Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Poslední mozaika Saturnu z Cassini

Poslední mozaika Saturnu z Cassini

Saturn 13. 9. 2017 z Cassini
Autor: NASA/JPL-Caltech\Space Science Institute

Když už byl po 13 letech na oběžné dráze Saturnu osud Cassini zpečetěn a bylo jasné, že skončí v oblačných vrstvách jeho atmosféry, otočila se naposledy k planetě svojí širokoúhlou kamerou, aby pořídila nádhernou rozlučkovou mozaiku. Celkem bylo k jejímu pořízení potřeba 42 snímků přes červený, zelený a modrý filtr. Snímky byly pořízeny 13. září 2017. Když byly potom poskládány do této úžasné barevné mozaiky v přibližně pravých barvách, vyniká nejen planeta se svými prstenci tak, jak ji ze Země nemůžeme nikdy spatřit, ale ještě malé měsíčky Prometheus, Pandora, Janus, Epimetheus, Mimas a Enceladus.

Po dlouhá léta jsme měli možnost na webu NASA i na speciální stránce sledovat přísun nových informací a snímků od Saturnu. Mise byla tak dlouhověká, že to až někdy sklouzávalo k tomu, že už to byla rutina a někdo to i přestal sledovat. Ale s tím, jak se přiblížil konec mise, nastal nový impulz a mnozí začali vzpomínat. Nyní už sonda neexistuje, ale její data žijí dál a uvidíme určitě ještě další zajímavé snímky a články.

Saturn 13. 9. 2017 (snímek s popisky měsíců) Autor: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute
Saturn 13. 9. 2017 (snímek s popisky měsíců)
Autor: NASA/JPL-Caltech/Space Science Institute

Letos v listopadu ale můžeme přidat ještě jednu vzpomínku, protože před 37 lety se se Saturnem rozloučila i sonda Voyager 1, která na rozdíl od Cassini ještě funguje, protože od Saturnu zmizela v dálavách Sluneční soustavy, kde nyní měří vlastnosti magnetického pole mezihvězdného prostředí. Voyager 1 sice zdaleka nedokázal doletět mimo gravitační vliv Slunce, ale i tak je neuvěřitelně daleko, že signál k němu putuje tam a zpět po dobu 39 hodin a 9 minut (k 25. 11. 2017).

Saturn 16. 11. 1980 z Voyageru 1 Autor: NASA/JPL/USGS
Saturn 16. 11. 1980 z Voyageru 1
Autor: NASA/JPL/USGS

Snímek z Voyageru pochází ze 16. listopadu 1980 a byl pořízen ze vzdálenosti 5 300 000 km od Saturnu. Zatímco někteří z nás vyrůstali s tímto ikonickým snímkem, který zdobil nejednu publikaci, někteří zase zůstanou navždy ovlivněni neméně úchvatnými snímky z Cassini.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] NASA/JPL
[2] NASA Planetary Photojournal



O autorovi

Martin Gembec

Martin Gembec

Narodil se v roce 1978 v České Lípě. Od čtení knih se dostal k pozorování a fotografování oblohy. Nad fotkami pak vyprávěl o vesmíru dospělým i dětem a u toho už zůstal. Od roku 1999 vede vlastní web a o deset let později začal přispívat i na astro.cz. Nejraději fotografuje noční krajinu s objekty na obloze a komety. Od roku 2019 je vedoucím planetária v libereckém science centru iQLANDIA a má tak nadále možnost věnovat se popularizaci astronomie mezi mládeží i veřejností.

Štítky: Voyager 1, NASA, Cassini, Saturn


36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »