< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  První test planetární obrany v dějinách: Sonda DART se srazila s měsíčkem Dimorphos
Jan Herzig Vytisknout článek

První test planetární obrany v dějinách: Sonda DART se srazila s měsíčkem Dimorphos

Umělecké ztvárnění sondy DART u dvojplanetky Didymos
Autor: NASA/Johns Hopkins, APL/Steve Gribben

Historicky poprvé proběhl test planetární obrany, i s českým přispěním. Vykonala ho americká sonda DART (Double Asteroid Redirection Test) dnes v 1:14 SELČ metodou tzv. kinetického impaktu, kdy se obrovskou rychlostí srazila s asteroidem Dimorphos, který obíhá kolem většího tělesa s názvem Didymos. Test byl plně úspěšný a sonda naprosto přesně strefila cíl. Vědecké poznatky z impaktu vyhodnotí sondy LICIACube, Hera a pozemské teleskopy. Srážka se bezesporu zařadila mezi největší kosmonautické a astronomické události tohoto roku.

Projekt sondy DART má dlouhou a komplikovanou historii. Koncepčně vychází z mise Deep Impact, vypuštěné roku 2005, která ještě v témže roce doputovala ke svému cíli, jádru komety 9P/Tempel. Při průletu kolem ní vyslala mateřská sonda taktéž kinetický impaktor, ten ale neměl za cíl změnit dráhu komety, nýbrž uvolnit podpovrchový materiál pro analýzu provedenou průletovou částí sondy. Vize mise sondy DART se z původního americko-evropského projektu AIDA zrodila roku 2015. K finální realizaci se projekt posunul roku 2018 a podle původních plánů doopravdy odstartoval loni. Konkrétně 24. listopadu 2021 v 7:02 SEČ na raketě Falcon 9 společnosti SpaceX z Vandenbergovy letecké základny v Kalifornii.

Snímky z teleskopu Arecibo, na kterých je úplně poprvé zachycen cíl sondy DART, měsíček Dimorphos Autor: Arecibo Observatory/NASA
Snímky z teleskopu Arecibo, na kterých je úplně poprvé zachycen cíl sondy DART, měsíček Dimorphos
Autor: Arecibo Observatory/NASA
Cílem se stal měsíček Dimorphos blízkozemní planetky Didymos, který kolem ní obíhá ve vzdálenosti přibližně 1,2 km. Někdy je také systém (ostatně i v názvu samotné mise) označován jako dvojplanetka s dvěma složkami, Didymos a Dimorphos. Každopádně však Dimorphos kolem Didymosu obíhá a jeden takový oběh mu trvá 11 h a 56 min. Jeho absolutní magnituda je poté 21,6. Průměr Dimorphosu činí asi 170 m a hmotnost asi 5 miliard kilogramů. Průměr Didymosu je 800 m a celý systém oběhne v průměrné vzdálenosti 1,64 astronomických jednotek (AU) od Slunce jednou za 2,11 pozemského roku. Od naší planety jej tedy obvykle dělí vyšší desítky milionů kilometrů, v průběhu srážky však byla dvojplanetka blízko své opozice, tedy chvíle, kdy je na své dráze Zemi úplně nejblíže, a vzdálenost tak činila přibližně “jen” 11 milionů kilometrů.

Objevitelem Dimorphosu je český astronom z Astronomického ústavu AV ČR Petr Pravec. Jeho skupina se věnuje desítky let pozorování binárních asteroidů, tedy planetek s měsícem. Pravcův tým pomohl misi DART spočítat dráhu měsíce kolem planetky, což bylo základem pro výpočet dráhy samotné sondy. Teď po srážce svými měřeními pomůže zjistit, jak se dráha změnila a jestli byla mise úspěšná. Tato měření potrvají měsíce, aby byly výsledky známy s dostatečnou přesností.

Byť je sonda DART (Double Asteroid Redirection Test) od dnešní noci již minulostí, není rozhodně čeho litovat. Splnila totiž svůj cíl, když se závratnou rychlostí srazila s měsíčkem Dimorphos planetky Didymos. Potvrzení nám zprostředkovaly úchvatné záběry z kamery DRACO, na kterých můžeme nejdříve vidět obě části dvojplanetky, větší Didymos a menší Dimorphos a později stále se zvětšující měsíček. DRACO byla mimo jiné jediným vědeckým přístrojem na palubě sondy, jelikož s ohledem na cílenou sebedestrukci nedávalo smysl instalovat jiný přístroj, než navigační kameru. Vzhledem k tomu, jak blízko vidíme povrch planetky na úplně posledních snímcích, je jasné, že sonda se trefila naprosto přesně.

Sonda vážila 570 kg a s asteroidem se srazila rychlostí 6,1 kilometrů za sekundu. Vzdálenost mezi Prahou a Brnem by touto rychlostí překonala za pouhou půlminutu. To znamená, že energie nárazu odpovídala prakticky třem ekvivalentům TNT, tedy více než deseti miliardám joulů. Mělo by se jednat o dostatečně silný náraz na to, aby pozměnil dráhu měsíčku natolik, že to budou astronomové schopni pozorovat. Odchylku od původní dráhy zaznamenají vědci velmi přesným měřením jeho oběžné doby kolem centrálního tělesa, Didymosu. Konkrétně by se perioda oběhu měsíčku měla zkrátit o deset minut. Bezprostředně, 3 minuty, po impaktu kolem Dimorphosu proletěl italský cubesat LICIACube, který se od mateřské sondy oddělil již více než před týdnem. Ten se vedle snímání místa srážky s vytvořeným kráterem a vyvrženého materiálu také jako první postará o měření změny periody měsíčku. Již nyní začínají přicházet první snímky srážky od tohoto přístroje. Stejně tak řada pozemských astronomů pozorovala téměř pětinásobné zjasnění dvojplaneky v řádu jednotek minut. Konkrétně se zdánlivá jasnost zvýšila o 1,7 magnitudy.

Poslední kompletní snímek z kamery DRACO před srážkou Autor: NASA
Poslední kompletní snímek z kamery DRACO před srážkou
Autor: NASA
V blízké budoucnosti se na tento systém dvou asteroidů zaměří další řada pozemských teleskopů a navíc se k němu roku 2024 vydá evropská sonda HERA, jež přesně změří vytvořený kráter, určí hmotnost planetky a mnoho dalších důležitých dat. To astronomům výrazně pomůže k lepšímu porozumění a možné budoucí opakovatelnosti tohoto způsobu planetární obrany. V případě, že by se naneštěstí někdy v budoucnosti Země doopravdy ocitla na kolizní dráze s potenciálně nebezpečnou planetkou, bude moci být vypravena obdobná mise, která kinetickým impaktem drobně pozmění dráhu asteroidu a vychýlí ho z původní dráhy. Mezi další možnosti planetární ochrany se řadí možnost gravitačního praku, atomový výbuch nebo setřelení laserem. Kinetický impakt však nejspíše ještě dlouho zůstane jedinou prakticky otestovanou metodou.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] wikipedia.org
[2] wikipedia.org
[3] kosmonautix.cz
[4] Živé vysílání Hvězdárny a planetária Brno



O autorovi

Jan Herzig

Jan Herzig

Narodil se roku 2008 v Plzni, žije v Horšovském Týně. Studuje na Gymnáziu J. Š. Baara v Domažlicích. Vesmír ho uchvátil v 11 letech, nyní mu věnuje většinu svého času. Věnuje se teoretické i praktické astronomii. Na teoretické obdivuje možnost popsání vesmíru pomocí elegantních rovnic. V souvislosti s praktickou ho fascinuje pohled na vesmír vlastníma očima i svým dvaceticentimetrovým dalekohledem. Baví ho i popularizace astronomie a kosmonautiky, a to jak psaním článků, tak komentováním na youtube či v rádiu. V posledních třech letech se čtyřikrát umístil na vítězných pozicích ve finálových kolech Astronomické olympiády. Na XXVI. Mezinárodní astronomické olympiádě získal bronzovou medaili, na I. a II. Mezinárodní olympiádě v astronomii a astrofyzice pro juniory zlatou medaili, ve druhém případě k tomu dosáhl na 1. místo v Evropě. Správce Instagramu ČAS.

Další články autora (62)

Štítky: NASA, Asteroid, Srážka, DART, Dimorphos, Didymos

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »