Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Ještě není v cíli a už láme rekordy
Vít Straka Vytisknout článek

Ještě není v cíli a už láme rekordy

Sonda Juno bude takto létat okolo Jupiteru
Autor: NASA

Americká sonda Juno v současné době není z pohledu zájemce o vesmír nijak zajímavá, vždyť jen letí prostorem a k planetě Jupiter dorazí až skoro za půl roku. Zdání ale klame – v lednu se robotický průzkumník stal nejvzdálenějším kosmickým plavidlem, spoléhajícím na sluneční baterie.

Poloha sondy Juno ve sluneční soustavě k 8. lednu 2016 Autor: NASA
Poloha sondy Juno ve sluneční soustavě k 8. lednu 2016
Autor: NASA
Juno startovala ze Země v srpnu 2011 na raketě Atlas V a v době, kdy opouštěla okolí modré planety, její tři velké solární panely generovaly celkem 14 kW energie. V době dosažení orbity kolem Jupiteru, což bude 4. července, bude sonda dostávat už jen asi 500 wattů, jelikož Jupiterova vzdálenost od Slunce je oproti Zemi pětinásobná. Odpovědní činitelé se však při konstrukci sondy rozhodli pro tuto cestu jednak kvůli vylepšení technologií a zvýšení efektivity solárních panelů, hlavně za to ale mohly tenčící se zásoby plutonia, použitelného do generátoru energie kosmických sond, jaký napájel/napájí mise jako Voyager, Pioneer, Curiosity, New Horizons, Cassini či Galileo.

Juno dorazí ke gigantovi sluneční soustavy v americký Den nezávislosti, tedy 4. července, a zážeh motorů sondu navede na vysokou eliptickou orbitu, která provede průzkumníka okolo celé planety jednou za 53 dní. Tím začne zhruba 20měsíční primární mise, mající za cíl nahlédnout „pod pokličku“ Jupiterovy husté atmosféry a poodhalit vnitřní strukturu objektu, hlavně konečně zjistit, zda je tam pod hustými mračny opravdu nějaké pevné jádro. Další manévr v říjnu letošního roku sníží orbitu sondy Juno pouhých 5 000 km nad hranici atmosféry Jupiteru (jehož průměr se pohybuje kolem 100 tisíc kilometrů) a navede sondu na dráhu, po níž obletí obří planetu každé 2 týdny. Původní plán mise počítal s jinou orbitou, tato improvizace však pomůže splnit hlavní vědecká pozorování dříve, pro případ nějaké poruchy.

Juno to nebude mít jednoduché, vzpomeňme si už jen na to, kolik vydává Jupiter do okolí radiace. Představte si, že jdete na rentgen do nemocnice, teď si dávku záření, kterou dostal dejme tomu zlomený prst, vynásobme číslem 100 milionů a dostaneme se na hodnotu radioaktivního záření, která bude působit na družici na takové nízké dráze kolem Jupiteru. Inženýři proto udělali jistá opatření, například řídící počítače sondy budou uzavřeny v titanové schránce na vrcholku plavidla, která sama váží asi 220 kilogramů, solární panely jsou zase potaženy dvojitou ochrannou vrstvou. Počítá se s tím, že silná radiace je časem zničí a budou poskytovat čím dál méně energie, nemělo by k tomu ale ještě dojít během 20měsíční primární mise.

Technici připravují obrovské solární panely pro sondu Juno Autor: NASA/JPL
Technici připravují obrovské solární panely pro sondu Juno
Autor: NASA/JPL
Nesmíme zapomínat ani na okolní teplotu takhle slušně daleko od Slunce, cca polovina energetického příjmu Juno jde na udržení přijatelné teploty na palubě pro bezproblémové funkce elektroniky, zbylá polovina musí postačit pro provoz řídících a komunikačních systémů plus sedmi vědeckých přístrojů a barevné kamery pro snímkování Jupiteru z nízké dráhy (panečku, to budou obrázky!).

Třináctého ledna se Juno na své cestě k Jupiteru ocitla 793 milionů kilometrů od Slunce a pokořila rekord evropské sondy Rosetta o nejvzdálenější kosmické plavidlo napájené solárními panely. Tady je ovšem zajímavé si všimnout, že Evropa nikdy nevypustila sondu, které by dodával energii radioizotopový generátor, jaký používají Američané třeba na Cassini či New Horizons, první evropská mise do vnější sluneční soustavy, mise JUICE pro výzkum měsíců Jupiteru (start 2022), bude opět spoléhat na solární panely a využije technologií a postupů, demonstrovaných misí Juno.

Sluneční články by měla mít i budoucí americká sonda určená k průzkumu Jupiterova měsíce Europa, skrývajícího asi podpovrchový oceán s možností života.

Závěrem ještě dodejme, že tři solární panely sondy Juno měří na délku asi 9 a na šířku 3 metry a sestávají z celkově 18 698 samostatných buněk, vyrobených z křemíku a arsenidu galia.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Spaceflightnow.com 21. 1. 2016
[2] Sonda Juno na anglické wikipedii



O autorovi

Vít Straka

Vít Straka

Vít Straka je český popularizátor astronomie a zejména pak kosmonautiky. Narodil v roce 1991, v současnosti žije na Hodonínsku, je členem Astronautické sekce ČAS a studuje Masarykovu univerzitu v Brně. Do jisté míry vděčí za svůj zájem o vesmír a kosmonautiku brněnskému planetáriu vlastně, protože v dětství jej zde zaujaly záběry postav, které v podivných skafandrech skákaly po Měsíci. Nejdříve vyděsily, pak podnítily zájem a odstartovaly bádání v kosmounautice. V redakci Astro.cz působí od roku 2008 a publikuje zde především články o vesmírných misích a Sluneční soustavě. Kromě Astro.cz dlouhodobě spolupracuje s časopisem Tajemství vesmíru, věnuje se přednáškové činnosti či popularizaci astronomie a kosmonautiky v rozhlase. V kosmonautice rád spatřuje její přínosy lidstvu, které třeba nemusí být na první pohled zřejmé. Osobně potkal již více než dvě desítky astronautů a kromě vesmíru a kosmonautiky patří k jeho koníčkům zvířata, historie či slézání vysokých budov a staveb. Kontakt: vitek.straka@seznam.cz.

Štítky: NASA, Sonda JUNO, Jupiter


21. vesmírný týden 2026

21. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 18. 5. do 24. 5. 2026. Měsíc bude v první čtvrti a na večerní obloze vytvoří pěkné seskupení s planetami Venuší a Jupiterem. V pondělí se poměrně blízko k Zemi přiblíží asi 20 metrů velká planetka. Slunce je téměř beze skvrn, ale jedna aktivní oblast o sobě dává vědět. K ISS byla vypuštěna nákladní loď Dragon 2. Očekáváme 12. testovací let Super Heavy Starship. Ke startu se chystá raketa Vega-C s misí SMILE. 70 let slaví Pavel Suchan, dlouholetý člen ČAS a tajemník Astronomického ústavu AV ČR.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

LDN 1448

Titul Česká astrofotografie měsíce za březen 2026 obdržel snímek Zdeňka Vojče s názvem „LDN 1448“ Březnové kolo soutěže Česká astrofotografie měsíce, kterou zaštiťuje Česká astronomická společnost, vyhrál snímek s názvem „LDN 1448“ astrofotografa Zdeňka Vojče. Objekt označovaný jako LDN 1448, známý

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

M92

Messier 92 – starobylá guľová hviezdokopa v Herkulovi Messier 92, známa aj ako M92 alebo NGC 6341, je guľová hviezdokopa nachádzajúca sa v severnom súhvezdí Herkules. Patrí medzi najjasnejšie guľové hviezdokopy severnej oblohy, no napriek tomu býva často v tieni slávnejšej hviezdokopy M13, ktorá sa nachádza v rovnakej oblasti oblohy. M92 je síce o niečo menej nápadná a menšia, ale z fyzikálneho hľadiska ide o mimoriadne zaujímavý objekt. Hviezdokopu objavil nemecký astronóm Johann Elert Bode 27. decembra 1777. Charles Messier ju nezávisle znovuobjavil 18. marca 1781 a zaradil ju ako 92. objekt do svojho katalógu. V roku 1783 sa Williamovi Herschelovi podarilo v tejto hmlistej škvrnke rozlíšiť jednotlivé hviezdy, čím sa potvrdilo, že nejde o hmlovinu, ale o husté zoskupenie hviezd. M92 sa nachádza vo vzdialenosti približne 26 700 svetelných rokov od Zeme. Od stredu našej Galaxie je vzdialená asi 33 000 svetelných rokov a leží približne 16 000 svetelných rokov nad galaktickou rovinou. Skutočný priemer hviezdokopy sa odhaduje na približne 108 svetelných rokov a jej hmotnosť zodpovedá asi 330 000 hmotnostiam Slnka. Táto hviezdokopa patrí medzi najstaršie známe objekty v Mliečnej ceste. Jej vek sa odhaduje približne na 11 miliárd rokov. Typickým znakom takýchto starých guľových hviezdokôp je veľmi nízky obsah ťažších prvkov. M92 má mimoriadne nízku metalicitu – obsah železa je len asi 0,5 % hodnoty, ktorú pozorujeme pri Slnku. To znamená, že jej hviezdy vznikli veľmi skoro v histórii Galaxie, ešte v období, keď medzihviezdny plyn nebol výrazne obohatený prvkami vytvorenými v predchádzajúcich generáciách hviezd. Zaujímavosťou je, že M92 obsahuje aj premenné hviezdy typu RR Lyrae, ktoré sú typické pre staré hviezdne populácie. Tieto hviezdy astronómom pomáhajú určovať vzdialenosti vo vesmíre. V hviezdokope boli zároveň pozorované aj röntgenové zdroje, pričom časť z nich môže súvisieť s kataklizmatickými premennými hviezdami – teda tesnými dvojhviezdnymi systémami, v ktorých jedna hviezda odoberá hmotu svojmu sprievodcovi. M92 sa k nám približuje rýchlosťou približne 112 km/s. Má aj jednu nezvyčajnú historicko-astronomickú zaujímavosť: v dôsledku precesie zemskej osi sa severný nebeský pól pred približne 12 000 rokmi nachádzal menej ako jeden stupeň od tejto hviezdokopy. M92 tak bola v dávnej minulosti akousi „severnou polárnou hviezdokopou“ a podobná situácia nastane znovu približne o 14 000 rokov. Hoci na oblohe nepôsobí tak dominantne ako M13, Messier 92 je v skutočnosti jednou z najvýznamnejších a najstarších guľových hviezdokôp našej Galaxie. Na astrofotografii vyniká jej husté, jasné jadro obklopené množstvom slabších hviezd, ktoré spolu vytvárajú obraz dávnej populácie hviezd z mladých čias Mliečnej cesty. Fotené v čase okolo splnu Mesiaca, keďže nebolo čo fotiť vhodnejšie Vybavenie: SkyWatcher NEQ6Pro, GSO Newton astrograf 200/800 (200/600 F3), Starizona Nexus 0.75x komakorektor, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGB filtre, Gemini EAF focuser, guiding TS Off-axis + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, DIY Rapsberry Pico klapka s flat panelom, automatizovaná astrobúdka s mojím vlastným OCS (observatory control system). Software: NINA, Astro pixel processor, GraXpert, Pixinsight, Adobe photoshop Lights 166x60sec. R, 165x60sec. G, 162x60sec. B, 196x30sec. L, flats, master darks, master darkflats Gain 150, Offset 300. 29.4. až 3.5.2026 Belá nad Cirochou, severovýchod Slovenska, bortle 4

Další informace »