Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Družicová data odhalila pod Antarktidou pozůstatek kontinentu

Družicová data odhalila pod Antarktidou pozůstatek kontinentu

Družice GOCE měřila změny gradientu gravitačního pole Země
Autor: ESA

Uplynulo pět roků od okamžiku, kdy družice s názvem GOCE (Gravity Field and Ocean Circulation Explorer) provozovaná Evropskou kosmickou agenturou ESA ukončila svoji činnost. Avšak výsledky její práce jsou stále ještě skrytým bohatstvím – poskytly například nový pohled na pozůstatky ztraceného kontinentu ukrytého hluboko pod ledovou pokrývkou Antarktidy. Vědecký tým pracovníků z Kiel University v Německu a z British Antarctic Survey (BAC) publikoval svůj poslední objev na základě dat z družice GOCE v časopise Scientific Reports.

Družice GOCE přezdívaná též „Formule jedna ve vesmíru“ obíhala kolem Země více než čtyři roky – od března 2009 do listopadu 2013. Tato úhledná žebrovaná družice, která neměla žádnou pohyblivou část, byla zkonstruována k jedinému cíli: měřit působení gravitace Země s mnohem větší přesností, než to dokázaly předcházející mise.

Pro tento účel kroužila družice GOCE kolem Země ve vzdálenosti pouhých 255 kilometrů, což bylo o více než 500 kilometrů blíže než u typických satelitů Země, a to za účelem maximalizace citlivosti na odchylky gravitačního pole.

Během posledního roku na oběžné dráze, za podpory xenonového korekčního motoru, družice GOCE sestoupila na nižší oběžnou dráhu ve výšce 225 kilometrů za účelem mnohem přesnějších měření gradientu gravitačního pole. Pohonné látky udržující stálou polohu vůči ovzduší byly definitivně spotřebovány v říjnu 2013 a družice zanikla v hustých vrstvách atmosféry o tři týdny později.

Mapa zobrazuje globální tektoniku Země Autor: Kiel University/BAS
Mapa zobrazuje globální tektoniku Země
Autor: Kiel University/BAS
Hlavním výsledkem pozorování družice GOCE byla celková gravitační mapa zeměkoule (tzv. geoidu) vytvořená s nebývalou přesností. Avšak mise rovněž zmapovala gravitační gradienty napříč všemi směry pohybu, s rozlišením 80 kilometrů. Vědecký tým z univerzity v Kielu a z BAC převedl tuto mozaiku 3D gravitačních měření do podoby mapy.

Jörg Ebbing, hlavní vedoucí výzkumu z Kiel University vysvětluje: „Satelitní údaje o gravitaci mohou být zkombinovány se seismologickými daty k vytvoření mnohem přesnějších obrazů kůry a svrchního pláště v prostorovém 3D zobrazení. To je rozhodující pro pochopení toho, jak tektonika zemských desek a dynamika spodního pláště spolu interagují.“

V kombinaci s existujícími seismologickými údaji tyto gravitační gradienty prokazují vysokou citlivost ke známým útvarům zemské litosféry – k pevné kůře, a také k oblastem roztaveného pláště pod kůrou.

Nové okno do hlubokých podpovrchových vrstev nabízené těmito daty poskytuje nebývalé pohledy na strukturu všech zemských kontinentů, zejména Antarktidy. S více než 98 % jejího povrchu pokrytého ledem o průměrné tloušťce 2 kilometry zůstává jižní kontinent převážně nepopsaným místem na současné geologické mapě.

Gravitační gradient podloží Antarktidy Autor: Kiel University/BAS
Gravitační gradient podloží Antarktidy
Autor: Kiel University/BAS
Tato gravitační vyobrazení způsobila doslova revoluci v našich schopnostech studovat nejméně prozkoumaný kontinent na Zemi – Antarktidu,“ říká Fausto Ferraccioli, spoluautor studie ze Science Leader of Geology and Geophysics, BAS. „Ve východní Antarktidě vidíme vzrušující mozaiku geologických útvarů, které odhalují stěžejní podobnosti i odlišnosti mezi kůrou pod Antarktidou a dalšími kontinenty, které byly spojeny až do doby před 160 milióny roků.“

Zjištěné gravitační gradienty ukázaly západní Antarktidu, která má v porovnání s oblastí východní Antarktidy slabší kůru a litosféru, která je tvořena mozaikou starých kratonů oddělených mladými útvary odkrývajícími uskupení podobná Austrálii a Indii.

Tato zjištění představují více než ryzí geologicky historický zájem. Poskytují rovněž klíč k tomu, jak je struktura kontinentu Antarktidy ovlivňována chováním ledové pokrývky a jak rychle bude oblast Antarktidy znovu stoupat vzhůru v odpovědi na tání vrstvy ledu.

Roger Haagmans, vědecký pracovník pro misi GOCE k tomu dodává: „Je vzrušující sledovat použití gravitačního gradientu, který byl změřen vůbec poprvé družicí GOCE, což vedlo k novým a nezávislým pohledům do nitra Země – dokonce ještě níže než sahá tlustá ledová pokrývka. To rovněž poskytuje souvislosti, jak byly kontinenty pravděpodobně v minulosti spojeny ještě předtím, než začaly driftovat odděleně následkem pohybu kontinentálních desek.“

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] esa.int
[2] sciencealert.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Planeta Země, Mapování gravitačního gradientu, Družice GOCE


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »