< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Malé výtrysky by mohly pohánět sluneční vítr
Adam Denko Vytisknout článek

Malé výtrysky by mohly pohánět sluneční vítr

Mozaika ukazující několik malých výtrysků, jejichž životnost se pohybuje od 20 do 100 sekund. Ty se na fotografii jeví tmavě, protože se jedná o „inverzní“ snímek.
Autor: ESA/SolO

Sonda Evropské kosmické agentury Solar Orbiter zkoumá naši životodárnou hvězdu téměř 2 roky. Každých 6 měsíců se přibližuje ke Slunci až na vzdálenost 0,28 AU a v průběhu své mise pořizuje naprosto jedinečná data, která astronomům pomáhají odpovědět na otázky týkající se kosmického počasí a jevů na povrchu Slunce. Pozorování koronální díry na jižním pólu z 30. března loňského roku tentokrát odkryla další zajímavý objev. 

Detailní data bylo možné zachytit díky tomu, jak blízko se kosmická sonda dostává ke Slunci. Byla totiž obdržena zhruba 4 dny po přiblížení Solar Orbiteru k naší hvězdě. Hlavní roli hrál špičkový přístroji EUI (Extreme Ultraviolet Imager), který pracuje v ultrafialovém s vlnovou délkou 17,4 nanometrů. Fotografie mimo úchvatného pohledu na rozpálené atmosférické vrstvy nad fotosférou skrývají velké množství cenných informací, včetně nově detekovaných malých výtrysků, jež by podle vědců mohly pohánět sluneční vítr.

Sluneční vítr je jakýsi proud tvořený nabitými částicemi. Ty z naší hvězdy unikají až do meziplanetárního prostoru. Jejich rychlost se u Země průměrně pohybuje kolem 450 km/s, může však přesahovat i 750 km/s. Pokud mračno takových částic narazí na magnetické pole naší planety, vzniká polární záře. Rychlý sluneční vítr je již dlouho úzce spojován s koronálními dírami. Jedná se o místa, kde se siločáry magnetického pole neuzavírají, ale protahují do Sluneční soustavy, což umožňuje částicím proudit do dalekého prostoru. Jedna z takových oblastí se stala cílem pozorování. 

Předmětem mnoha studií zůstává, jakými procesy jsou částice uvolňovány, aby dosáhly již zmíněných rychlostí stovek km/s. Existuje několik teorií popisujících tento mechanismus, většinou souvisí s teplotou korony. Přispívat by k tomu mohly právě objevené výtrysky, jejichž životnost se pohybuje od 20 do 100 sekund. Výtrysky totiž urychlují plazma na rychlost kolem 100 km/s. V porovnání s erupcemi nejsou moc energetické. Jeden z  nejslabších typů erupcí (tzv. nanoerupce) bývá až 1000× silnější. Vědci dosud předpokládali, že sluneční vítr tvoří nepřetržité proudění, což detekce tohoto jevu zpochybňuje. Objev výtrysků je podle astronomů značným pokrokem k vysvětlení urychlování slunečního větru.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] esa.int
[2] Aldebaran.cz



O autorovi

Adam Denko

Adam Denko

Adam Denko se narodil v roce 2007 v Praze a nyní studuje na osmiletém gymnáziu v Berouně. Volný čas tráví především astronomií a astrofotografií, která ho upoutala již ve 13 letech. Za každé jasné noci sbírá fotony ze vzdálených kosmických objektů. Snímky následně vkládá na webové stránky, čímž ostatním ukazuje, jak fascinující vesmír vskutku je. Svůj oblíbený vědní obor se snaží popularizovat pomocí sociálních sítí a psaním článků na web a Instagram ČAS. Je zakladatelem Discord serveru AstroConnect, jenž si klade za cíl propojit mladé zájemce o astronomii z České a Slovenské republiky. Laureát Ceny Jindřicha Zemana za astrofotografii 2022 junior.
 

Další články autora (39)

Štítky: Plazma, Sluneční korona, Výtrysk, Slunce, Solar Orbiter

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »