným obzorem. Slunce tak pobylo na obloze o něco déle, než se nenávratně utopilo ve vzdálených kumulech nad růžovým oceánem. Do nebezpečného setmění jsme pak byli bezpečně daleko od matoucí lesní stezky.

•