Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Evropská sonda Solar Orbiter pořídila vůbec první přímé fotografie jižního pólu Slunce
Adam Denko Vytisknout článek

Evropská sonda Solar Orbiter pořídila vůbec první přímé fotografie jižního pólu Slunce

Pohled na jižní pól Slunce ze sondy Solar Orbiter, 23. března 2025, sklon dráhy 17°
Autor: ESA

Lidstvo vůbec poprvé přímo spatřilo jeden z pólů Slunce, a to díky evropské sondě Solar Orbiter, na jejímž vývoji se podíleli i čeští vědci. Tento historický milník přináší nové možnosti, jak Slunce zkoumat, a může zásadně přispět k porozumění jevům, jako jsou sluneční cykly a fungování kosmického počasí.

Solar Orbiter v kostce

Solar Orbiter je vědecká sonda Evropské kosmické agentury, která vznikla ve spolupráci s agenturou NASA. Vypuštěna byla 10. února 2020 z floridského mysu Canaveral pomocí rakety Atlas V. Jejím hlavním cílem je studium Slunce z bezprecedentní blízkosti. Ke hvězdě se přibližuje až na vzdálenost 42 milionů kilometrů, tedy blíže, než obíhá planeta Merkur.

Ilustrace sondy Solar Orbiter Autor: ESA
Ilustrace sondy Solar Orbiter
Autor: ESA

Sonda je vybavena desítkou špičkových přístrojů, které kombinují dálkový průzkum (například snímkování slunečního povrchu a koróny) s měřením částic a polí přímo v místě průletu. Klíčovou inovací mise je její schopnost měnit svou oběžnou dráhu a postupně se naklánět nad ekliptiku, což jí umožňuje pozorovat póly Slunce – oblasti, které byly až dosud téměř mimo dosah přímého výzkumu.

Země totiž společně s dalšími planetami obíhá v jedné rovině, tzv. rovině ekliptiky. Pozemní observatoře i sluneční družice tak pozorují naši mateřskou hvězdu pouze “z boku”. Sonda Solar Orbiter však svou oběžnou dráhu naklonila pomocí gravitačních manévrů kolem planety Venuše. Dne 23. března 2025, kdy byly pořízeny jedny z prvních snímků slunečního jižního pólu, pozorovala Slunce pod úhlem 17°.  Zde to ale rozhodně neskončilo – v roce 2030 bude tento sklon činit 33°. To nejlepší nás tedy ještě teprve čeká.

„Slunce je naší nejbližší hvězdou, dárkyní života, ale také potenciální hrozbou pro moderní technologie ve vesmíru i na Zemi, proto je nezbytné porozumět tomu, jak funguje, a naučit se předvídat její chování. Tyto nové jedinečné snímky z mise Solar Orbiter znamenají začátek nové éry sluneční vědy,“ říká profesorka Carole Mundellová, vědecká ředitelka ESA. 

První fotografie jižního pólu Slunce

Sonda Solar Orbiter má na palubě deset vědeckých přístrojů. Fotografie, které můžete vidět v koláži níže, byly pořízeny třemi z nich – konkrétně šlo o Polarimetric and Helioseismic Imager (PHI), Extreme Ultraviolet Imager (EUI) a Spectral Imaging of the Coronal Environment (SPICE). Každý z nich pozoruje Slunce trochu jiným způsobem. 

Koláž fotografií jižního pólu Slunce z různých přístrojů na palubě sondy Solar Orbiter, 16.-17. března 2025, sklon dráhy 15° Autor: ESA
Koláž fotografií jižního pólu Slunce z různých přístrojů na palubě sondy Solar Orbiter, 16.-17. března 2025, sklon dráhy 15°
Autor: ESA

PHI pořizuje snímky ve viditelném světle (vlevo nahoře) a zároveň mapuje magnetické pole na slunečním povrchu (uprostřed nahoře). EUI snímá v ultrafialových vlnových délkách (vpravo nahoře), čímž odhaluje velmi horký materiál ve vnějších vrstvách sluneční atmosféry. Přístroj SPICE (spodní řada) detekuje záření vycházející z různě teplých vrstev ionizovaného plynu nad povrchem Slunce.

Díky kombinaci pozorování ze tří různých přístrojů, které snímají odlišné vlnové délky, můžeme lépe pochopit pohyby hmoty ve vnějších vrstvách Slunce. Tato data zároveň hrají klíčovou roli při snaze porozumět magnetickému poli Slunce a objasnit, proč zde zhruba každých 11 let dochází k obrácení jeho polarity.

Jedním z prvních vědeckých objevů z polárních pozorování mise Solar Orbiter je zjištění, že magnetické pole Slunce je v oblasti jižního pólu momentálně velmi chaotické. Zatímco běžný magnet má jasně definovaný severní a jižní pól, přístroj PHI zaznamenal, že na jižním pólu Slunce se vyskytují magnetická pole obou polarit. Tento jev nastává pouze krátce v období slunečního maxima, kdy dochází k přepólování magnetického pole a Slunce je tak nejvíce aktivní. Po tomto přepólování by se měla na pólech postupně ustálit převaha jedné polarity.

První snímky slunečního pólu ze sondy Solar Orbiter představují teprve začátek této rozsáhlé vědecké mise, jejíž plný potenciál se ukáže až v následujících letech. Většina dat z této fáze ještě čeká na detailní zpracování. Jak bude Solar Orbiter postupně měnit svou dráhu a zvyšovat náklon vůči rovině ekliptiky, nabídne stále lepší a dosud nevídané pohledy na sluneční póly. Tyto nové perspektivy pomohou vědcům odhalit skryté souvislosti v chování magnetického pole Slunce, více porozumět dynamice slunečního větru a celkově přispějí k hlubšímu pochopení naší životodárné hvězdy.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] esa.int
[2] cs.wikipedia.org



O autorovi

Adam Denko

Adam Denko

Adam Denko se narodil v roce 2007 v Praze a nyní studuje na osmiletém gymnáziu v Berouně. Volný čas tráví především astronomií a astrofotografií, která ho upoutala již ve 13 letech. Za každé jasné noci sbírá fotony ze vzdálených kosmických objektů. Snímky následně vkládá na webové stránky, čímž ostatním ukazuje, jak fascinující vesmír vskutku je. Svůj oblíbený vědní obor se snaží popularizovat pomocí sociálních sítí a psaním článků na web a Instagram ČAS. Je zakladatelem Discord serveru AstroConnect, jenž si klade za cíl propojit mladé zájemce o astronomii z České a Slovenské republiky. Laureát Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii 2022 junior.
 

Štítky: Slunce, NASA, ESA, Solar Orbiter


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »