Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Byla opravdu objevena nová planeta Sluneční soustavy?

Byla opravdu objevena nová planeta Sluneční soustavy?

Hypotetická devátá planeta Sluneční soustavy obíhá kolem Slunce několikanásobně dále než Pluto. Astronomové předpokládají, že by mohla dosahovat až velikosti Neptunu.
Autor: ACE/NASA/Caltech

Letité rčení říká, že pokud novinový titulek končí otazníkem, tak odpověď na takto vzniklou otázku je „ne“. Pokud by totiž odpověď byla „ano“, titulek by končil vykřičníkem. Na základě studie, kterou zveřejnili astronomové Konstantin Batygin a Mike Brown z California Institute of Technology, nelze vyloučit, že v nejbližších letech za ten titulek vykřičník opravdu umístíme.

Již od devadesátých let dvacátého století objevují astronomové za drahou Neptuna malá ledová tělesa, která souhrnně označujeme jako Kuiperův pás. Řadíme do něj i Pluto. Tato tělesa obíhají okolo Slunce ve vzdálenostech přibližně 30 až 50 astronomických jednotek (zkr. au; odpovídá střední vzdálenosti Země od Slunce). V roce 2003 bylo ovšem objeveno nové těleso – Sedna, jehož dráha je značně protažená, dostává se tak do skutečně velkých vzdáleností od Slunce (až 936 au), ale především je v poměrně značné vzdálenosti (76 au) také jeho perihelium, tedy místo na dráze Slunci nejbližší. Na takovou dráhu nedokáže tělesa z Kuiperova pásu dostat gravitačním vlivem sám Neptun. Již v té době tedy proběhly spekulace o dalším velkém tělese na vzdálené dráze. Uvažovalo se také o tom, že by na takovou dráhu mohl dostat Sednu i blízký průlet jiné hvězdy někdy v dávné minulosti.

Od té doby bylo na podobných drahách objeveno několik dalších těles. Již v roce 2014 si astronomové Scott SheppardChad Trujillo všimli, že dráhy těchto nových těles jsou značně podobné. Nově zveřejněná práce ale na základě simulací ukazuje, že tuto podobnost by mohl způsobovat gravitační vliv dalšího velkého tělesa. A nejen to předpovídá i oblast na obloze, kde bychom toto těleso měli hledat.

To, že všechna tato tělesa (je jich včetně Sedny celkem šest) mají podobné dráhy, může být ale také pouhá náhoda, byť pravděpodobnost takové náhodné shody je velice malá, pouze 0,007 %. Přesto ji nemůžeme úplně vyloučit a měli bychom se vyvarovat jednoznačných prohlášení. Další faktor, který může hrát roli, je tzv. výběrový efekt – je zkrátka možné, že za Neptunem je řada dalších těles na hodně protažených drahách, které jsou ovšem orientovány jinak než dráhy této šestice, a z nějakého důvodu se nám tato ostatní tělesa dosud nepodařilo objevit. Přibývající objevy transneptunických těles tedy mohou v budoucnu buď existenci této „nové planety“ posilovat, nebo naopak postupně vyvracet.

Nová planeta, která může na základě simulací dosahovat až velikosti Neptunu, by měla obíhat Slunce po protažené dráze ve vzdálenosti zhruba 200 až 1200 au. V takové vzdálenosti určitě nemohla vzniknout při formování planet. Simulace ranných fází vývoje Sluneční soustavy, provedené v dřívějších letech, ovšem ukazují, že planet typu Uran a Neptun skutečně mohlo vzniknout více, a že jedna z nich v důsledku vzájemných gravitačních vlivů mohla být ze své dráhy vymrštěna. Ačkoliv simulace ukazovaly, že by tato vymrštěná planeta úplně opustila Sluneční soustavu, je možné, že tomu tak nebylo a tato planeta zůstala zachycená na této vzdálené dráze.

Oba zmíněné týmy –  Batygin a Brown, a Sheppard a Trujillo, plánují v následujích pěti letech pátrat po této hypotetické planetě pomocí dalekohledu Subaru na Havaji, s průměrem 8 metrů. Hledání takto vzdáleného objektu se ovšem doslova rovná hledání jehly v kupce sena. V čím větší vzdálenosti od Slunce objekt obíhá, tím pomalejší je také jeho pohyb (u velmi vzdálených objektů, jako jsou tělesa Kuiperova pásu, nebo nově hledaná planeta, je pohyb po obloze způsoben především oběhem Země kolem Slunce). Každý snímek z dalekohledu je pokrytý záplavou hvězd. Některá z těchto hvězdiček může být planetka nebo hledaná planeta, ale na jednom snímku není šance ji od okolních hvězd odlišit. K tomu je potřeba pořídit snímků více, abychom viděli, jak se těleso po obloze hýbe. U planetek hlavního pásu mezi Marsem a Jupiterem rozeznáme jejich pohyb na snímcích v průběhu několika minut. Pro objekty Kuiperova pásu jsou to hodiny, a pro nově hledanou planetu bude třeba stejné místo oblohy nasnímat s odstupem několika dnů, abychom její pohyb zaznamenali.

Kontakty a další informace

Mgr. Petr Scheirich, Ph. D.
Pracovník Oddělení meziplanetární hmoty AsÚ AV ČR
Tel.: 323 620 115
E-mail: peter.scheirich@asu.cas.cz

Pavel Suchan
Tiskový tajemník AsÚ AV ČR a České astronomické společnosti
Tel.: 737 322 815
E-mail: suchan@astro.cz

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Objevena nová devátá planeta Sluneční soustavy?

Převzato: Astronomický ústav AV ČR



O autorovi

Štítky: Kuiperův pás, Planeta Devět


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »