Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Pluto je planeta, říká šéf NASA

Pluto je planeta, říká šéf NASA

Pluto detailně ve zvýrazněných barvách. Kombinace snímků přes modrý, červený a infračervený filtr kamery RALPH/MVIC.
Autor: NASA/JHUAPL/SWRI

V USA je zřejmě nejsilnější komunita zastánců Pluta jako planety. Důvody jsou různé, například, že za ni byl vždy považován a že se o něm tak učili, ale i fakt, že definice planety se prostě některým vědcům zdá moc uměle našroubovaná, aby planet nebylo moc. Nedávno se k tomu vyjádřil i administrátor NASA Jim Bridenstine na robotické akci v Coloradu. Náš portál se snaží informovat o novinkách na základě nejnovějších vědeckých poznatků a ne jen podléhat tomu, že když něco řeknou v NASA, je to fakt. Jaký je tedy pohled na tuto problematiku dnes?

Nejprve k samotnému prohlášení. Záznam najdete např. na Twitteru a připomínáme jej i textem: „Just so you know, in my view, Pluto is a planet, and you can write that the NASA administrator declared Pluto a planet once again“, řekl Bridenstine. Překlad by vyzněl asi takto: „Zkrátka, jen abyste věděli, podle mého názoru Pluto je planeta, a můžete napsat, že administátor NASA opět prohlásil Pluto za planetu“. Navíc Bridenstein není v tomto u špiček v NASA sám. Například šéf mise New Horizons, která byla především určena k průzkumu Pluta, také prohlašuje Pluto za planetu. Koneckonců, když v roce 2005 sonda startovala, tak jejím hlavním cílem byla 9. planeta Sluneční soustavy a než tam doletěla, byl jejím cílem objekt, který podle definice Mezinárodní astronomické unie spadá do kategorie trpasličích planet.

Mozaika části světlé oblasti nazvané týmem New Horizons jako Tombaugh Regio. Dole vidíme pohoří Norgay Montes a nahoře světlé Sputnik Planum Autor: NASA/JHUAPL/SWRI/ZLDoyle
Mozaika části světlé oblasti nazvané týmem New Horizons jako Tombaugh Regio. Dole vidíme pohoří Norgay Montes a nahoře světlé Sputnik Planum
Autor: NASA/JHUAPL/SWRI/ZLDoyle
Co je na celé věci tak kontroverzního, že je kolem toho v USA tak slyšet? Může za vše fakt, že Pluto jako jedinou planetu objevil Američan? Může za to setrvačnost v myšlení, která nereflektuje výsledky nejnovějšího bádání? 

Astronomové jsou zkrátka od nové definice planety v roce 2006 vystaveni tomu, že musí vysvětlovat status Pluta. Zdálo by se, že jde o daň za velkou trpělivost a nadšení pro hledání neznámé planety za Neptunem, kterou projevil objevitel Pluta Clyde Tombaugh. Nebýt jeho píle, Pluto by možná zůstalo ještě desítky let neobjeveno a kdoví, možná by pak lidi nepřekvapilo, že za Neptunem nachází množství větších či menších těles, z nichž některá připomínají obyčejné planetky nebo jádra komet, zatímco jiná jsou tak pozoruhodná a velká, jako měsíce velkých planet. 

Najít vhodnou kategorii pro tak různorodý soubor těles na okrajích Sluneční soustavy se zkrátka nepodařilo a tak kromě planetek byla definována nová skupina trpasličích planet. Od běžné planety se pak liší tím, že nevyčistily své okolí od podobných těles, což planety dokáží, díky své gravitaci. Právě tato definice planety, stanovená na konferenci IAU v Praze v roce 2006 může za současné kontroverze, ačkoli z čistě vědeckého pohledu je poměrně jasná a logická. Podobných těles, i co do velikosti, jako je Pluto, je za drahou Neptunu zřejmě velké množství a my jich dnes známe jen určitý zlomek. Problém definice nepochybně je, že planeta má umět vyčistit své okolí a to by evidentně ve vnějších oblastech Sluneční soustavy planety jako Země nedokázaly. Toto je ale jeden z mála argumentů proti současné definici.

Dráhy a polohy některých těles ze skupiny tzv. objektů rozptýleného disku (oranžová), které obíhají po výrazně protažených drahách a řada z nich kříží dráhu Neptunu. Zvýrazněna je dráha trpasličí planety Eris (modře). Autor: Petr Scheirich
Dráhy a polohy některých těles ze skupiny tzv. objektů rozptýleného disku (oranžová), které obíhají po výrazně protažených drahách a řada z nich kříží dráhu Neptunu. Zvýrazněna je dráha trpasličí planety Eris (modře).
Autor: Petr Scheirich
Astronomové nechtějí dopustit podobný zmatek, jaký nastal s novými planetami v 19. století, kdy jich najednou naše soustava měla na padesát. Máme tím na mysli kauzu nově objevovaných planetek mezi Marsem a Jupiterem. Tedhy také musela být zavedena nová skupina těles, planetky. Ačkoli paradoxně ta největší, Ceres, dnes díky nové definici planety spadá do kategorie trpasličích planet. Takže to asi není ideální. Současná definice planety je tedy i o kompromisu, aby planety nepřibývaly, což je na hraně vědeckého přístupu a spíše to odkazuje na snahu o jednoduchý pohled na náš planetární systém.

Cílem článku bylo si spíše připomenout, jak se to má historicky s vývojem objevů těles Sluneční soustavy a má vybídnout k zamyšlení, zda je dlouhodobě udržitelné považovat Pluto za planetu. Dost možná dojde na nové hlasování, ale většina vědců se zřejmě přikloní na stranu současného pohledu na naši soustavu, než aby se vracela do minulosti. Nedávné prohlášení Jima Bridenstinea však ukazuje, že jde o pozorouhodný, možná však spíše sociologický, než vědecký fenomén. Faktem je, že samotnému Plutu je jedno, co si o jeho statusu myslíme.

 

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] Space.com: Pluto je stále planeta, říká šéf NASA



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.

Štítky: Jim Bridenstine, Pluto


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »