Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Nová teorie původu hlavního pásu planetek

Nová teorie původu hlavního pásu planetek

Všeobecná umělecká představa pásu asteroidů
Autor: NASA

Dvojice astronomů z Université de Bordeaux navrhla novou teorii k vysvětlení původu hlavního pásu planetek ve Sluneční soustavě. Jejich článek byl publikován v časopise Science Advances. Sean Raymond a Andre Izidoro v něm popsali svoji teorii a co všechno zjistili, když se pokusili modelovat vývoj naší planetární soustavy.

Pás asteroidů (někdy označovaný jako hlavní pás asteroidů) se nachází mezi drahami planet Mars a Jupiter. Je složen z planetek a planetesimál vytvářejících kolem Slunce souvislý disk. Je také považován za dělící linii mezi vnitřními kamennými planetami a vnějšími plynnými obry. Ze současných teorií vyplývá, že pás asteroidů byl kdysi mnohem hustěji osídlený, avšak gravitační vliv Jupitera vypudil téměř 99 % jeho někdejšího materiálu do jiných částí Sluneční soustavy nebo dokonce za její hranice. Astronomové také předpokládají, že gravitace planety Jupiter zabránila materiálu v oblasti současného pásu planetek, aby se zformoval do plnohodnotné planety. V tomto novém vysvětlení astronomové navrhují zcela odlišné vysvětlení původu hlavního pásu asteroidů – předpokládají, že zahájil svoji existenci jako prázdný prostor a byl následovně zaplněn tělesy vymrštěnými vnitřními i vnějšími planetami.

Nová teorie vzniku hlavního pásu asteroidů Autor: Sean Raymond/planetplanet.net
Nová teorie vzniku hlavního pásu asteroidů
Autor: Sean Raymond/planetplanet.net
Astronomové poznamenávají, že asteroidy nejblíže kamenným planetám (označované jako planetky typu S) obvykle obsahují silikáty, podobně jako vnitřní planety. Naopak planetky, které v pásu asteroidů krouží blíže k plynným obrům (označované jako planetky typu C), obsahují často větší množství uhlíku, čímž se blíží složení obřích plynných planet. Asteroidy tohoto typu mohly při srážkách se Zemí dopravit na naši planetu zásoby vody. Z toho vyplývá, jak astronomové dodávají, že planetky ve skutečnosti mají svůj původ v materiálu, který je pozůstatkem po zformování planet a který byl v podstatě „vykopnut“ směrem do tehdy ještě prázdného prostoru, kde zůstává podnes a kde tvoří známý hlavní pás planetek. Raymond s Izodorem přirovnávají hlavní pás asteroidů k táboru pro kosmické běžence (viz obrázek).

K prověření své teorie vědci vytvořili počítačový model napodobující podmínky v raném období formování Sluneční soustavy, kdy ještě byla oblast dnešního pásu asteroidů prázdná. Jak se model průběžně vyvíjel v čase, ukazovalo se, že je možné, aby materiál z okolí všech planet mohl absolvovat svoji cestu do oblasti pásu planetek. Výsledkem je dnešní podoba hlavního pásu asteroidů. Vědci rovněž připravují pokračování svého výzkumu, aby zjistili, zda najdou další důkazy pro svoji novou teorii, nebo naopak se potvrdí obecně užívaná představa.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] phys.org
[2] universetoday.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Štítky: Vznik Sluneční soustavy, Hlavní pás planetek


38. vesmírný týden 2026

38. vesmírný týden 2026

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 14. 9. do 20. 9. 2026. V pondělí 14. 9. dopoledne dojde k zákrytu Venuše Měsícem, viditelnému i z Česka na denní obloze. Měsíc pak dál poroste k první čtvrti, kterou dosáhne v pátek 18. 9. Venuše se mezitím blíží k letošnímu největšímu jasu, na ranní obloze vysoko stojí Mars a níž Jupiter, zatímco Saturn a Neptun jsou vidět prakticky celou noc a blíží se ke svým letošním opozicím. Hlavní kosmonautickou událostí týdne měl být první orbitální start rakety Starship se skutečnými družicemi Starlink V3, ale byl odložen na 22. 9. Očekáváme start evropské Vegy-C s družicemi Sentinel-3C a FLEX. Před 75 lety zemřel český astronom František Nušl, spoluzakladatel České astronomické společnosti.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Sedm tváří zatmění

Titul Česká astrofotografie měsíce za srpen 2026 obdržel snímek Pavla Karase „Sedm tváří zatmění“   12. srpna tohoto roku přinesl nejen astronomům jeden z nejúžasnějších jevů, které nám příroda může připravit. Měsíc se na své dráze oblohou dostal na spojnici Země – Slunce a alespoň pro některé

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

Iris Nebula

Iris Nebula (známá také jako NGC 7023 nebo Caldwell 4) je jasná reflexní mlhovina nacházející se asi 1 300 světelných let od Země v souhvězdí Cefea. Mlhovina je osvětlena hvězdičkou +7,4 s označením HD 200775. Je to šest světelných let v průměru. Mlhovinu objevil v roce 1794 sir William Herschel, astronom, kde byla poté přidána do Nového všeobecného katalogu (NGC). Mlhovina je členem Cepheus Flare. Nachází se v blízkosti proměnné hvězdy typu Mira T Cephei a v blízkosti jasné velikosti +3.23 proměnné hvězdy Beta Cephei (Alfirk). Označení NGC 7023 odkazuje na otevřenou hvězdokupu uvnitř větší reflexní mlhoviny označené LBN 487. Charakteristika Mlhovina Iris má komplexní strukturu oblaků a vláknových struktur. Distribuce těchto oblaků je vysoce nehomogenní, obsahuje několik hustých ozařovaných struktur. Bylo pozorováno několik fotodisociačních oblastí (PDR) a disociačních front (FD) hraničících s dutinou, když most osvětlil hřebeny směrem k severozápadnímu, jihozápadnímu a východnímu směru. Tyto oblasti jsou poháněny měkkými radiačními poli s efektivními teplotami 18.000 Kelvinů a G 0 ~2,6 ×10^3. Tyto mraky mají maximální hustotu od 10 4 /cm 3 do 10 6 / cm 33. Uvnitř oblaků tyto hustoty ubývají. Odtoky z binárních hvězd v blízkosti středu mlhoviny Iris vybojovaly bikónickou dutinu a vyvolaly vznik několika fotodisociačních oblastí (PDR 1 a PDR 2). Obecně platí, že každé vlákno H 2 má odpovídající prodlouženou červenou emisi (ERE). Tato vlákna ERE jsou obecně o 10% širší. Vlákna ERE jsou upravena ve dvoustupňovém procesu. První krok vyžaduje foton s energií 10,5 eV k výrobě nosiče ERE. Tyto nosiče jsou pravděpodobně PAH, protože odpovídají třem kritériím: (1) mají ionizační nebo disociační potenciál, který přesahuje 10,5 eV, (2) vykazují silnou absorpci v optické nebo blízké UV spektrální oblasti a (3) je schopen efektivní fotoluminiscence. To se pravděpodobně provádí procesem fotoionizace a fotodisociace vhodného prekurzoru. Druhý krok vyžaduje dostatečné množství čerpání ERE, které je přenášeno hojnými optickými a téměř UV fotony, energizujícími ERE. Mlhovina Iris obsahuje polycyklické aromatické uhlovodíky (PAH), velké organické molekuly, které mají své carbonsuhlíky uspořádané do tvarů podobných medu a jejich vodíků.

Další informace »