Meteority možná byly spouštěcím mechanizmem pozemského života
Vědci z Kalifornské univerzity objevili, že meteority, zvláště ty železné, možná byly oním kritickým prvkem, který umožnil vznik pozemského života. Jejich výzkum totiž dokládá, že právě meteority mohly dodat na Zemi mnohem více fosforu, než ho kdysi zeměkoule obsahovala. A fosfor, to je jeden z klíčů k životu.
Fosfor totiž tvoří významnou část DNA a RNA, protože umožňuje spojovat tyto molekuly do dlouhých řetězců. Je také velmi důležitý pro látkovou výměnu, protože ta je spojena s adenosin trifofosfátem (ATP). Fosfor je také důležitou součástí fosfolipidů, které se vyskytují v buněčných stěnách a kostech obratlovců.
Kde ale pozemský život vzal potřebné množství fosforu, to zatím byla záhada. Fosfor je totiž v přírodě nepoměrně vzácnější než ostatní stavební prvky živých organizmů, jako jsou vodík, kyslík, uhlík a dusík.
Nedávné studie ukazují, že jeden atom fosforu připadá na každých 2,8 milionu vodíkových atomů v kosmu, každých 49 milionů vodíkových atomů v oceánech, ale už jen na každých 203 vodíkových atomů v bakteriích. Podobně je na tom kyslík. Jeden atom fosforu připadá na každých 1.400 kyslíkových atomů v kosmu, na každých 25 milionů kyslíkových atomů v oceánech, ale jen na každých 72 kyslíkových atomů v bakteriích. Pro atomy uhlíku a dusíku jsou poměry jednoho atomu fosforu jedna ku 680 a 230 atomům u uhlíku v kosmu, jedna ku 974 a 633 atomům v oceánech a jedna ku 116 a 15 atomům v bakteriích.
Nejběžnějším pozemským zdrojem fosforu je minerál - apatit. Když je smíchán s vodou, apatit uvolňuje ale jen velmi malá množství fosfátů. Vědci zkoušeli zahřívat apatit na vysoké teploty a experimentovali s různými způsoby uvolňování fosforu, ale tento výzkum nevysvětlil, odkud pochází celé množství fosforu v živých organizmech.
Nakonec je výzkum zavedl až k železným meteoritům, protože ty obsahují několik různých minerálů, které obsahují fosfor. Mnohé z nich jsou na Zemi velmi vzácné, ale naopak hojné právě v meteoritech. Nakonec zkusili při pokojové teplotě louhovat jednu ze součástí meteoritů jen v obyčejné, čerstvé deionizované vodě a směs pak zkoumali pomocí magnetické jaderné rezonance.
Získali několik forem fosforečných sloučenin z nichž nejzajímavější byla P2-O7 (dva atomy fosforu se sedmi kyslíkovými atomy), jedna z biochemicky užitečných forem fosforečnanu, podobná tomu co se nalézá v adenosin trifosfátu.
Předchozí experimenty sice P2-O7 vytvořily, ale jen za vysoké teploty nebo za jiných extrémních podmínek, ne prostě rozpouštěním minerálu za pokojové teploty.
 | O výzkumu referoval Matthew A. Pasek (na snímku) 24.srpna na 228 setkání americké chemické společnosti ve Filadelfii. Práce byla podporována NASA, programem Astrobiologie, Exobiologie a evoluční biologie. |
Zdroj : University of Arizona
Převzato: Hvězdárna Uherský Brod
