Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Dvacet nových měsíců planety Saturn – ano, dvacet!

Dvacet nových měsíců planety Saturn – ano, dvacet!

Koláž planety Saturn a vybraných velkých měsíců
Autor: NASA

Planeta Saturn se stala novým králem – alespoň co se týká počtu měsíců – právě přeskočila Jupitera. Tým astronomů, jehož vedoucím byl Scott S. Sheppard z Carnegie Institution for Science, objevil 20 nových satelitů kroužících kolem Saturnu. Tím vzrostl počet měsíců u planety s nápadným prstencem na 82 a byl tak překonán jejich počet u planety Jupiter, u níž bylo objeveno zatím 79 satelitů. Objev oznámilo Centrum pro malé planetky Mezinárodní astronomické unie IAU (International Astronomical Union's Minor Planet Center).

Každý z nově objevených měsíců má průměr zhruba 5 kilometrů. Sedmnáct z nich obíhá kolem Saturnu obráceně, tj. retrográdně, což znamená, že obíhají opačným směrem než planeta rotuje kolem své osy. Další tři satelity krouží po prográdních drahách – ve směru odpovídajícím otáčení planety Saturn.

Dva z prográdních měsíců krouží blíže k planetě a jeden oběh vykonají zhruba za dva roky. Nejvzdálenější retrográdní měsíce a jeden z prográdních satelitů vykonají jeden oběh za více než 3 roky.

Výzkum drah těchto měsíců pomůže odhalit jejich původ, stejně tak i informace týkající se podmínek v okolí Saturnu v době jejich vzniku,“ říká Scott Sheppard.

Vnější měsíce Saturnu, jak se zdá, jsou uspořádány do tří odlišných uskupení, pokud jde o sklony drah kolem planety. Dva z nově objevených prográdních měsíců zapadají do skupiny vnějších měsíců se sklonem kolem 46° označovaných jako skupina pojmenovaná podle inuitské bohyně moře. Tyto měsíce možná kdysi tvořily větší satelit, který byl ve vzdálené minulosti rozbit na kousky. Rovněž nově oznámené retrográdní měsíce mají podobné sklony jako některé dříve objevené satelity, z čehož vyplývá, že se pravděpodobně rovněž jedná o fragmenty většího mateřského měsíce, který byl rozbit na menší úlomky. Tyto retrográdní měsíce patří do skupiny se jmény z norské mytologie. Jeden z nově objevených retrográdních měsíců je nejvzdálenějším známých satelitem Saturnu.

Tento způsob seskupování vnějších satelitů je rovněž patrný u planety Jupiter, což vede k závěru, že výrazné kolize se vyskytovaly i mezi satelity v systému planety Saturn, případně docházelo ke srážkám s prolétajícími planetkami či kometami,“ vysvětluje Scott Sheppard.

Zakreslené dráhy 20 nově objevených měsíců Saturnu: modře a zeleně prográdní satelity, červeně satelity na retrográdních drahách Autor: Carnegie Institution for Science
Zakreslené dráhy 20 nově objevených měsíců Saturnu: modře a zeleně prográdní satelity, červeně satelity na retrográdních drahách
Autor: Carnegie Institution for Science
Další nově objevený prográdní měsíc má sklon dráhy blízký 36°, což se podobá další známé skupině vnitřních prográdních satelitů u Saturnu – tzv. galské skupině. Avšak tento nový měsíc obíhá mnohem dále od planety než některé z prográdních satelitů, z čehož vyplývá, že mohl být přitažen zvenčí v průběhu času nebo mohl být přidružen k další vnitřní skupině prográdních měsíců.

Pokud bylo v okolí Saturnu přítomno významné množství plynu a prachu v době, kdy se větší měsíc rozpadl na úlomky a vytvořil tyto skupiny malých satelitů, mělo by existovat silné brzdící vzájemné ovlivňování mezi malými měsíci a plynem a prachem, což by vedlo k tomu, že by se satelity blížily po spirálních drahách k planetě.

V mladé Sluneční soustavě bylo Slunce obklopeno rotujícím diskem prachu a plynů, z kterého se zrodily planety. Předpokládá se, že podobný prachoplynný disk obklopoval i planetu Saturn v době jejího vzniku,“ říká Scott Sheppard. „Skutečnost, že tyto nově objevené měsíce byly schopny pokračovat v obíhání kolem Saturnu i po rozbití větších mateřských souputníků svědčí o tom, že tyto kolize nastaly až po ukončení procesu formování planet, kdy už se vliv prachoplynného disku neuplatňoval.“

Měsíce byly objeveny při pozorování dalekohledem Subaru na vrcholu vyhaslé havajské sopky Mauna Kea. Členy pozorovatelského týmu byli i Scott Sheppard, David Jewitt z UCLA a Jan Kleyna z University of Hawaii.

Při použití některých největších světových dalekohledů jsme nyní dokončili inventuru malých měsíců v okolí velkých plynných planet,“ říká Scott Sheppard. „Hrají rozhodující roli v tom, že nám pomáhají určit, jak se planety Sluneční soustavy zformovaly a jak se vyvíjely.“

V minulém roce Scott Sheppard objevil 12 nových měsíců obíhajících kolem planety Jupiter a Carnegie Institution for Science uspořádala online soutěž v pojmenování pěti z nich.

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] universetoday.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Nové měsíce Saturnu, Planeta Saturn


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »