Sluneční soustava

23.05.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Meteority z Marsu

Hnědo-šedý kámen nalezený v poušti v Ománu byl identifikován ruskými vědci jako v pořadí již patnáctý meteorit pocházející z Marsu. Meteorit o hmotnosti 1,056 kg byl prozatímně pojmenován podle místa nálezu Dhofar 019. Definitivní označení dostane od nomenklaturní komise Meteoritical society. Meteority z Marsu jsou velmi vzácné mezi celkem asi 20 000 meteority nalezenými na Zemi. O to více překvapující je, že v posledních šesti měsících byly nalezeny či identifikovány tři z nich. V lednu byl potvrzen marsovský původ dvou meteoritů nalezených v Mojavské poušti před 20 lety, v dubnu se pak spekulovalo o dvojici meteoritů z pouště Lybijské. Ty však byly přiřazeny k už dříve objeveným meteoritům z Marsu. Nejslavnějších meteoritem z Marsu je ale ALH 84001, ve kterém údajně nalezl tým NASA stopy dávných mikroorganismů. Meteorit Dhofar 019 bude z větší části (0,8 kg) prodán v aukci.
Zdroj: www.space.com z 22. května.

30.04.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Zpřesnění gravitační konstanty a hmotnosti Země

Jestliže nová měření gravitační konstanty provedená vědci z University of Washington jsou správná, Země je lehčí než se dosud uvádělo. Země podle jejich měření váží 5.972 sextiliónů tun (18 nul), zatímco dosud se uváděla hodnota 5.98. Důvodem pro změnu bylo přeměření gravitační konstanty. Zatímco měření dalších dvou klíčových konstant fyziky, rychlosti světla a Planckovy konstanty, se neustále zpřesňovala, měření gravitační konstanty se v posledních letech spíše rozcházela. Uvádělo se, že nejistota v její hodnotě se od roku 1987 zvětšila 12x. Vědci nyní použily ke změření torzní váhy se 4 ocelovými koulemi o hmotnosti 8,14 kg. Jedná se o podobný přístroj jaký byl použit k prvnímu měření před 200 lety, akorát že experiment byl řízený počítačem a obsahoval další jemné mechanické součástky umožňující přesnější měření. Autoři nejistotu v hodnotě této konstanty snížili o faktor 100.
Zdroj: University of Washington press release z 29. dubna.

21.04.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Další nové snímky

Po prvním snímcích družice Terra (o kterých jsme informovali v HAN včera) dnes přichází další série nově zveřejněných obrázků. Týká se hned tří těles ve Sluneční soustavě. První z nich ukazují Jupiterovy měsíce Io a Europu jak je viděla sonda Galileo. Na snímcích z Io pořízených při vůbec nejbližším průletu 22. února jsou viditelné lávové proudy, útesy a deprese zkolabovaných vulkánů. Snímky ukazují současnou vulkanickou aktivitu na Io a dávají její srovnání s minulou i současnou aktivitou na Zemi. Snímky Europy ukazují polokouli, která je natočena směrem k Jupiteru. Na povrchu jsou zřejmě materiály obsahující kyselinu sírovou a slané minerály. Dále jsou tu snímky pořízené sondou Mars Global Surveyor, které ukazují vrcholek vyhaslé sopky Olympus Mons na Marsu pokrytý jemným prachem a malými impaktními krátery. A do třetice byly pro veřejnosti uvolněny další 3D snímky zemského povrchu získané v průběhu Shuttle Radar Topography Mission. Tentokrát se jedná o obrázky a animace oblasti Los Angeles a zlomu San Andreas, oblasti s největším rizikem vzniku zemětřesení.
Zdroj: Zprávy z JPL z 19. a 20. dubna:Io, Europa,Marsa Země.

06.04.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Velmi dlouhý ohon komety Hyakutake

Zcela nečekaně a náhodně přispěla kosmická sonda Ulysses k výzkumu komet. Na cestě kolem Slunce ji potkala zajímavá událost. Při měření vlastností slunečního větru se 1. května 1996 po dobu několika hodin data chovala naprosto podivně. Sluneční vítr téměř vymizel, místo něj byly detekovány plyny, které se ve slunečním větru nevyskytují a magnetické pole ve slunečním větru bylo zdeformováno. Všechny tyto projevy jsou vysvětlitelné průletem sondy ohonem komety Hyakutake. Sonda se v té době ale nacházela stovky miliónů km od jádra komety. Což znamená, že její ohon dosáhl délky půl miliardy km, což je mnohem více než se dosud předpokládalo. Pravděpodobnost, že Ulysses proletí ohonem komety přirovnali vědci k rozbití banku v Monte Carlo.
Zdroj: JPL Press release z 5. dubna.

14.03.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Změny na povrchu Marsu

Nové snímky ze sonda Mars Global Surveyor ukazují jak tzv. "prachoví ďáblové" a sesuvy půdy přetvářejí povrch rudé planety. Vědcům se nyní podařilo vysvětlit zahádné tmavé pruhy a čáry na povrchu Marsu. Způsobují je právě prachoví ďáblové, což jsou rotující sloupce prachu, které se pohybují nad povrchem - taková minitornáda - a jakoby jej zametají. Tím, že z povrchu sbírají volné prachové částice, zanechávají po sobě stopy ve formě tmavých pásů. Podobné jevy se objevují i v poušťních oblastech na Zemi. Zdá se, že na Marsu vznikají hlavně během jara a léta, zejména ve středních marsopisných šířkách. Kamera sondy dále zachytila několik výsledků sesuvů půdy, ke kterým došlo v průběhu uplynulého marsovského roku. Tyto sesuvy vznikají na svazích kráterů a způsobuje je gravitace, která uvede do pohybu opět volná prachová zrna.
Zdroj: JPL Press release ze 13. března.

09.03.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Zcela odlišné polární oblasti Marsu

Nové snímky s vysokým rozlišením pořízené sondou Mars Global Surveyor umožnily vědcům zjistit, že obě polární oblasti na Marsu se radikálně liší. Severní polární čepička je relativně plochá, pokrytá jámami, prasklinami a hrboly. Díry a jámy se pravděpodobně vyvinuly během po sobě jdoucích jarních a letních sezón a jsou rozmístněny navzájem relativně blízko ve srovnání s jižní polární oblastí. Tato čepička je tvořena vodním ledem. Naopak v jižní polární oblasti se předpokládá výskyt zmrzlého CO2. Ten způsobil, že tato oblast je mnohem více erodována, díry a jámy jsou mnohem větší, jsou zde různá koryta a ploché stolové hory, ve kterých jsou kruhové prohlubně. Zatím není zřejmé, zda se CO2 je jenom několik metrů silná vrstva, či zda se jedná o pevný blok dosahující do hloubky 2-3 km pod povrch. Zdá se, že tyto dvě oblasti prošli odlišným klimatickým vývojem, který se výrazně podepsal na jejich odlišném vzhledu.
Zdroj: JPL Press release z 8. března.

09.02.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Planetka 2000 BF19 není nebezpečná

Pouhá dvě dodatečná pozorování planetky 2000 BF19, která provedl Jim Scotti (Spacewatch, Arizona) a Rob NcNaught (Austrálie), stačila k upřesnění její dráhy a vyloučení možnosti srážky se Zemí v roce 2022. Nyní je zřejmé, že se tento objekt během následujících 50 let nepřiblíží k Zemi na vzdálenost menší než 0.038 AU, což je téměř 5,7 miliónů km. Včerejší upozornění je v souladu se současným trendem, kdy se s rostoucím množstvím nově objevovaných planetek zvyšuje také počet těch, jejichž počáteční dráha naznačuje možnost budoucí srážky se Zemí, ale následná pozorování je vyloučí.
Zdroj: JPL NEO Program News ze dne 8. února

08.02.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Potenciálně nebezpečná planetka

Italský astronom Andrea Milani oznámil, že nedávno objevená blízkozemní planetka 2000 BF19, má velmi nízkou pravděpodobnost srážky se Zemí v roce 2022. Jelikož se ale jedná o výpočet dráhy z pouhých 6 pozorovacích dnů po sobě, jsou nezbytná další pozorování pro zpřesnění dráhy planetky. Je zároveň také velmi pravděpodobné, že s přibývajícími pozorováními se bude možnost srážky dále snižovat. Také je nutno poznamenat, že pravděpodobnost srážky, která je jedna ku miliónu, je menší než je pravděpodobnost srážky Země s dosud neobjevenou planetkou srovnatelné velikosti. Kromě toho se jedná o planetku výrazně menší než je 1 km, tedy na tzv. Turínské škále je její nebezpečnost označena stále stupněm 0.
Zdroj: JPL NEO Program News ze dne 7. února

07.02.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Velká sluneční erupce

Jedna z nejjasnějších slunečních erupcí současného cyklu sluneční aktivity se odehrála o víkendu. Erupce se objevila na severovýchodním okraji slunečního disku z relativně malé skupiny slunečních skvrn 5. února ve 20:28 SEČ. Její jasnost byla vysoká napříč celým elektromagnetickým spektrem. V oblasti viditelného záření byla označena maximálním stupněm "B" (ze slova briliant), stejně tak jako na základě měření druřicí GOES-8 dostala maximální třídu "X" v rentgenovém oboru spektra. Erupce této kategorie mohou dosahovat energií o něco málo menších než 1/10 celkové energie, kterou Slunce vyzáří za sekundu. Je ale nutno vzít v úvahu, že tato energie se uvolní z plochy, která je 1/200 000 000 slunečního disku, z aktivní oblasti označené 8858. Sluneční astronomové očekávají další vývoj aktivity v této oblasti v následujících dnech.
Zdroj: Space Science News ze dne 7. února

13.01.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Nebezpečných planetek je méně

Astronomové z NASA došli k závěru, že planetek s průměrem větším než 1 km, které se mohou přiblížit naší Zemi, je poloviční množství než se doposud odhadovalo. Zatímco dříve se uvažovalo o 1000 a 2000 velkých blízkozemních planetkách, podle autorů je jejich počet 500 - 1000. Nové odhady jsou založeny na datech pořízených pomocí kamery NEAT. Tato CCD kamera je od roku 1995 ve spojení s 1m dalekohledem na Mt. Haleakala na Havaji používána právě pro automatické vyhledávání takových planetek. Dnes je známo 322 velkých NEAs (Near-Earth Asteroids), což je sice zlomek z počtu 2000, ale v případě platnosti nejnovějších čísel je to už podstatnější podíl. U všech těchto planetek je zřejmé, že se v blízké budoucnosti nesrazí s naší Zemí. Oznámení by bylo zároveň i dobrou zprávou pro NASA, která si dala za úkol zmapovat dráhy 90% všech potenciálně nebezpečných asteroidů.
Zdroj: JPL Press Release ze dne 12. ledna

11.01.2000 00:00 redakce II Sluneční soustava

Silné důkazy pro oceán na Europě

Dosud nejsilnější důkazy pro existenci oceánu pod ledním příkrovem Europy získala sonda Galileo při posledním průletu v blízkosti tohoto Jupiterova měsíce. Magnetometr na palubě sondy měl za úkol studovat změny směru magnetického pole Europy. Ukázalo se, že pozorované změny odpovídají takový změnám, ke kterým by mohlo docházet kdyby měsíc obsahoval obálku z vodivého materiálu jako je například slaná voda. Zdá se, že vrstva slané vody leží pod 100 km vrstvou vodního ledu. Podle měření Jupiterovo magnetické pole mění směr v blízkosti Europy každých 5,5 hodiny. Takové změny mohou způsobovat elektrické proudy ve vodičích jako je právě slaný oceán. Vodní led je sám slabý vodič a je nepravděpodobné, že by se v blízkosti povrchu Europy vyskytoval jiný, velmi dobře vodící materiál.
Zdroj: JPL press release ze dne 10. ledna

15.12.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Den, kdy zmizel sluneční vítr

K nejdrastičtějšímu a nejdéle trvajícímu pozorovanému vymizení slunečního větru došlo letos v květnu. Úkaz začal v pozdních hodinách10. května a skončil časně ráno 12. Družice ACE a Wind zaznamenaly pokles hustoty slunečního větru o 98%. Díky tomu byly elektrony ze Slunce schopny dosáhnout Země po přímých drahách. Za normálních podmínek jsou elektrony promíchány, přesměrovány a rozptýleny v meziplanetárním prostoru a vlivem zemské magnetosféry. V době tohoto úkazu byly detekovány elektrony s vlastnostmi velmi podobnými s elektrony sluneční korony. To znamená, že v tomto období bylo možno pozorovat sluneční koronu přímo. Zároveň se objevily neobvyklé polární záře nad severním pólem a zemská magnetosféra se zvětšila 5-6 krát oproti normálnímu stavu.
Zdroj: NASA Space Science News ze dne 13. prosince

22.11.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Vulkány na Io

Jupiterův vulkanický měsíc Io může sloužit jako obrázek toho, jak to vypadalo na Zemi v dávné minulosti. To je jeden z prvních výsledků studia nových snímků, které sonda Galileo pořídila 10. října při blízkém průletu nad jeho povrchem. Ukazuje se, že Io je ještě mnohem aktivnější než se dosud předpokládalo, na jeho povrchu je více než 100 aktivních vulkánů. Srovnatelné erupce se naposledy na Zemi odehrály před 15 milióny roky a je tomu dokonce už 2 miliardy let, co na Zemi proudila tak horká láva jako je to běžné na povrchu Io, kde teplota lávy dosahuje téměř 1500 C. Nová data se zaměřují na tři nejaktivnější sopky - Pele, Loki a Prometheus. Pele se chová stejně jako havajské sopky, má také lávové jezero, akorát že stokrát větší. Loki, nejmocnější vulkán ve Sluneční soustavě, vyprodukuje větší množství tepla, než všechna pozemské aktivní sopky dohromady. Prometheus je zase zvláštní tím, že jícen sopky se od roku 1979 (snímky Voyageru) posunul o zhruba 100 km. Na Io se také tvoří hory vysoké až 16 km, které se později vlivem gravitace zase hroutí a vytváří mohutné sesuvy materiálu.
Zdroj: JPL Press release ze dne 19. listopadu.

21.11.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Další dvojitá planetka

Skupina evropských astronomů se domnívá, že objevila další planetku, která je tvořena dvěma těsně obíhajícími se tělesy. Pomocí adaptivní optiky 3,6m dalekohledu na La Silla pořídili infračervené snímky planetky (216) Kleopatra a detekovali dvojici jasných objektů, které se obíhají navzájem a jsou odděleny volným prostorem. Vzdálenost je neznámá, ale je velmi malá. Autoři se domnívají, že vzdálenost středů obou složek je 100 km. Planetky byla objevena už v roce 1880 a dosud byla pokládána za silně elipsoidní těleso. Kleopatra je objektem hlavního pásu asteroidů a obíhá kolem Slunce po výstředné dráze mezi Marsem a Jupiterem. Obě její části jsou srovnatelné svými rozměry a není možno říci, že by některá byla měsícem té druhé. Jedná se o tělesa nízké hustoty s 5,4hod rotační periodou.
Zdroj: www.space.com ze dne 18. listopadu
a www F. Marchise, jednoho z členů týmu.

20.11.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Historie Jupitera

Podle nově zveřejněných poznatků v časopise Nature je historie Jupitera mnohem delší a chladnější než se dosud předpokládalo. Vědci z JPL k tomuto závěru došli na základě detailní analýzy dat pořízených atmosférickým pouzdrem sondy Galileo, které vstoupilo do atmosféry této planety 7. prosince 1995 těsně po příletu Galilea k obří planetě. Hmotnostní spektrometr na palubě pouzda zjistil překvapivě vysoké koncentrace vzácných plynů argonu, kryptonu a xenonu. Tyto plyny mohl Jupiter zachytit kondenzací nebo zmrazením, ale k těmto procesům může dojít jenom při teplotách -240 C, což je teplota menší než na povrchu Pluta. Objekty Kuiperova pásu mohou být takto chladné, ne však Jupiter, který leží v 6x menší vzdálenosti od Slunce. Nabízí se několik vysvětlení - jednak by Jupiter mohl vzniknout ve větších vzdálenostech a na současnou dráhu se postupně přesunout, jednak proplanetární mlhovina, ze které vznikla Sluneční soustava, mohla být mnohem chladnější a do třetice mohly tyto plyny vzniknout už dříve a protoplanetární mlhovina je už obsahovala.
Zdroj: JPL Press release ze dne 17. listopadu.

17.11.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Krátery na Matildě

Vědci z firmy Boeing a University ve Washingtonu provedli sérii laboratorních testů, během kterých sledovali jak se formují krátery při dopadech do materiálů s nízkou hustotou. Ukázalo se, že při takových impaktech vznikají krátery spíše kompresí pórovitého materiálu než jeho vyhrabáním a odmrštěním do okolního prostoru. Pórovitý materiál dobře absorbuje energii dopadu, stlačí se a zvýší se jeho hustota. Tato hypotéza by mohla vysvětlovat proč takové malé asteroidy jako je Matilda mohou mít na svém povrchu velké krátery a přitom se nerozpadly při jejich vzniku. Snímky asteroidu Matilda pořízené při blízkém průletu sondy NEAR v červnu 1997 ukazují jednak velké krátery na povrchu a jednak jejich okolí, které není pokryto vyvrženými troskami materiálu, jak je obvyklé u většiny impaktů. Na druhé straně má tento objev nepříznivý dopad na případnou obranu Země před dopadem tělesa s nízkou hustotou, protože takové těleso by zřejmě dobře absorbovalo energii rakety či bomby, která by jej měla odklonit z kurzu letu.
Zdroj: SpaceViews News ze dne 16. listopadu.

18.10.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Molekula NS v kometě

Na základě pozorování komety Halle-Bopp v březnu 1997 Maxwellova teleskopu na Havaji zjistil tým astronomů vedený W. Irvinem z University of Massachusetts výskyt molekuly sulfidu dusíku (NS). Astronomové dosud tuto molekulu detekovali ve vesmíru, ale ještě nikdy ne v kometách. Tento nález by mohl přispět k lepšímu pochopení vzniku planetární soustavy, protože se předpokládá (jak známo), že komety obsahují materiál právě z doby jejího vzniku. Otázka nyní zní, zda se molekuly NS nacházejí v kometách už od doby počátků Sluneční soustavy či se jejich součástí staly později. Odpověď by mělo přinést určení místa výskytu této molekuly v kometě. Výskyt v jádře komety by naznačoval původní materiál, naopak přítomnost v komě by ukazovala na pozdější vznik.
Zdroj: UoM News release ze dne 13. října.

11.10.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Rodina planetek Pluta

Astronomové se domnívají, že některé z objektů Kuiperova pásu (KBOs) mohou být troskami kolize mezi proto-Plutem a jiným KBO, při které vznikla soustavy Pluto-Charon. Důkazy pro toto tvrzení jsou trojího druhu. Za prvé je zde podobnost dráhy Pluta s některými KBOs, která je v souladu s předpokládaným rozložením trosek po takové srážce, za druhé Pluto, Charon a některé KBOs mají podobné povrchové složení a za třetí rozložení velikostí těles je v souladu s laboratorními modely srážek a s rozložením známých rodin asteroidů v hlavním pásu planetek. Je tedy možné, že rodiny planetek existují i v Kuiperově pásu a jednou z nich je i Plutova rodina.
Zdroj: www.spacedaily.com ze dne 5. října.

08.10.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Největší impaktní kráter

Dosud nejstarší a největší kráter na Zemi, který vznikl dopadem kosmického tělesa, byl objeven v Jihoafrické republice. Přesněji řečeno, kráter Vredefort byl známý již dříve, ovšem původně se předpokládalo, že je vulkanického původu. Nejnovější geologické průzkumy ale ukázaly, že kráter o průměru 250 - 300 km vznikl dopadem komety nebo asteroidu před 2,1 miliardami let. Průměr dopadajícího tělesa byl mezi 5 a 10 km a jeho rychlost mezi 40 000 a 250 000 km/h. Takový impakt do zemské atmosféry mohl způsobit přerušení vývoje života na několik miliónů let. V současné době je kráter tak starý a erodovaný, že je možné jej detekovat pouhým okem pouze na několika místech.
Zdroj: www.spacedaily.com ze dne 5. října.

07.10.1999 00:00 redakce II Sluneční soustava

Měsíc planetky Eugenia

Vůbec první objev měsíčku některé planetky uskutečněný ze zemského povrchu má na svém kontě mezinárodní tým astronomů pracující s Kanadsko-francouzsko-havajským dalekohledem (CFHT) umístněným na Mauna Kea na Havaji. Planetka (45) Eugenia je členem hlavního pásu planetek, má průměr asi 215 km a její nově objevený měsíc o průměru asi 13 km ji obíhá po kruhové dráze ve vzdálenosti kolem 1 190 km. Měsíc nese prozatímní označení S/1998(45)1. Objev měsíčků mj. umožnil na základě 3. Keplerova zákona určit hmotnost planetky Eugenia a posléze i její hustotu. Zjištěná hodnota je velmi překvapivá - je totiž nečekaně nízká, rovná pouhému 1,2 násobku hustoty vody. To znamená, že je to buď převážně ledové těleso nebo se jedná o jakýsi shluk meziplanetárního materiálu. Měsíček s největší pravděpodobností vznikl při kolizi planetek.
Zdroj: Tisková zpráva Coloradské univerzity ze dne 6. října.