Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  215 let po objevu Cerery ji snímá DAWN z největší blízkosti

215 let po objevu Cerery ji snímá DAWN z největší blízkosti

Ceres – Gerber Catena
Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

1. ledna 1801 objevil Giuseppe Piazzi první planetku za dráhou Marsu. Posléze se ukázalo, že jich tam je statisíce a že tato je pouze největší. Dokonce se vešla do kategorie trpasličích planet. V současnosti kolem ní operuje sonda DAWN a od prosince je na nejnižší oběžné dráze, která pro ni byla plánována. Jde o výšku kolem 385 km nad povrchem. To je asi třetina vůči průměru planetky, která má bezmála 1000 km. Začínají přicházet první snímky. A je to opravdu jiná dimenze pohledů na toto vesmírné těleso.

Nejprve si popišme blíže první záběr, který byl prezentován i na hlavní stránce JPL, kde je k vidění terén plný trhlin a kráterů. Snímek je k dispozici i v trojrozměrné variantě, tak případně vyhledejte své červenomodré brýle.

Jedná se o část jižní polokoule a jde o záběry ze zmíněné orbity ve výšce 385 km (tzv. LAMO = low-altitude mapping orbit). Na této dráze by měla DAWN setrvat po blíže neurčenou dobu a bude podrobně zkoumat toto bezesporu velmi neobvyklé těleso pásu asteroidů. Pro zajímavost rozlišení snímku je už kolem 35 metrů na pixel. Na Zemi bychom na takovém snímku rozeznali jednotlivé bloky budov.

Na tomto krásném záběru si můžeme povšimnout řady detailů. Je to například dlouhá brázda, nebo soustava kráterů, nazvaná Gerber Catena. Najdeme je západně od většího kráteru Urvara. Mnohé takové hluboké žlaby na Cereře vypadají, jakoby šlo o důsledek zásahu zešikma, přičemž se vytvořilo několik mezi sebou propojených kráterů. Zdá se však, že často bude za jejich původem spíše tektonika, podobně jako na řadě podobných těles a planetách. Vznikly by tedy tak, že se smršťovala nebo jinak pohybovala svrchní kůra v důsledku chladnutí nebo sopečné aktivity.

Z dalších detailů jistě zaujmou krásné nerovnosti na vzdáleném obzoru, nebo zajímavá dvojice vcelku čerstvých kráterů se strmými stěnami poblíž středu obrázku směrem doleva dolů.

Gerber Catena ve 3D pro červenomodré brýle Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA
Gerber Catena ve 3D pro červenomodré brýle
Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Snímek je pouze produktem testování. Vznikl záložní kamerou, zatímco hlavní kamera začala snímání od 16. prosince. Obě kamery jsou v perfektním stavu. Během prosince začínají pracovat i další přístroje. Spektrometr pracující v oblasti viditelného a infračerveného záření pomáhá zjistit, jaké minerály se na povrchu nachází a jak moc a jaké vlnové délky jsou od povrchu odráženy. Aktivní je i detektor gama záření a neutronů. Měřením energie a množství gama paprsků, případně množství neutronů (dvou druhů záření vznikajícího při přeměnách jader), mohou vědci určit zastoupení některých prvků v minerálech na povrchu.

Další krásné obrázky ale na sebe nenechaly dlouho čekat. Za těmi už musíme přímo na stránku mise. Následující záběr byl pořízen 10. prosince. Ukazuje téměř přesně jižní pól. Konkrétně oblast 85° jižně. Tento obrázek je už pořízen z výšky 385 km. Povrchové útvary zde pochopitelně vrhají dlouhé stíny, protože Slunce v době pořízení stálo 4° nad rovníkem směrem na sever.

Oblast u jižního pólu Cerery Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA
Oblast u jižního pólu Cerery
Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Poslední obrázek, který si ukážeme už se nejeví tak plasticky, protože je z asi 20° jižní šířky, kolem oblasti nazvané Samhain Catena.

Oblast Samhain Catena ve středních šířkách Cerery Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA
Oblast Samhain Catena ve středních šířkách Cerery
Autor: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA

Jak jistě víte, hlavní zpráva proběhla médii nedávno, když světlé skvrny, patrné především na dně kráteru Occator, ale i mnoha jiných místech, byly identifikovány jako slaný materiál. A předpokládá se, že jde o určitý druh soli hořčíku (hexahydrát síranu hořečnatého, MgSO4.6H2O). Podobný, tzv. heptahydrát se prodává jako tzv. „epsomská sůl“. Jak vidíme, síran hořečnatý v tomto stavu váže vodu.

Jiná skupina vědců v týmu DAWN zase zjistila, že povrch Cerery obsahuje také usazeniny čpavku. Je známo, že podobný materiál je běžný ve vnějších oblastech sluneční soustavy a tak by bylo velmi zajímavé zjistit, zda nemohla Cerera vzniknout ve vzdálených oblastech, kde je nyní Neptun. V tom případě by pak musela putovat do vnitřních oblastí.

Nezbývá, než si počkat na výsledky podrobného výzkumu ze současné nejnižší orbity. Díky tomu bude i rok 2016 v oblasti malých těles sluneční soustavy zajímavým rokem. Nesmíme totiž zapomínat, že kromě výzkumu Ceres sondou DAWN patřící NASA, tu máme také oběžnici komety v podání sondy Rosetta, kterou vyslala ESA. A to se ještě na krátkou chvíli opět ozval modul Philae, ale to už je na jiný článek.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA/JPL: Lowdown on Ceres
[2] NASA/JPL/DAWN
[3] Kosmonautix.cz



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.

Štítky: NASA, Giuseppe Piazzi, Ceres, Dawn


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »