Čtvrtý průlet BepiColombo kolem Merkuru přinesl dosud nejlepší snímky

K největšímu přiblížení došlo 4. září 2024 ve 23:48 SELČ, přičemž BepiColombo se v tu chvíli nacházela asi 165 km vysoko nad povrchem planety. „Hlavním cílem průletu bylo snížit rychlost BepiColombo vzhledem ke Slunci, aby sonda měla oběžnou dobu kolem Slunce 88 dní, což je velmi blízko oběžné době Merkuru,“ řekl Frank Budnik, manažer letové dynamiky BepiColombo. „V tomto ohledu to byl obrovský úspěch a v tuto chvíli jsme přesně tam, kde jsme chtěli být. Ale také nám to dalo šanci pořizovat fotografie a provádět vědecká měření z míst a úhlů, kam se nikdy nedostaneme, až budeme na oběžné dráze.“

BepiColombo se k Merkuru přiblížil z „noční strany“ planety, takže na prvních snímcích vidíme rozhraní mezi denní a noční stranou a tím krásně vystupují detaily povrchu nasvětlené šikmými paprsky slunečního světla. Pozdější záběry nabídly celkový pohled na denní stranu planety.

Fotografie pořídily tři inženýrské kamery. M-CAM 2 poskytla nejlepší pohledy na planetu během tohoto průletu. M-CAM 3 pořídila krásný snímek nově pojmenovaného impaktního kráteru. Zatímco tyto kamery byly po přiblížení vypnuty, M-CAM 1 ještě pokračovala ve snímání Merkuru až do 24 hodin po největším přiblížení, čímž se naskytl krásný pohled na planetu mizící v dáli.

Kráter Vivaldi s vnitřním horským prstencem

Čtyři minuty po nejbližším přiblížení se před kamerou BepiColombo objevil zajímavý kráter Vivaldi, pojmenovaný podle slavného italského skladatele Antonia Vivaldiho (1678–1741). Měří 210 km napříč, a protože ho kamera BepiColombo viděla v blízkosti rozhraní světla a tmy, tedy v době východu Slunce v této oblasti, je krajina v jeho okolí krásně vykreslena dlouhými stíny. Pozoruhodný je vnitřní prstenec, ve kterém je viditelná mezera, kterou vnikly proudy lávy do středu a zaplavily kráter, čímž vzniklo ploché vnitřní dno. Takové krátery jsou na Merkuru k vidění na více místech a kdybychom podobný hledali na Měsíci, vybavíme si nejspíš kráter Apollo na odvrácené polokouli, kde nedávno dosedla čínská mise Chang’e 6, která odsud dovezla zpět na Zemi vzorky.

První pohled na kráter nově pojmenovaný po novozélandské umělkyni

Sotva se záběrem kamery prohnal Vivaldi, objevila se v něm další impaktní pánev s vnitřním prstencem, měřící 155 km. „Když jsme plánovali tento průlet, věděli jsme, že tento kráter bude dobře viditelný. Proto jsme se rozhodli pro jeho pojmenování, vzhledem k budoucímu potenciálnímu zájmu vědců o něj při budoucím průzkumu planety,“ vysvětluje David Rothery, profesor planetárních geověd na britské Open University a člen zobrazovacího týmu BepiColombo M-CAM.

Na žádost týmu M-CAM byl prastarému kráteru nedávno přidělen název Stoddart. Jméno mu udělila pracovní skupina Mezinárodní astronomické unie pro nomenklaturu planetárních systémů po Margaret Olrog Stoddartové (1865–1934), umělkyni z Nového Zélandu známé svými květinovými malbami.

„Merkurovy impaktní krátery s vnitřním horským prstencem jsou fascinující, protože mnoho aspektů jejich vzniku je v současnosti stále záhadou. Navíc lávové proudy sem pronikly až dlouho po původním dopadu. To se stalo uvnitř Vivaldiho i Stoddartu. Uvnitř Stoddartu je přes pokrývku novějších lávových proudů jasně viditelná stopa 16 km širokého kráteru, který se musel vytvořit na původním dně. Není pochyb, že tyto oblasti se stanou jedním z důležitých cílů sondy, jakmile se dostane na oběžnou dráhu kolem Merkuru.

Snímky jsou jen příjemný bonus

Stojí za to připomenout, že výše uvedené snímky jsou pouze bonusem. M-CAM nebyly navrženy tak, aby fotografovaly Merkur, ale mají za úkol kontrolovat samotnou sondu, zejména během náročného období těsně po startu. Poskytují černobílé snímky s rozlišením 1024×1024 pixelů. Hlavní vědecká kamera BepiColombo je během cesty k Merkuru zakryta, ale očekává se, že po příletu na oběžnou dráhu pořídí snímky s mnohem vyšším rozlišením.

Ačkoli hlavní fáze průzkumu planety začne až v roce 2027, už nyní jsou zapnuty některé přístroje, které měří magnetické pole, stav plazmatu a částic v okolí sondy. A to je přínosné již nyní, kdy se sonda pohybuje místy, kam se potom při zakotvení u Merkuru už nedostane.

Dvě hlavní vědecké části sondy

BepiColombo se skládá ze tří částí, které se po příletu na oběžnou dráhu planety rozdělí. Přeletový stupeň Mercury Transfer Module je nyní nejdůležitější částí. Dvě vědecké části – japonská a evropská – budou potom zkoumat Merkur z oběžné dráhy odděleně. Sonda ESA nese název Mercury Planetary Orbiter (MPO) a JAXA vyslala Mercury Magnetospheric Orbiter (MMO).

Co bude dál?

BepiColombo je teprve třetí sondou, která se k Merkuru podívala. Tři průlety nabídl Mariner 10 v letech 1974-75, kterému ale kvůli konfiguraci průletů zůstala skryta část povrchu planety. První oběžnicí planety se stala sonda MESSENGER americké NASA, která mohla prozkoumat konečně i místa vědcům dosud skrytá. Sonda obíhala Merkur od března 2011 do dubna 2015, kdy byla navedena na povrch, kde se roztříštila.

Čtvrtý průlet kolem Merkuru nasměroval BepiColombo na pátý a šestý průlet kolem planety 1. prosince 2024 a 8. ledna 2025. Každý z nich umožní sondě se víc a víc sladit s oběžnou dráhou Merkuru kolem Slunce. Pak si konečně tým řízení mise na téměř dva roky odpočine až přijde samotné finále s navedením sondy na oběžnou dráhu v listopadu 2026. Pokud vše půjde podle plánu, mohla by sonda studovat Merkur asi tři roky.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] ESA
[2] Třetí průlet BepiColombo kolem Merkuru v roce 2023
[3] BepiColombo u Země v dubnu 2020