< >
Zobrazit fotku v originálním rozlišení v nové záložce

Úvodní strana  >  Články  >  Sluneční soustava  >  Sonda Juno vyfotografovala Jupiterovy měsíce Io a Ganymed
František Martinek Vytisknout článek

Sonda Juno vyfotografovala Jupiterovy měsíce Io a Ganymed

Jižní polokoule planety Jupiter vyfotografovaná sondou Juno 12. 1. 2022
Autor: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS, Image processing by Andrea Luck

Kosmická sonda NASA s názvem Juno (start 5. 8. 2011) zachytila tento pohled na jižní polokouli Jupitera během 39. blízkého průletu kolem planety 12. ledna 2022. Pokud si zvětšíme pravou část tohoto snímku (viz obrázek níže), odhalíme na stejné fotografii ještě dva další světy: Jupiterův úchvatný měsíc Io (vlevo), známý svou hrou barev danou sopečnou činností, a měsíc Europa (vpravo), který prozkoumají budoucí mise, protože je na něm pod ledovou krustou podpovrchový oceán.

Měsíc Io je nejaktivnějším vulkanickým tělesem ve Sluneční soustavě, zatímco ledový povrch Europy ukrývá globální oceán kapalné vody. Sonda Juno bude mít příležitost studovat povrch Europy v mnohem větších detailech – při použití několika vědeckých přístrojů – v září 2022, kdy uskuteční další těsný průlet kolem tohoto záhadného satelitu planety Jupiter. Mise sondy bude dále pokračovat blízkými průlety kolem vulkanického satelitu Io ke konci roku 2023 a počátkem roku 2024.

Detailní pohled na planetu Jupiter – vpravo jsou vidět měsíce Io a Europa Autor: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS, Image processing by Andrea Luck
Detailní pohled na planetu Jupiter – vpravo jsou vidět měsíce Io a Europa
Autor: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS, Image processing by Andrea Luck
V době pořízení tohoto snímku byla sonda Juno vzdálena zhruba 61 000 kilometrů od horní vrstvy oblačnosti planety Jupiter a prolétala v oblasti 52 stupňů jižní planetární šířky. Vědecká pracovnice Andrea Luck upravila tento surový snímek pořízený kamerou JunoCam do podoby, jakou zde můžete vidět.

Nedlouho předtím pořídila sonda Juno další úžasný snímek – tentokrát Jupiterova měsíce Ganymed, největšího a nejhmotnějšího satelitu ve Sluneční soustavě.

Fotografii, který zachycuje složitý povrch Jupiterova měsíce Ganymed, pořídila sonda Juno v průběhu blízkého průletu kolem tohoto obřího měsíce v červnu 2021. V době největšího přiblížení prolétala sonda ve vzdálenosti 1 050 kilometrů nad povrchem Ganymeda.

Většina kráterů na měsíci Ganymed je obklopena jasnými paprsky vycházejícími z jizev po impaktech, avšak asi 1 % kráterů má tmavé paprsky. Publikovaný snímek pořízený kamerou JunoCam v průběhu těsného průletu kolem Ganymeda zachycuje jeden z kráterů s tmavými paprsky v okolí (na snímku nahoře uprostřed).

Detailní snímek povrchu měsíce Ganymed pořízený sondou Juno 7. 6. 2021 ze vzdálenosti 1 050 km Autor: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS, Image processing by Thomas Thomopoulos
Detailní snímek povrchu měsíce Ganymed pořízený sondou Juno 7. 6. 2021 ze vzdálenosti 1 050 km
Autor: NASA/JPL-Caltech/SwRI/MSSS, Image processing by Thomas Thomopoulos
Kráter pojmenovaný Kittu má průměr zhruba 15 kilometrů a je obklopen tmavým materiálem vyvrženým v průběhu impaktu, který vedl ke vzniku kráteru. Astronomové se domnívají, že právě kontaminace materiálem z impaktoru vytvořila tyto tmavé paprsky v okolí kráteru. Jak čas plynul, paprsky zůstávaly tmavé, protože jsou trochu teplejší než okolní terén, takže led je nucen kondenzovat na vedlejším studeném a jasném povrchu.

Ganymed je největším měsícem ve Sluneční soustavě. Je dokonce větší než planeta Merkur. Je jediným známým měsícem s vlastním magnetickým polem, které způsobuje vznik polárních září obklopujících měsíční póly. Důkazy rovněž vedou k závěru, že Ganymed může ukrývat oceán kapalné vody pod ledovým povrchem.

Tento detailní snímek povrchu měsíce Ganymed se zvýrazněnými barvami vytvořil vědecký pracovník Thomas Thomopoulos na základě dat ze sondy Juno a její kamery JunoCam. Originální snímek byl pořízen 7. 6. 2021.

Zdroje a doporučené odkazy:
[1] scitechdaily.com

Převzato: Hvězdárna Valašské Meziříčí



O autorovi

František Martinek

František Martinek

Narodil se v roce 1952. Na základní škole se začal zajímat o kosmonautiku, později i o astronomii. V roce 1978 nastoupil na Hvězdárnu Valašské Meziříčí na pozici odborného pracovníka, kde v různých funkcích pracoval až do konce února 2014. Věnoval se především popularizační a vzdělávací činnosti. Od roku 2003 publikuje krátké články o novinkách v astronomii a kosmonautice na stránkách www.astro.cz. I po odchodu do důchodu spolupracuje s valašskomeziříčskou hvězdárnou a podílí se na přípravě obsahu stránek www.astrovm.cz. Ve volném čase se věnuje rekreační turistice.

Další články autora (1 730)

Štítky: Jupiter, Ganymed, Jupiterovy měsíce, Junocam, Juno

36. vesmírný týden 2025

36. vesmírný týden 2025

Přehled událostí na obloze a v kosmonautice od 1. 9. do 7. 9. 2025. Měsíc bude v neděli v úplňku a 7. 9. nastane úplné zatmění Měsíce. Planety se dají pozorovat na ranní obloze, Saturn už celou noc. Slunce je aktivní a nastala erupce, po které nelze vyloučit slabší polární záři. Nejsilnější nosič současnosti Super Heavy úspěšně vynesl loď Starship, která následně úspěšně přečkala ohnivé peklo a dosedla na plánovaném místě v oceánu.

Další informace »

Česká astrofotografie měsíce

Temná mlhovina Barnard 150

Titul Česká astrofotografie měsíce za červenec 2025 obdržel snímek „Temná mlhovina Barnard 150“, jehož autorem je astrofotograf Václav Kubeš       Dávno, opravdu dávno již tomu. Někdy v době, kdy do Evropy začali pronikat Slované a začala se formovat Velkomoravská říše, v době, kdy Frankové

Další informace »

Poslední čtenářská fotografie

NGC7293 Helix

The “Snail,” or NGC 7293—the Helix Nebula—is the nearest and also the brightest planetary nebula, located in the constellation Aquarius. It ranks among the best-known planetary nebulae. The Snail Nebula is approximately 650 light-years from Earth. It formed about 25,000 years ago and is expanding at a velocity of 24 km/s. Thanks to its brightness of magnitude 7.3 and an apparent diameter of roughly 15 arcminutes, it is easy to observe with a telescope (or binoculars). It is also a very rewarding target for amateur observations. It is our nearest and, despite the NGC designation, the brightest planetary nebula in the sky. It is also the most extensive nebula in the sky, which is actually a drawback: despite its high total magnitude, its surface brightness is low. For this reason it was not discovered by Herschel and does not appear in Messier’s catalogue. Its true diameter is about 1.5 light-years, and it formed about 25,000 years ago when the progenitor star shed the outer layers of its atmosphere. The stellar core has become a white dwarf with a surface temperature of 130,000 °C and an apparent magnitude of 13.3. Owing to its high temperature, its radiation is predominantly ultraviolet and it can be seen only with a large telescope. The white dwarf illuminates its ejected envelopes—the nebula itself—which is expanding at 24 km/s. Once, this nebula was a star similar to our Sun—the view into the Helix Nebula reveals our very distant future. Within this nebula, as in many others, there are peculiar structures called cometary knots. They were first observed in 1996 in the Helix Nebula. They resemble comets in appearance but are incomparably larger: their heads alone reach twice the size of the Solar System, and their tails, pointing radially away from the central star, are up to 100 times the Solar System’s diameter. They expand at 10 km/s. Although they have nothing to do with real comets, part of their material may have originated in the progenitor star’s Oort cloud, which evaporated in the final stage of its evolution. These remarkable structures likely arose when a later, hotter shell ejected by the star ploughed into an earlier, cooler shell. The collision fragmented the shells into pieces, creating comet-like forms. It is possible that dust particles within the cometary knots gradually stick together to form compact icy bodies similar to Pluto. Equipment: SkyWatcher NEQ6 Pro, GSO Newtonian astrograph 200/800 (200/600 f/3), Starizona Nexus 0.75× coma corrector, Touptek ATR585M, AFW-M, Touptek LRGBSHO filters, Gemini EAF focuser, guiding via TS off-axis guider + PlayerOne Ceres-C, SVBony 241 power hub, automated backyard observatory with my own OCS (Observatory Control System). Software: NINA, Astro Pixel Processor, GraXpert, PixInsight, Adobe Photoshop Lights: 48×180 s R, 43×180 s G, 49×180 s B, 76×120 s L, 153×360 s H-alpha, 24×900 s OIII; master bias, flats, master darks, master dark flats Gain 150, Offset 300. July 24 to August 30, 2025 Belá nad Cirochou, northeastern Slovakia, Bortle 4

Další informace »